Pohledy z cest
23. srpen 2012 | 03.37 |
"Paříž, Helsinky, několik menších měst tady v Británii, střední Afrika, Severní i Jižní Amerika, dokonce Island..."
Kate si prohlížela pohledy, které jsem si na památku kupovala v každém místě, kde jsme s Narionem pobývali. Někdy to byl týden, dva, jindy se podařilo zůstat na místě i celý měsíc.
Narion obvykle dostával rychlé depeše z Ministerstva, které mi nikdy nedával přečíst, rychle je přeletěl očima, položil na stůl a okamžitě pomocí Incendia zničil. Odcházel na dlouhé hodiny, ve dne nebo v noci, a vracel se vyčerpaný a nemluvný. Přesto se zdálo, že mu tenhle styl života vyhovuje. Mně vyhovoval už méně, zůstávala jsem sama v bytech a domech, které mi nepatřily, bloumala po ulicích měst, která se mi zdála cizí. Přečetla jsem už všechny knihy, co se mi podařilo sehnat. Denního věštce jsem neměla, Narion ho nechtěl odebírat kvůli utajení, a v některých místech by se asi ani nedal sehnat. Jedinou společnost mi dělala moje sovička Huuula, kterou mi Amanda (achjo, Amanda, jak moc se mi po ní stýskalo!) poslala hned, jak zjistila, že jsme zmizeli z Londýna. A tak jsem sedávala v (cizích) pohodlných křeslech, popíjela (cizí) kávu nebo čaj a pokládala si otázky bez odpovědí. Hlavní z nich byla: kdy už tohle všechno skončí? 
Přála jsem si žít s Narionem normální život. Najmout si malý podkrovní byteček v Londýně, který si upravíme podle svého. Někde normálně pracovat, třeba u Munga nebo na Ministerstvu. Večery trávit společně u sklenky vína nebo jen tak vedle sebe s knížkou, na klíně hladit kočku...Místo toho byl Narion věčně pryč, bez jistoty kdy (a jestli vůbec) se vrátí.
"Co tahle africká vesnice?" přerušila mé vzpomínky Kate zvědavě. "To není pohled, to je fotka, že?"
"Ano," přikývla jsem. "Tohle byl takový malý výlet natruc Ministerstvu."
Usmála jsem se při vzpomínce, jak Narion žádal o dovolenou a když ji nedostal, práskl za sebou dveřmi a ještě ten den jsme odletěli do Afriky. Našli jsme rodnou vesnici jeho otce Henryho. Narion, který tam strávil prázdniny ještě za dob studií v Bradavicích, snadno našel jeho dům. Uvnitř se nic nezměnilo, vypadalo to tam, jako by jeho táta právě odešel. 
Než jsme se usadili na verandě, už přiletěla první sova z Ministerstva. Nesla velmi hlasitého huláka od Narionova šéfa s rozkazem, ať se okamžitě dostaví do služby. Narion nereagoval a sovu odeslal zpět bez odpovědi. Následovalo ještě několik sov během toho odpoledne a večera. Poslední z nich nesla lístek tohoto znění: "Dobrá, vy berane, máte štěstí, že vás potřebujeme. Za tři dny ať se hlásíte v mé kanceláři!!!"
Než jsme se usadili na verandě, už přiletěla první sova z Ministerstva. Nesla velmi hlasitého huláka od Narionova šéfa s rozkazem, ať se okamžitě dostaví do služby. Narion nereagoval a sovu odeslal zpět bez odpovědi. Následovalo ještě několik sov během toho odpoledne a večera. Poslední z nich nesla lístek tohoto znění: "Dobrá, vy berane, máte štěstí, že vás potřebujeme. Za tři dny ať se hlásíte v mé kanceláři!!!"To byl jediný moment, kdy jsme si mohli na chvíli vydechnout. Pak jsme se vrátili do Londýna a o pár hodin později už jsme byli na cestě do Skandinávie.
"Cestuju ráda, ale chápu, že tohle muselo být úmorné," podotkla Kate.
Přikývla jsem. "Na druhou stranu, i tak jsem byla svým způsobem šťastná. Byla jsem s mužem, kterého miluju, a věděla jsem, že žije," povzdechla jsem si.
"Aspoň v těch chvílích, kdy jsi ho měla doma," podotkla Kate se svým obvyklým cynismem.
"Ano," pousmála jsem se. "Aspoň tehdy."
