Sešla jsem do půlky schodiště. Co jsem spatřila, mi málem podlomilo nohy. Místností křižovala kouzla, uprostřed stál ne jeden, ale hned dva Smrtijedi, Alex a Narion se snažili uskakovat a bránit, Wilkus seděl s neřítomným výrazem u stolu a lehce slintal. Nezpozorována jsem se stihla ukrýt za schodištěm. Horečně jsem přemýšlela, co dělat.

Ráno jsem měla tělo rozlámané ze včerejších závodů a divoké sny mi mnoho odpočinku taky nedopřály. Zůstala jsem nahoře v pokoji o něco déle a sešla až kolem poledne. V Děravém Kotli nebyla ani noha, snědla jsem tedy koláč, co mi zbyl od včera a šla si zpátky do pokoje číst. Ani nevím jak, zase jsem usnula. Probudila jsem se až se západem slunce, když jsem z chodby zaslechla podivné hlasy.