Překvapení

Čas trávený s cirkusovou rodinou byl po tom všem, co jsem zažila, skutečným balzámem na duši. Jaro rozkvétalo do krásy a slunce bylo každým dnem hřejivější. Cítila jsem se plná energie a sil, spala jsem hlubokým, zdravým spánkem, jedla za tři, dokonce jsem za pár týdnů přibrala na váze. Přesně tohle jsem potřebovala: prostý život a jednoduchá pravidla: když nemáš co dělat, rozhlédni se, práce je tu dost; neškoď jiným; zvířata jsou vždy na prvním místě; co máš, dej do společného, co potřebuješ, vem‘ si ze společného.

Ten rok s Narionem byl nádherný a zničující zároveň. Bylo nám spolu krásně, byli jsme zamilovaní, každou volnou chvilku jsme trávili v láskyplném objetí, jako kdyby mělo být poslední. Jenže v našem případě skutečně mohlo být. Kdykoli se objevila poštovní sova, mohlo to znamenat další bezodkladný útěk. V ulicích jsem si zvykla pohlížet na každého kolemjdoucího jako na potenciálního útočníka. Když Narion nebyl se mnou, trnula jsem hrůzou, jestli se ještě vrátí. Přijala jsem to jako samozřejmost, jako daň za to, že můžeme být spolu. Ale až tady, mezi obyčejnými lidmi, jsem si uvědomila, jak vyčerpávající to bylo. A přestože se mi po Narionovi stýskalo jako ještě nikdy po nikom jiném, někde v koutku duše jsem byla šťastná, že tohle období (aspoň prozatím) skončilo. Každý den jsem vyhlížela sovu, která by mi přinesla zprávu, že je živý a zdravý a kdy si pro mě přijde, ale zároveň jsem si užívala normálního, stereotypního života. A sova stále nikde. Neobjevil se už ani Muž s beraní kůží a ani jiný narušitel toho míru.

Ostatní mě byli ochotní učit čemukoli, co jsem si přála. Pustili mě ke zvířatům, pomáhala jsem staré Marlén je léčit, když si kobyla odřela nohu nebo cvičené opičky začaly kašlat. Krasojezdkyně Carmen mě každý den trénovala na jízdárně (to mi sice vůbec nešlo, ale strašně mě to bavilo). Pořád ještě si mě hlídala, kdykoli se okolo vyskytnul její partner Zoro, ale staly jsme se skoro kamarádkami. S Chiarou jsem míchala krmení pro pávy a papoušky, krájela ovoce pro paviány a šimpanze, chystala obrovské kusy masa pro lvy.

Jednoho večera jsem nesla porci hovězího lvici Zumbě, když mě zarazilo, že při mém příchodu vstala, začala švihat ocasem a neklidně přecházela po své kleci.

Sotva slyšitelně temně vrčela. Uklidňovala jsem ji tichým hlasem a sahala jsem po petlici, abych si otevřela, když najednou mě něčí ruka strhla stranou.

Vyděsila jsem se. Jak mě tu vyčenichal někdo z Badgwellovy skupiny? V posledních dnech jsem na ně zapomněla jak na smrt. Pohotovostní zavazadlo leželo kdesi v maringotce, neměla jsem u sebe žádné přenašedlo, hůlku jsem nosila ležérně zasunutou ve vlasech. Trestuhodná neopatrnost! Nejradši bych si nafackovala.

Vzápětí se ukázal můj omyl - ten, kdo mě strhnul stranou, nebyl nikdo jiný než stará Marlén.

"Copak nevidíš, co ta potvora dělá?" obořila se na mě. "Čím jsi ji tak rozčílila?"

"Nic jsem jí neudělala, nesu jí večeři," ohradila jsem se a sbírala kusy masa ze země.

Marlén si mě zkoumavě prohlížela. Zumba stále ještě pošvihávala ocasem a pro sebe si vrčela.

"Čhaje, ty se jí prostě nelíbíš," usoudila Marlén. "Spalas s Genjou?" Genja byl pobočníkem ředitele Thula a také cvičitelem lvů. A taky milencem Chiary, to bylo veřejné tajemství.  

"Ne," ohradila jsem se dotčeně.

"Tak s někým z města?" dál na mě zkoumavě zírala Marlén.

"Já s nikým nespala! Tedy, naposledy se svým... mužem. Narionem." No, svatbu jsme neměli, ale zlatý zásnubní prstýnek mi dal, tak co.

"Jak je to dlouho?" vyptávala se Marlén. Bylo mi to čím dál nepříjemnější. Věděla jsem to přesně, bylo to to ráno, než jsem se musela teleportovat do Rumunska, ale... Co je komu do toho, kdy jsme-

"Jaaaj," vyjekla najednou Marlén. "Co?" vyděsila jsem se.

"Jaaaj, ty jsi v tom, čhaje." "V čem?" zeptala jsem se natvrdle.

Marlén se rozesmála. "Khabni sal, čhaje - dítě čekáš! Zumba to cítí a jako samice v tobě vidí nekalou konkurenci!"

"Po- počkat, co? Cože??" absolutně jsem nechápala, co to říká.

To už ke mně Marlén přiskočila a položila mi obě dlaně na břicho. Široce a šťastně se usmívala.

K mému ochromenému mozku konečně dotekla ta informace. Já. Jsem. Těhotná. Jakože, čekám dítě. Proboha, mimino! Co budu dělat? Vlna paniky. Vždyť já sama jsem ještě dítě! Jak se o něj zvládnu postarat? A jak to dám vědět Narionovi? Panebože, Narion bude táta! A já - moment. Já budu - máma??

"Pěkné dítě je to. Veliké, silné!" usmívala se dál Marlén. "Hodně, hodně silné." Zarazila se. "Až moc silné..." zamumlala pro sebe.

"Coje? Co s ním je?" vyhrkla jsem vyplašeně. Co je s mým miminkem? Nesmí se mu nic stát, já ho ochráním!

"S ním? Ne. S nimi, čhaje. Duj čhavore tut hin! Dvojčata!"

Co se dělo dál nevím přesně. Před očima se mi zatmělo a probrala jsem se až na svém slamníku v maringotce. Seděla u mě Gizela a spokojeně se na mě smála.

"Budeme tu mít miminka!"

Tak jsem radši zase zavřela oči.