Útočiště v horách

!!    15+    !!

Otřásla mnou zima a hned po ní uvědomění, v jaké situaci se nacházím. Je ráno, strávila jsem noc na místě nouzového přemístění a Narion nikde. Všechno se ve mně sevřelo. Zkřehlými prsty jsem stiskla hůlku. Před očima se mi znovu objevil rachot padajícího tácu, záblesk, Narionův naléhavý výkřik, krátké protočení časoprostorem... a ticho zdejších hor.

Deka byla promočená ranní mlhou, která se líně převalovala ve velkých chomáčích nad rezatými čupřinami trávy a zčásti tak zakrývala výhled na okolní vrcholky hor. Rychlým pohledem jsem zkontrolovala stabilitu ochranných kouzel z večera a s uspokojením zjistila, že drží pevně. Dokázal mi to protivně pištící komár, který podnikal marné útoky na neviditelnou bublinu bariéry. Zmateně klouzal po jejím povrchu, ale po chvíli své snahy vzdal a odpištěl směrem k jezernímu oku. 

A teď co? Má smysl čekat na Nariona, jestliže se neobjevil až dosud? Jeho přenašedlo mělo vést na stejné místo jako moje. Co se mohlo stát? Rychle jsem se zvedla na nohy, a tím zaplašila představy, které se mi začaly vtírat na mysl.

"Budete se muset postavit na vlastní nohy, Savourová, pokud ovšem nějaké máte," ozval se mi v hlavě dobře známý, jízlivý hlas profesora Snapea. No, ten mi tu ještě scházel, ušklíbla jsem se pro sebe. Kde se proboha vzal v mojí vlastní hlavě?

Nicméně jsem ho poslechla a stoupla si. Beztak mi bylo od země chladno. 

"To kulaté, co máte na krku, se běžně nazývá hlavou. Někteří to používají k přemýšlení, ale u vás bych to pochopitelně neočekával."

Už zase?! Podezřívavě jsem se rozhlédla a téměř jsem očekávala, že zahlédnu to jeho známé gesto s pláštěm. Jen planina, hory, jezero dole. A chalupy. Pokrčila jsem rameny a vydala se k té nejbližší.

Byla sestavená z hrubě tesaných kulatin, střechu tvořily svazky suché trávy, nebo co to mohlo být.

Okna byla beze skel, zakrytá vydělanými kůžemi. No nazdar. 

Uvnitř bylo naprosté ticho, opatrně jsem odhrnula cíp jedné z okenních kůží. Chatrč byla plná sena, v rohu stály vidle s dřevěnou násadou. Aha, tak tady se asi pomoci nedočkám.

Další stavení stálo poblíž. Bylo stavěno ve stejném stylu, jen spáry mezi kulatinami mělo ucpané hlínou. I tady většinu oken zakrývaly kůže. Po odkrytí jedné z nich jsem málem upadla na zadek, takový puch se odtamtud linul. Když jsem se vzpamatovala a s ucpaným nosem jsem zkusila znovu nahlédnout, podle korýtek a malých kulatých bobků jsem usoudila, že tohle stavení obývá stádečko domácího zvířectva. Které však také nebylo doma. Před dveřmi do stavení stál velký sud s čistou vodou a já si až teď uvědomila, jakou mám žízeň. Napila jsem se z dlaní a odvážila sáhnout na kliku. K mému překvapení bylo zamčeno. Proč někdo zamyká chlívek, ke všemu prázdný?

"Alohomora," šeptla jsem a hůlkou pro jistotu stále schovanou podél rukávu jsem klepla do zámku. Cvakl a dveře se s tichým vrznutím pootevřely. Nahlédla jsem do chodby, která byla překvapivě čistá a bez zápachu. Byla úzká, přibližně uprostřed měla po pravé straně další dveře, vedoucí nejspíš do toho chléva. Končila příkrým dřevěným schodištěm vzhůru, směřujícím do podkroví. 

"Revelio humanus," máchla jsem tiše hůlkou. Nic. Dodala jsem si odvahy a došla ke schodům. Každý z nich vrzal jako orchestr duchů a já se v duchu modlila, aby byl dům skutečně prázdný, tohle už bych neutajila. 

