Romaña dumaha calo sveto predžaha

Vtrhla jsem mezi maringotky. Ploužily se tu rozespalé postavy cirkusáků. Skoro si mě nevšimli, snad jeden či dva zvedli unaveně hlavu. Nadzdvihla jsem cíp plachty hlavního stanu a vklouzla dovnitř. Zavonělo to tam čerstvými pilinami a všudypřítomným pachem potu zvířat i lidí. Kruhová aréna byla prázdná, stejně jako plastová sedátka v několika řadách okolo ní. Na tlusté vrstvě pilin se válelo několik obručí a kovový kbelík. Od stropního lana visely dva dlouhé tkané šály pro akrobatku. 

Neměla jsem čas na prohlížení. Našla jsem skulinu v plachtách a vyhlédla směrem k moři.

Byl tam. Jeden z těch tří. Přes záda měl hozenou tmavou ovčí kůži. Právě zaregistroval přítomnost mudlů a spěšně si strhl kápi.

Nechce budit pozornost, to je dobré znamení, pomyslela jsem si.

Ukázalo se, že obličej skrytý pod kápí patří mladému muži s tmavýma očima a černými, delšími vlasy, pevně staženými dozadu. Rozhlédl se a neomylně zamířil stejnou cestou jako prve já. Do cesty se mu ale mlčky postavilo několik lidí od cirkusu.

Využila jsem tu chviličku času na to, abych si na sebe honem navlékla své staré oblečení a boty a odhodila beraní kožich.

Na rameno mi zezadu v tu chvíli dopadla těžká ruka. Nadskočila jsem leknutím a kousla se do jazyka, abych nevykřikla nahlas.

"Kto ty? Što ty chočeš sjuda?" vyjel na mě zhurta asi čtyřicetiletý, svalnatý muž zamračeně. Měl na sobě černý plášť.

Poznala jsem ruštinu, možná to byl jiný slovanský jazyk, ale odpovědět bych mu každopádně nedokázala. Aspoň jsem se zatvářila ještě vyděšeněji a ukázala rukou směrem, kde jsem tušila brzký příchod svého pronásledovatele.

"Genja!" zavolal muž přes rameno, aniž by ze mě spustil oči nebo ruku.

"Hin la o prabljemo, kto hin avri?"

Napjala jsem uši. Tohle znělo jako směska ruštiny a romštiny, rodného jazyka mé babičky a mamky. Svitla mi naděje.

"Tumen san o Roma?" vyhrabala jsem své dávno nepoužívané znalosti.

Muž se zarazil, uvolnil stisk a pohlédl mi do očí.

"Kaskeri sal, čhaje?" řekl mírněji a se zájmem.

"Me som Amabell, miri babka hiňi Romňi," odpověděla jsem mu s obrovským pocitem úlevy.

To už se do manéže doloudal i řečený Genja.

"Hiňi amari," oznámil mu radostně ten, co mě držel, a konečně mě pustil. V rozpacích mě po rameni ještě přátelsky poplácal.

"Varesavo murš hin avri, Thulo," informoval ho na oplátku Genja o přítomnosti mého pronásledovatele.

"Kamel man te... eh, te... murdarel," vzpomněla jsem si rychle na správné slovíčko, abych jim ozřejmila úmysly muže a vysvětlila tím svou přítomnost.

"Žutinen mange?" pohlédla jsem úpěnlivě na Thula i na Genju.

"Žutinas tuke," ujistil mě Thulo. Genja jen krátce kývl.

"Traden kole gadžes het!" křikl Genja na ostatní, jejichž hlasy se začaly ozývat zvenčí.

Mohla jsem usuzovat jen ze zvuků, co se odehrálo na prostranství mezi maringotkami. Chlapi začali varovně pořvávat, ženské nadávaly ječivými hlasy. Halas se vzdaloval a nakonec, podle typického prásknutí, to můj pronásledovatel vzdal a se zaklením se přemístil za nejbližším keřem. Cirkusáci ho ještě chvíli hledali a pak se vrátili zpátky.

