Štěstí v neštěstí?
29. listopad 2014 | 15.38 |
V té nejvíc ponižující poloze, jakou si jen může holka představit, na sobě nic nebo možná cáry z roztržené košile, spoutaná trapným kouzlem petrificus totalus, jsem nemohla dělat vůbec nic. Nade mnou se tyčil starý muž, otec těch dvou výtečníků, mířil na mne hůlkou a rozhodně nevypadal, že by měl sebemenší kapku soucitu.
Ti tři zakuklenci u dveří mou beznaděj jen prohlubovali.
Starý muž mne zhnuseně přejel pohledem. Máchl hůlkou. Spoutání povolilo. Okamžitě jsem se schoulila do klubíčka a pokusila se odplazit z dosahu jeho hůlky, z dosahu jejich očí.
"Něpohněš sa!" vykřikl na mne s podivným přízvukem. Jeho hlas nepřipouštěl námitky.
Ztuhla jsem.
Starý muž houkl ke dveřím: "Apuca fată!",
Ti tři začali mezi sebou diskutovat jazykem, ze kterého jsem nerozuměla ani slovo.
Zřejmě se po chvíli domluvili, protože jeden z nich popadl tlustý beraní kožich, visící u dveří a hodil ho na mne, zatímco zbylí dva došli ke mně, hrubě mě vytáhli na nohy a s nataženými hůlkami mě popoháněli ke dveřím. Ohlédla jsem se. Oba bratři seděli zahanbeně v rohu místnosti, pozorovali děj a ani nepípli. Otec následoval náš neslavný průvod.
Vyšli jsme ze dveří do tiché tmy. Nad hlavou zářily hvězdy a tenký srpek měsíce. Za dřevěnou stěnou tiše a mírumilovně pobekávaly ovce, zatímco já jsem úplně šílela strachy. Kam mě povedou? Kdo to vůbec je a co po mně můžou chtít?
U Merlina!! Moje pohotovostní zavazadlo! Zaúpěla jsem.Zůstalo tam! Jsem nahá, bez hůlky, bez lektvarů, bez možnosti dát zprávu Narionovi, oblečená v beraní kůži uprostřed rumunské pustiny. Skvělé, co vy teď na to, profesore Snape?
Profesorův hlas si posměšně odfrkl. "Savourová, Savourová. Nikdy se nepoučíte." Radu však zřejmě nemá žádnou. Nebo že by?
"Zaposlouchejte se do tichého šumění lesa," navrhl Snape s jízlivostí, která už přesáhla všechny meze a moje nervy vybičovala málem k prasknutí. Měla jsem chuť někoho uškrtit. To se ale špatně realizuje, když vám na záda míří tři hůlky s majiteli, kteří se tváří všelijak, jen ne přátelsky.
Že by to byl les, to bylo poněkud přehnané tvrzení. Pod salaší stálo pár vzrostlých smrků, které v nočním šeru tvořily temnou, vysokou hradbu. Šuměly, to je fakt. V podrostu něco zapraskalo. Ohlédla jsem se po zvuku a znovu strnula. Byla to iluze, vyvolaná mým strachem, nebo se tam vážně něco zablýsklo? Další zapraskání. A temné zavrčení. Teď už si toho všimli i ti čtyři. Pár výkřiků. Z lesa se vyřítila dvě černá, děsivě rychlá zvířata.
Obrovští psi... nebo... sakra! Sakra, sakra, sakra!!
Muži byli okamžitě ve střehu, hůlky napřáhli proti těm pekelným stvořením a začali metat jednu kletbu za druhou.
"Reducto!""Confringo!"
"Muri acum!"
Barevné záblesky křižovaly stále se zkracující vzdálenost mezi bestiemi a naší skupinkou. Nikdo si mě náhle nevšímal.
"Čekáte, až přijde jaro?" otázal se mě Severusův hlas.
Začala jsem couvat. Nejdřív po krůčkách, a když bestie napadly prvního z chlapů, otočila jsem se a řítila se k chalupě bez ohlížení.
