Neuvěřitelný Silvestr II.

Chcete si článek přečíst?

Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.

Jak vypnout blokování reklamy?

Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4

"Sněží," řekla jsem tiše.

Otočil se. Jeho tvář byla stejná, jako když jsme se viděli naposledy, ale kolem očí se mu usadil výraz člověka, který zažil víc, než by si přál.

"Snad neruším," řekla jsem.

"Proč bys rušila," odpověděl.

Nemuseli jsme si říkat víc. Najednou se mi zdálo, jako bychom se rozloučili včera. Sotva znatelně se usmál.

"Třeba jsi chtěl být sám..."

Zavrtěl hlavou: "Jen jsem si přišel zavzpomínat."

Hladina jezera byla temná a mlčenlivá. To ticho bylo nabité napětím.

"Myslíš, že jezerní lidé taky mají Nový rok?" prohodila jsem.

"Určitě ho taky slaví. Radují se a objímají," řekl.

Stáli jsme dál mlčky, bok po boku, a sledovali vločky sněhu, jak dopadají na hladinu, roztají a splynou s vodou.

"Jak sis užila Silvestr, Amabell?" zeptal se po chvíli.

Mým tělem projel nepopsatelný pocit, když jsem ho slyšela vyslovit mé jméno.

"Dobře... Narione... díky." Dala jsem si na jeho jméně záležet, tak dlouho jsem se bála ho hlasitě vyslovit.

"Tedy... až na ten závěr, hm," přiznala jsem spravedlivě a zastyděla jsem se.

"Viděl jsem," pohlédl na mě nevyzpytatelně.

"To ta ohnivá whisky," dodala jsem honem.

"Jako tenkrát s Hadirem, pamatuješ?" pousmál se. Jeho oči ale zůstávaly neprostupné.

Žádná historka s Hadirem se mi nevybavila, ale to mi nevadilo ani v nejmenším. Vychutnávala jsem si jeho pouhou přítomnost, holý fakt, že žije, stojí tady dva kroky ode mne a mluvíme spolu.

 "To jo. Hadira jsem neviděla snad od té doby, co... co mě poslali do Francie."

"Já taky ne," řekl a znovu se ponořil do dlouhého mlčení.

Mezi mraky na nebi se tu a tam chvějivě zatřpytily hvězdy a hladina jezera dychtivě lapala po jejich odrazu.

Dlouho jen stál a mlčel.

Pak promluvil: "Přemýšlel jsem."

Vyčkávala jsem. Dobře vím, že nemá rád nedočkavost. Nakonec jsem se na něj podívala.

Pohlédl mi do očí a tichým, ale pevným hlasem se zeptal: "Nechtěla by ses nastěhovat ke mně?"

Málem se mi podlomila kolena. To myslí vážně?

"Co-cože?" vykoktala jsem přiškrceným hlasem.

"Teda... musela by sis zvyknout, že se každý měsíc stěhujeme," dodal skoro omluvně.

Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem slyšela. Už tak mi dalo práci věřit, že vůbec Nariona vidím živého, že ho mám na dosah ruky... nenápadně jsem se štípla. A neprobudila jsem se. Narion dál stál vedle mne a díval se mi do očí. Konečně jsem si dovolila uvěřit skutečnosti.  Pohlédla jsem na něj rozzářenýma očima.

"Narione..." vydechla jsem šťastně. "To- to myslíš vážně?"

"Jistě," usmál se na mne tím svým tajemným úsměvem.

Neudržela jsem se a musela ho obejmout. Najednou jsem jeho přítomnost cítila tak blízkou, tak skutečnou! Po všech těch letech strachu, smutku a...

"Ano..." zašeptala jsem. "Ano, chci."

Jeho rty se najednou ocitly velmi, velmi blízko mých. Sklonil se ke mně a já jsem ucítila jeho vůni, tak nádherně známou, stále stejnou, která se od našeho posledního polibku kdysi ani trochu nezměnila. Naše stíny splynuly v jeden. Přitiskl mě k sobě tak těsně, jako by mně už nikdy nechtěl pustit – a přesně to jsem si také celou svou duší přála.

Nevím, jak dlouho jsme tam stáli, než se Narion náhle trochu odtáhl a podíval se mi zpříma do očí. Chvíli váhal, jako by vedl nějaký vnitřní boj.

"Amabell," řekl naléhavě.

"Musím ti ale nejdřív něco říct. Možná..." polkl. "Možná si to pak ještě rozmyslíš."

"Zkus to," řekla jsem skoro provokativně. Co tak asi na světě by mohlo změnit mé rozhodnutí?

"Posadíme se na to do stanu, teď už tam určitě nikdo není," řekl s vážným obličejem.

Také jsem zvážněla. Ruku v ruce jsme pomalu opustili molo a zamířili do velkého zdobeného stanu pod Hradem. Skutečně byl prázdný, všichni už se vrátili do tepla a pohodlí Hradu.

Ve světle pochodní Narion znejistěl. Povzbudivě jsem se na něj usmála. Začal mi potichu vyprávět.

Zpět na hlavní stranu blogu