Léčitelka lvů
22. březen 2015 | 02.56 |
Ubytovali mě v jedné z maringotek, u Gizely, té blonďaté dívky s něžnýma očima telátka. Moře tiše šumělo a obzor se majestátně zbarvoval do zlatoruda, jak nad vlnami vycházelo slunce. Slaná vůně vody se mísila s pachem zvířat. Zvířata vydávala tlumené zvuky, postupně se probouzejíc do chladného listopadového rána.
V mlžném oparu, který rychle vysoušelo oranžové slunce, začal kmitat rušný život. Všichni, bez rozdílu věku i postavení, se chopili kbelíků, barelů a věder a po dvojicích a trojicích vyráželi po opuštěné pláži směrem k nedalekému pobřežnímu městečku pro vodu. Hodila jsem na sebe rychle svoje oblečení, vklouzla do bot a vyběhla za Gizelou ven. Chopila jsem se prvního volného vědra. Ti, co stáli nejblíž, se náhle zarazili a překvapeně se na mě dívali."Šaj žutinav tumenge?" optala jsem se zaraženě.
"Ta šaj, te kames," široce se usmála jedna z žen a všichni okolo se rozesmáli.
Usmála jsem se také a zvedla vědro na rameno po vzoru ostatních.
Šla jsem ve skupince několika žen a dívek. Spustily veselou písničku v romštině, slova jsem neznala, ale melodie mi byla povědomá. Broukala jsem si s nimi a cítila jsem se, jako bych k nim patřila odjakživa. Po dlouhé době jsem byla zase šťastná a uvolněná. Zapomněla jsem na všechny útrapy a všudypřítomné nebezpečí, které provázely náš jinak spokojený život s Narionem. Pro tu chvíli, pro ten šťastný moment s písničkou na rtech a mořským příbojem pod nohama jsem zapomněla na minulost i budoucnost, existovala jsem jen já, moře a probouzející se den.
Na okraji vesnice stála roubená studna s rumpálem. Nabírali jsme vodu do věder, barelů a kbelíků. Muži je zpátky nesli v rukou, ženy si je obvykle vyzdvihly na ramena nebo je dokonce nesly na hlavách. Za družného hovoru jsme se vraceli k cirkusovému stanu, obklopenému řadou maringotek a pojízdných klecí.Nevyptávali se mě na minulost, řeč se točila kolem počasí, zvířat a pobíhajících dětí.
Už jsme byli skoro na místě, když jsme viděli, že vpředu na začátku našeho průvodu se strhl nějaký křik. Muži pouštěli vědra na zem a běželi mezi maringotky. Ženy a děti váhavě vyrazily za nimi.
Kolem velkého stanu panoval zmatek. Viděla jsem pobíhající muže, zřejmě někoho honili. Po chvíli jsem také zjistila koho. Proběhl mezi klecemi se zvířaty. Měl kápi. A na zádech černou beraní kůži. Hůlku v ruce nedržel, díkybohu. Rozhlédla jsem se. Nebylo kam se schovat. Thulo a ostatní muži proběhli jen několik kroků za ním a zmizeli jako on v hlavním stanu.
Jedna z žen, které včera viděly toho muže, rychle pochopila. Postavila vědro a přehodila mi přes vlasy a ramena svůj šátek. Honem jsem se do něj zahalila a pokračovala v hloučku žen dál. Až dojdeme mezi maringotky, rychle vklouznu ke Gizele a ukryju se zastíracím kouzlem.
Odhadovala jsem nejkratší cestu, když Muž s kůží vyběhl ven a s artisty za zády prchal mezi klecemi s velkými zvířaty. Tentokrát už měl v ruce hůlku, byť se zdálo, že ji ještě stále nepoužil.