Na půdě jsem čekala staré harampádí nebo podlahu plnou prachu s myšími bobky. Místo toho se mi naskytl pohled na útulnou, uklizenou světnici s dřevěným venkovským nábytkem, jemuž vévodil stůl, pokrytý červeným kostkovaným ubrusem. Na zdi opodál tikaly staré pendlovky. Pod oknem stála velká malovaná truhla. Přesně taková, jakou jsem si přála mít celé dětství. Strop byl poměrně vysoký, na to, že šlo vlastně o podkroví. Mohl by se zde snadno postavit dospělý muž. Na vzdálenější straně byla masivní skříň, která sloužila zároveň jako zástěna pro část určenou ke spaní – nacházelo se za ní velké letiště, tvořené matracemi, uloženými na zemi. Odolala jsem silnému nutkání skočit do naducaných peřin, povlečených v čistém modře pruhovaném kanafasu. Cítila jsem se tu v bezpečí, protože vše ukazovalo na to, že tohle je to nejmudlovštější stavení, jaké jsem si mohla vybrat.

Jako naschvál se v tu chvíli pod oknem ozvaly hlasy, patřící nejspíš několika mužům. Podle náhlého vzrušení už objevili odemčené dveře. Spěšný dupot po vrzajícím schodišti – a byli nahoře, tři chlapi, stejně zaskočení jako já. Nestihla jsem se ani rozmyslet, jestli mám hůlku schovat nebo raději vytáhnout, takže mi zůstala stále ukryta v rukávu, držena nestandardně pod špičkou.

"Cefaciaici? Cine ești tu?" obořil se na mě nejstarší, asi padesátiletý vousatý muž.

Nerozuměla jsem ani slovo. Zvolila jsem strategii "malá-roztomilá". Omluvně jsem se na něj usmála. "Amabell," řekla jsem jemně a lehce se uklonila. Na mladší muže strategie evidentně zabrala. Usmívali se na mě a starého si vůbec nevšímali. "Ztratila jsem se," přidala jsem nevinně.

Starší, kterého jsem tipla na jejich otce, byl obezřetnější. Něco mi přísně říkal v té jejich řeči, která mi nepřipomínala nic, co bych znala. Pak mu mladší něco řekl smířlivým hlasem, starý znechuceně mávnul rukou, otočil se a odešel. 

"Jánoš," řekl jeden z mladších a podal mi ruku. Měl hnědé kudrnaté vlasy a výrazné temné oči. Stiskla jsem jeho ruku a usmála se.

"Roland," přidal se druhý. Jeho oči byly víc dozelena a vlasy měl rovné, delší, asi na ramena. Usmála jsem se i na něj. I přes rozdíly ve vzhledu bylo patrné, že jsou bratři.

"Romania," dodal a rukou opsal široký kruh okolo. "Rumunsko? Já jsem v Rumunsku?" No vlastně ano, podle toho, co si pamatuju ze zeměpisu ještě z mudlovské školy doma, by to mohlo být.

Gestem mě pozvali ke stolu. Než jsem se usadila, už přede mnou stál dřevěný talíř s tlustým krajícem chleba a pořádným kusem uzeného špeku. Roland právě loupal několik cibulí. Zasedli ke mně, každý se chopil svého krajíce a celé bulvy cibule. Střídavě ukusovali ze svých chlebů a cibulí. Jedli s takovou chutí, až jim hlasitě mlaskalo, a mezi sousty se na mě stále usmívali.

Uklidnila jsem se a začala si víc všímat zařízení místnosti – překvapilo mě, jak je všude čisto a uklizeno. Žije tu s nimi i nějaká žena, nebo se takhle zvládnou postarat o domácnost sami? A bez kouzel? Přítomnosti ženy však nic dalšího nenapovídalo. Boty seřazené u dveří byly evidentně mužské, stejně tak kabáty na dřevěných věšácích opodál. 

Blížilo se poledne, když Roland vstal a ukázal ke dveřím a pak na sebe a na mne. Zřejmě procházka. No, proč ne. 

Vyšli jsme ze stavení a zamířili k nedalekému průsmyku mezi řídce rostlými stromy. Roland mě provedl lesem, občas po mně s úsměvem pokukoval a v jednu chvíli, když jsme přelézali obtížný úsek potoka, mě chytil za ruku. Bylo zřejmé, že by mě rád držel i dál, ale s úsměvem jsem ruku nenásilně vyprostila. Neřekl nic, jen trochu zklamaně pokrčil rameny. Jeho chování trochu ochladlo, ale zůstalo v mezích přátelské slušnosti.