Ve dveřích jsem se srazila s oběma bratry, kteří se zřejmě chtěli vrhnout otci na pomoc. Nevěnovali mi nejmenší pozornost, procpali se ven a já proklouzla dovnitř. Vyběhla jsem po schodech a vpadla do světnice. Moje zavazadlo, malý červený pytlík, stále leželo v rohu místnosti, kde jsem ho zanechala. Popadla jsem ho a schovala pod beraní kožich. Po schodech stále nikdo neběžel nahoru. Sáhla jsem po hromádce svého oblečení, kde spočívala i moje hůlka.
"Nic neříkej!" okřikla jsem Snapea ve své hlavě. Ušklíbl se.
Vzala jsem ze stolu petrolejku.
"Cistem aperio," zašeptala jsem a dveře se otevřely přesně v okamžiku, kdy jsem k nim doběhla. Co nejrychleji jsem seběhla po schodech. Nemělo smysl pokoušet se našlapovat tiše, strašidelnému vrzání se nedalo vyhnout. Venkovní dveře byly zabouchnuté a já jsem netušila, kdo nebo co mě za nimi čeká. Zvuky boje se přiblížily, temné vrčení a kňučení se mísilo s mužskými hlasy a jejich bolestnými výkřiky.
Krev mi bušila až ve spáncích. V tu chvíli za mě dilema vyřešil dupot za dveřmi. Dveře se rozlétly. Stála v nich statná postava.
Bezmyšlenkovitě jsem po chlapovi hodila petrolejku. V jejím záblesku jsem zahlédla šedé vousy – otec. Instinktivně napřáhl ruce, aby lucernu chytil. Jeho řev jsem zaslechla už jen tlumeně, když jsem vlítla do dveří po straně a ocitla se v tlačenici horkých, měkkých těl. Ovce začaly poplašeně bečet.
"Depulso! Depulso!" razila jsem si cestu mezi ovcemi. Prvních pár kouzlo odrazilo, ostatní rychle uhýbaly dobrovolně. "Depulso!"
Brodila jsem se mezi nimi a jejich těla za mnou uzavíraly průchod jako rozčeřená vodní hladina. Našla jsem plachtou překryté okno, naštěstí jedno vedlo i na opačnou stranu domu, než kde se právě odehrával boj. Proskočila jsem jím skoro bez doteku. Dopadla jsem na všechny čtyři a bez dechu jsem se postavila, švihla hůlkou, pootočila se a zadoufala, že se mi přemístění podaří. Odštěp by vážně nebyl to, co by mi teď pomohlo. Představila jsem si rychle místo ve Francii, kde jsme s Narionem strávili krásný čas dva roky předtím. Známý, jindy tak nenáviděný tlak přemisťování mi tentokrát připadal jako andělské vysvobození z pravého pekla.
Dopadla jsem na tvrdou zem a chvíli jsem zůstala ležet se zavřenýma očima. Vnímala jsem křik racků. Slanou vůni moře. Vlny, pleskající o kameny a tříštící se ve zpěněných sprškách. Měla jsem chuť začít se hystericky smát. Něco... něco sem ale nepatřilo.
Nepatřil sem ten pach. Pach zvířat, který měl zůstat daleko za mnou!
Otevřela jsem oči. Podle očekávání jsem ležela na pláži za městem, v tomhle ročním období zcela opuštěné. Chyběly slunečníky a lehátka připravené pro první ranní hosty. Příboj olizoval kameny na břehu a nad zvlněnou hladinou začínalo svítat.
Pach zvířat však zůstal zřetelný. Otočila jsem hlavu... a ulehčeně se zasmála. Pár desítek metrů vedle mne se zvedala červenožlutá plachta cirkusáckého stanu. Zvedla jsem se a vyrazila k cestě, která, jak jsem si dobře pamatovala, vedla právě za řadou maringotek, kde se v tu chvíli zrovna probouzel život ošetřovatelů a krmičů zvířat. Rozhlédla jsem se, kde bude nejlepší se převléknout.
Za zády se mi ozvalo prasknutí, jako když nebe prolomí tenká čára blesku.
Bylo mi jasné, že je něco velmi, velmi špatně.
Tisícina vteřiny, kdy se okolní vzduch zmáčkl, aby vytvořil prostor... pro dalšího přemístěného.
Pustila jsem se do bezhlavého běhu k cirkusové plachtě, která mi v tu chvíli připadala jako Noemova archa záchrany.