Muži však netušili, s kým mají tu čest. Můj strach o jejich bezpečí se znásobil. Jestliže se pro mne vrátil podruhé, a to hned za úsvitu, musel mít jasný příkaz. Od někoho, s kým nejsou žerty. Bude mě chtít získat stůj co stůj. Tentokrát však osud zřejmě nehrál v jeho prospěch. Muži jej rychle doháněli, navíc se již rozdělili a chystali se ho obklíčit ze tří stran. V rukou výhružně mávali vším, co cestou popadli: vidle, akrobatické tyče, kladiva.
Prchající muž se otočil a zvedl hůlku. Ztlumila jsem výkřik rukou přitisknutou na rty. Mužovy oči plály vztekem a bezmocí, přesto na poslední chvíli nevrhl kletbu na skupinku pronásledovatelů, jak asi v tu chvíli každý očekával, nýbrž zamířil hůlkou přímo na statnou lvici Zumbu v nejbližší kleci. Vyšlehl ostrý záblesk a lvice se s bolestným zařváním zhroutila na podlahu klece jako podťatá. Muž využil moment překvapení a ihned se s hlasitým prásknutím přemístil.
Ohromení cirkusáci se zastavili na místě jako přimražení. Některá z žen zaječela hrůzou a všichni se vrhli ke kleci Zumby. Ta bezvládně spočívala na slámě a nejevila známky života.
S tváří zrůzněnou bolestí k ní přistoupil Jankus, její ošetřovatel a krotitel. Láskyplně lvici zvedl a položil si ji přes ramena. Ostatní se beze slov přidávali k němu a tvořili tak malý, smutný průvod.
"Kam ji nesou?" tiše jsem se otázala vedle stojící ženy.
"Do manéže," odpověděla s bolestí v hlase. "Naše zvířata umírají v manéži, tam, kde prožila nejslavnější chvíle svého života. Všichni se tam s ní rozloučíme."
Pocity viny za smrt krásného zvířete hrozily roztrhat můj hrudník na kusy. Zalykala jsem se pláčem. Lidé přistupovali po jednom k ležící lvici. Skláněli se nad ní, někteří ji pohladili, jiní jí cosi potichu pošeptali. Když jsem váhavě došla k ležící lvici, v okolních tvářích nebylo stopy po výčitkách či zášti vůči mně, ale mému svědomí to neulevilo ani v nejmenším. Natáhla jsem ruku a pohladila lvici po hebké, zlatavé srsti. Vtom se ve mně zvedla vlna naděje - pod dlaní jsem ucítila sotva znatelně bijící srdce!"Enervate!" vykřikla jsem okamžitě, vytahujíc hůlku z rukávu. "Enervate!"
Okolostojící spontánně ucouvli. Ozvaly se překvapené a možná i vyděšené výkřiky.
"Enervate... erigere!" mumlala jsem dál a přejížděla hůlkou po její páteři. "Zumbo, no tak, prober se!"
K veliké úlevě mojí a radosti nás všech Zumba skutečně po nějaké chvíli zacukala uchem a otevřela oči. Nadzvedla hlavu a unaveně zakňučela. Jankus se k ní vrhl a objal ji kolem krku.
Vyčerpaně jsem vstala.
Hlavou se mi honily těžké myšlenky. Nemůžu tu zůstat. Přináším jim nepřiměřené ohrožení. Jak bych po nich mohla chtít, aby zajišťovali mé bezpečí?
Jankus pustil lvici a jako by slyšel mé myšlenky, vstal a přistoupil ke mně.
"Paľikeras tuke, Amabell," poděkoval obřadně. "Tu sal amari."
I ostatní ke mně přistupovali, podávali mi ruce nebo mě poplácávali po zádech a všichni se na mě usmívali. Byla jsem dojatá."Amari sal, amari..." zazněla starodávná romská písnička. "Amareder aveha, braďi paňi aneha, oj nanaj naj naj..."
Znala jsem ji od babičky.
Naše jsi, naše... Ještě našejší budeš, až vědro vody přineseš...oj nanaj naj naj...
Usmála jsem se. A věděla jsem, že tu chvíli mohu zůstat. Že mě ochrání a udělají to rádi. Zůstanu tady, dokud to půjde.