Jánoš mezitím připravil bohatý oběd: hustou polévku s velkými kusy masa, skopovou pečeni s nějakými noky a horký lojový puding. Nechápala jsem, jak to mohl všechno stihnout, ale měla jsem takový hlad, že jsem se tím nehodlala zabývat.

Sotva jsme se najedli, oba mladí vyskočili od stolu a gesty mě opět zvali ven. Už se mi moc nechtělo, naznačovala jsem, že uklidím po jídle a umyju nádobí, ale zjevně o tom nechtěli ani slyšet. S povzdechem jsem se tedy znovu vydala s nimi. Tentokrát jsme zamířili na opačnou stranu, do kopců. Bylo krásné počasí a já si užívala bezstarostnosti jako už dlouho ne. Brzy jsem zaslechla jemné cinkání zvonků. Zhruba po půl hodině jsme došli ke stádu bílých ovcí. Jánoš poodešel doprava a pronikavě hvízdnul. Lekla jsem se a otočila se k němu tak prudce, že jsem málem ztratila rovnováhu. Když jsem se narovnala, ovce jako jedna mířily k Rolandovi, který zrovna schovával něco do záňadří a pokřikoval na ovce melodickým hlasem.

Dovedli jsme stádo do stavení, které bych tedy vlastně měla nazývat salaš. Když jsme se unaveně dovláčeli po schodech do obytné místnosti nahoře, stůl už byl uklizený a nádobí se lesklo v poličkách starodávné kredence. Uklidil otec? Nikde po něm nebylo vidu ani slechu. 

Roland připravil talíře a Jánoš odněkud vytáhl vařené brambory a skopový guláš. Na stole se objevila mísa červených jablek. Roland přinesl zapálenou petrolejku. Jedli jsme dřevěnými lžícemi. "Romantika," ušklíbla jsem se v duchu. 

"Kde je starý muž?" zeptala jsem se s pomocí posuňků a naznačila bradku. Bratři se po sobě podívali, pokrčili rameny a pokračovali v jídle. 

Po večeři jsem se chopila talířů a byla odhodlaná je po mudlovsku umýt, ale bratři mi je málem vytrhli z rukou. Kudrnatý donesl umyvadlo s vodou ze sudu, zatímco dlouhovlasý mi přichystal ručník a čistou, vyžehlenou noční košili z jemného plátna. Měla neurčitý tvar, a ačkoli byla nejspíš pánská, nebylo to nijak výrazně znát. Bratři se diskrétně vzdálili, abych se mohla umýt a převléknout. Když jsem se oblékala do noční košilky, zjistila jsem, že je sice poměrně tenká a lehce průsvitná, ale tak pohodlná, jako by se mé postavě sama přizpůsobila.

Po chvíli váhání jsem si vlezla do nejzazšího kouta velkého letiště a z boku se obestavila velkým polštářem, který měl naznačovat symbolické soukromí. Bratři se vrátili zanedlouho. Bylo mi trapně, takže jsem se radši otočila na bok, zavřela oči a předstírala spánek. Bratrům očividně trapně nebylo, protože se svlékli úplně donaha, bezostyšně se cachtali ve vodě a hlasitě přitom rozprávěli. 