"Je pryč," řekl mi romsky mladík, který přišel zvenčí a pomalu kráčel doprostřed manéže. Prohlédl si mě od hlavy k patě a uznale hvízdl. Začervenala jsem se a sklopila oči. Mladík měl na sobě přiléhavé kožené kalhoty a čistě bílou košili s vyhrnutými rukávy. Byl opravdu hezký, jeho vlnité vlasy měly havraní odstín a pronikavé oči zářily nad výrazným rovným nosem.

"Zoro jezdí na hřebcích," pousmál se Genja. "Sám si je cvičí, stejně jako my všichni si cvičíme svá zvířata."

Všimla jsem si, že Zoro má ve vysoké holínce zastrčený jezdecký bičík. Zvedla jsem oči a lehce jsem se na něj pousmála. Oplatil mi širokým úsměvem.

Do manéže lehkým, skoro tanečním krokem vběhla dívka v červenočerných krajkových šatech ke kolenům. Její bohatá černá hříva za ní zavlála jako závoj. Pohlédla na mě a zarazila se. Beze slova došla přímo k Zorovi a s výmluvným, naprosto mezinárodním výrazem ho majetnicky objala kolem pasu. Zoro s úsměvem protočil panenky, ale to neviděla. Usmála jsem se na ni přátelsky a na Zora už jsem se ani nepodívala. Nepotřebovala jsem si zadělat na potíže hned zkraje.

"Carmen," poznamenal s úsměvem Genja.

Sledovala jsem, jak se v manéži schází postupně celá rodina. Ukázalo se, že Thulo je tu principálem a Genja, jeho nejstarší bratranec, jeho pravou rukou, pobočníkem. Brzy se dostavily i jejich ženy. Silné, buclaté dámy, které vypadaly starší, než na čtyřicet, kterých jim ve skutečnosti bylo. Obě ověšené masivními zlatými šperky, v dlouhých, širokých sukních se spodničkou, a s korzetem, který přetékal všemi směry. Vlasy měly podle tradice stažené do pevných drdůlků a ozdobené mašlemi a barevnými květinami. Ramena jim hřály pestré vlněné šátky, přesně takové, jaké nosívala moje babička.

Seznámila jsem se i s dalšími bratry, syny, jejich ženami, bratranci a jednou blonďatou sestřenicí, která měla u cirkusu jedinou roli – na hlavním představení strkala svou krásnou hlavinku do lví tlamy. Vzhledem k jejím kulatým očím čerstvě narozeného telátka to musel být dojemný pohled. Lidé prý při jejích vystoupeních ani nedutají, a když ji chudák stará lvice Elza bez škrábanečku propustí (ani by nemohla jinak, když je už léta bezzubá), je publikum tak nadšené, že do manéže házejí desítky kovových mincí, sem tam prý přiletí i slušná bankovka.

Nakonec se přicupitaly podívat i děti. Byly tu osmi- či devítileté malé akrobatky, které se hned chopily zapomenutých obručí a začaly se předvádět. Byli tu kluci, kteří se tvářili jako světáci a žvýkali stébla trávy v koutku úst. Nejstarším mohlo být kolem deseti, nejmladšímu tak tři, čtyři roky. Sedmiletá holčička přišla s miminkem v náručí. Mimino, zřejmě bráška, se zatvářilo spokojeně, když ho posadila do pilin, z kapsy vytáhla notně ulepené lízátko, olízla ho, aby hygieně učinila zadost, a vrazila ho batoleti do pusy.

Vyptávali se mě, představovali mi jeden druhého, pohádali se, u koho v maringotce budu spát (u té s telecíma očima) a já jsem blahořečila babičce, že mi tuhle krásnou, prastarou řeč v dětství vštípila do hlavy.

Bylo mi jasné, že Muž v kůži, jak jsem si ho pro sebe pojmenovala, se jen tak nevzdá. Tahle cirkusová rodina mi může poskytnout slušné bezpečí, než vymyslím co dál, nebo dokud mě Narion nenajde.

Narion... jak mu mám, u Merlina, dát vědět, kde jsem?

Co s ním je, není zraněný?

Nepotřebuje mě v tuhle chvíli možná ještě víc, než já jeho?