Temné tajemství
19. duben 2012 | 01.14 |
Seděli jsme naproti sobě ve zdobeném stanu. Na dubovém stole se povalovaly prázdné poháry a několik stříbrných táců se zbytky ovoce a sladkostí, karafa s červeným vínem a váza, ze které zřejmě někdo vyndal květiny. Mluvil váhavě, těžko hledal slova. Zdálo se, jako by tuto část svého příběhu vyprávěl poprvé – a bylo tomu nejspíš opravdu tak.
Brzy jsem pochopila, proč se mu mluvilo tak těžce. Pravda byla temná a krutá. Musela jsem mu slíbit, že vše, co se dozvím, zůstane jen mezi námi.
"Amabell," podíval se mi naléhavě do očí, než se rozpovídal. "Víš jistě, že to chceš slyšet?"
Kývla jsem.
"Jestli se s tebou rozdělím o svou pravdu, rozdělím se s tebou zároveň o své nebezpečí."
"Já se s tebou chci dělit o cokoliv, Narione," řekla jsem pevně. A trochu jsem se začervenala.
"Počkej, ty mi nerozumíš," odpověděl podrážděně. "Nevíš, o čem mluvíš."
"Tak mi to řekni ty," pohlédla jsem na něj vzdorovitě.
Povzdechl.
"Jsem štvanec, Amabell. Jdou po mně ze všech stran. Nemůžu ti ani říct podrobnosti. Ale můžeš si to představit asi tak, že jsem přišel o všechno. Nemám rodinu. Nemám domov. Nemám nic a nikoho. Jsem neustále v pohybu. Zastavím se a zemřu. Nebydlím na jednom místě déle, než pár týdnů, měsíc. Dokážeš si to představit? Dokážeš si představit takový život? Chtěla bys snad takový život se mnou žít?"
Dlouhou chvíli jsem se mu dívala do očí. Pak jsem pomalu přikývla.
"Ano. Jedinou podmínkou je to ‚s tebou‘, Narione."
Kolem očí mu přeběhl plamínek něhy.
"Prosím, řekni mi, co tak hrozného skrýváš..."
Nebudu sem psát žádné podrobnosti, bylo by to nebezpečné, kdyby se někdo cizí dostal k tomuhle deníčku. Jediné, co zmíním, je, že to má co dělat se skupinou kolem Nicol a Bagwella a hlavní roli hraje zrada a smrt. Smrt muže, jehož syn právě nastoupil do Bradavic. Byl to ten chlapec v černém...
Narion mluvil dlouho. Čím více odhaloval, tím těžší se zdála celá situace, v níž se nacházel, ale bylo vidět, že ho sdílení temného tajemství svým způsobem osvobozuje. Když skončil, položil ruku na stůl, jako by se mne chtěl dotknout, ale pak ji zase poněkud stáhl. Pevně na mne pohlédl a řekl: "Amabell, teď se tě zeptám znovu. A pochopím, když svou odpověď změníš a řekneš mi ne. Pak odejdu a už nikdy mě neuvidíš, slibuji. To je jediné, co můžu udělat pro tvé bezpečí."
Těžce se nadechl. Napětí bylo téměř hmatatelné.
"Amabell, i přes to, co jsi vyslechla, i přes to, co ses dozvěděla o mně, přese všecko bys chtěla se mnou žít?"
Natáhla jsem k němu ruku přes stůl a dotkla se jeho prstů.
"Ano, Narione. Mám tě ráda. A chci s tebou být – tak jak se to říká: v dobrém i ve zlém. Chci být s tebou."
Asi to byl klam měsíčního paprsku, který k nám zabloudil mezi plátny stanu. Vypadalo to, jako by se mu v očích zaleskly kapky slz. Zamrkal a zmizely.
Narion stiskl moji dlaň. Pohlédl na mne – beze slov. Slova by byla zbytečná.