Vodu vylili bez okolků z okna, jeden sfoukl lampu a tak jak byli, skočili do postele. Chvíli se pošťuchovali jako malí kluci, prohazovali si místa na matracích, až konečně ztichli. Ve tmě a tichu, která zavládlo, jsem brzy začala usínat. V polospánku jsem cítila ruku, která se dotkla mých vlasů, a uslyšela pár zašeptaných slov. Byla jsem tak příjemně unavená a vláčná, že jsem ani neotevřela oči. Ruka mě začala hladit ve vlasech a druhá se jemně dotkla mé tváře. Šeptání, které jsem slyšela na pomezí spánku, bylo uklidňující a tak příjemné... Dotyky prstů brzy zintenzívněly a přesunuly se na můj krk, záda a paže. Šepot se změnil ve zrychlený dech. Zaslechla jsem zvuk trhaného plátna, asi se mi roztrhla ta košilka, škoda, byla docela pěkná. Něčí paže mě svlékaly a horké rty mě líbaly po celém těle. Zdálo se mi, že je těch dlaní nějak víc, asi se přidaly ještě další. Ano, určitě, i rty musely být zjevně dvoje. Někdo mě otočil na záda a pak na mne ztěžka nalehl. Zahihňala jsem se. Měla jsem pocit, jako bych proplouvala konejšivým snem, bylo mi tak příjemně, lehko... Takový povznesený pocit, mohla bych létat... Jako z dálky ke mně zazníval uklidňující šepot smíšený s přerývaným dechem a ještě jeden hlas, ale ten nebyl tak příjemný, ten jsem tu nechtěla. Jdi pryč, hlase, chci zůstat v tom povznášejícím opojení... Nepříjemný hlas tu byl stále. Zacpala jsem si uši, abych ho neslyšela. Místo toho jsem přestala slyšet šepot a dech, a protivný hlas zesílil: "Savourová, co si myslíte, že děláte?! Neznáte zakázané kletby? Jestli nechcete přijít o sto bodů, tak mi je okamžitě vyjmenujte!" Snape? Co ten tady dělá, pomyslela jsem si rozmrzele a pokusila se vrátit zpátky do svého příjemného rozpoložení. Vyjmenuju mu ty kletby, třeba pak dá pokoj. Je to Avada, druhá je Cruciatus a... třetí je... třetí je... ovládnutí mysli, jmenuje se... POČKAT! 

TOHLE je ovládnutí mysli!  Tenhle pocit znám, trénovali jsme potají s Narionem obranu proti Imperiu. A teď ho na mě někdo právě použil! Vytřeštila jsem oči. Ve tmě se míhaly dva stíny, oba se mne dotýkaly po celém těle. Jejich dech byl hlasitý a přerývaný a bylo zřejmé, co se mi právě chystají udělat. Otřásla jsem se odporem a vzepjala se, abych shodila toho, co na mně ležel. Nečekal to a v první chvíli se zdálo, že se osvobodím vcelku lehce, ale ten druhý se ihned vzpamatoval a rychle po mě hmátnul. Zatlačil mě zpět do matrace a sedl si na mě obkročmo. Chytil mě za ruce a přitiskl mi je do polštáře nad hlavou. Zasmál se. Jen tak, vesele. Byl to ten s delšími vlasy a byl nečekaně silný. Neměla jsem sebemenší šanci, ať jsem se kroutila, jak chtěla. Kudrnatý mezitím odněkud vytáhl hůlku. 

"Sakra," uklouzlo mi. "Vy nejste mudlové?" Mohlo mi to dojít dřív.

Dlouhovlasý mi roztáhl nohy od sebe. "Petrificus totalus," řekl s cizím přízvukem ten s hůlkou a já ztratila veškerou kontrolu. Moje tělo ztuhlo ve vynucené poloze a už se ani nepohnulo. Teď si se mnou mohli dělat, naprosto cokoliv se jim zlíbí, a já bych tomu mohla jen bezmocně přihlížet. Moje oči zoufale těkaly z jednoho na druhého. Ve tmě jsem nedokázala rozeznat výrazy v jejich tvářích. Nemohla jsem se bránit, nemohla jsem prosit, nemohla jsem je ani kopnout mezi nohy. 

V tu chvíli se rozrazily dveře a dovnitř vtrhnul jejich otec. Světlo lucerny, kterou pozdvihl, ozářilo místnost a zalétlo až k nám. Bolestně jsem si uvědomovala svou ponižující polohu, ale nemohla jsem vydat ani hlásku, ani odvrátit tvář, jen jsem bezmocně zavřela oči, propadajíc se studem.

Otec začal na bratry řvát, ti se rychle spakovali a zmizeli mi z dohledu. Pocítila jsem hlubokou úlevu a zadoufala, že mě starší muž vysvobodí, aniž by se na mne díval. Postavil se nade mne a od pasu vytáhl svou hůlku. Mlčky na mne zamířil a zahleděl se ke dveřím. Nechápavě jsem tam pohlédla také - na co ještě čeká, myslí snad, že je mi to příjemné? – a veškeré mé naděje se rozplynuly.

Ve dveřích stály tři zahalené postavy s maskami na očích.