Čas trávený s cirkusovou rodinou byl po tom všem, co jsem zažila, skutečným balzámem na duši. Jaro rozkvétalo do krásy a slunce bylo každým dnem hřejivější. Cítila jsem se plná energie a sil, spala jsem hlubokým, zdravým spánkem, jedla za tři, dokonce jsem za pár týdnů přibrala na váze. Přesně tohle jsem potřebovala: prostý život a jednoduchá pravidla: když nemáš co dělat, rozhlédni se, práce je tu dost; neškoď jiným; zvířata jsou vždy na prvním místě; co máš, dej do společného, co potřebuješ, vem‘ si ze společného.

Ubytovali mě v jedné z maringotek, u Gizely, té blonďaté dívky s něžnýma očima telátka. Moře tiše šumělo a obzor se majestátně zbarvoval do zlatoruda, jak nad vlnami vycházelo slunce. Slaná vůně vody se mísila s pachem zvířat. Zvířata vydávala tlumené zvuky, postupně se probouzejíc do chladného listopadového rána.

Vtrhla jsem mezi maringotky. Ploužily se tu rozespalé postavy cirkusáků. Skoro si mě nevšimli, snad jeden či dva zvedli unaveně hlavu. Nadzdvihla jsem cíp plachty hlavního stanu a vklouzla dovnitř. Zavonělo to tam čerstvými pilinami a všudypřítomným pachem potu zvířat i lidí. Kruhová aréna byla prázdná, stejně jako plastová sedátka v několika řadách okolo ní. Na tlusté vrstvě pilin se válelo několik obručí a kovový kbelík. Od stropního lana visely dva dlouhé tkané šály pro akrobatku.

V té nejvíc ponižující poloze, jakou si jen může holka představit, na sobě nic nebo možná cáry z roztržené košile, spoutaná trapným kouzlem petrificus totalus, jsem nemohla dělat vůbec nic. Nade mnou se tyčil starý muž, otec těch dvou výtečníků, mířil na mne hůlkou a rozhodně nevypadal, že by měl sebemenší kapku soucitu.

!!    15+    !!

Otřásla mnou zima a hned po ní uvědomění, v jaké situaci se nacházím. Je ráno, strávila jsem noc na místě nouzového přemístění a Narion nikde. Všechno se ve mně sevřelo. Zkřehlými prsty jsem stiskla hůlku. Před očima se mi znovu objevil rachot padajícího tácu, záblesk, Narionův naléhavý výkřik, krátké protočení časoprostorem... a ticho zdejších hor.

Ten den začal jako každý jiný v té době. Bydleli jsme zrovna kdesi v centru Bombaje, v příjemném zděném domě s velkými okny. Když jsem se ráno probudila, ležel Narion vedle mne, jednou rukou mne objímal kolem pasu a klidně spal. Chvilku jsem se na něj jen tiše s úsměvem dívala.

"Paříž, Helsinky, několik menších měst tady v Británii, střední Afrika, Severní i Jižní Amerika, dokonce Island..."

To, co jsem minule napsat nemohla, už dnes mohu říct. Po smrti Narionova otce, milované matky Vivien a bratra Jonatese z rukou mladší sestry Nicol, zůstal Narion sám.  Bagwellova skupina se ho pokusila naverbovat mezi sebe a Narion, zlomený a bez naděje, pod pohrůžkou, že další na řadě jsem já, přistoupil na jejich podmínky. Plnil jejich příkazy, z nichž každý by znamenal jednosměrnou jízdenku do Azkabanu.

"Sněží," řekla jsem tiše.