Na hřbitově

Sešla jsem do půlky schodiště. Co jsem spatřila, mi málem podlomilo nohy. Místností křižovala kouzla, uprostřed stál ne jeden, ale hned dva Smrtijedi, Alex a Narion se snažili uskakovat a bránit, Wilkus seděl s neřítomným výrazem u stolu a lehce slintal. Nezpozorována jsem se stihla ukrýt za schodištěm. Horečně jsem přemýšlela, co dělat.

Náhle vše ztichlo. Odvážila jsem se nahlédnout zpoza schodů. Alex byl opět připoutaný k židli a jeden ze Smrtijedů měl před sebou bledého Wilkuse.

"Pokloň se vznešenému slušebníkovi Pána zla!"

Wilkus poslušně udělal, o co byl žádán.

"Měl jsi je hlídat. Za to budeš trpět! 3 – 2 – 1 - Crucio!"

Wilkus padl na zem a začal se svíjet bolestí. Jeho táhlý nářek zaplnil prostor až k omdlení.

To přece nemůže! Nemyslela jsem na to, že ještě před chvílí to byl právě Wilkus, kdo proti nám útočil na straně zla. Teď to byl trpící kluk, bezmocný a bez šancí. Horečně jsem přemýšlela, jestli mám nějakou šanci mu pomoci.

Ještě chvíli se Smrtijed bavil pohledem na trpícího chlapce. Potom jej, vyčerpaného, propustil. Wilkus chvíli ležel bez hnutí a pak se odplazil ke kamennému sloupu.

Mezitím si Smrtijed přivlekl další oběť. Vykřikla jsem hrůzou, když jsem zjistila, že je to Narion.

"Už nikdy, pamatuj, NIKDY nezkoušej Komatus na vznešeného!" řekl zlověstně zakuklený.

Vyběhla jsem ze svého úkrytu. Neměla jsem žádný plán, jen jsem chtěla zabránit tomu netvorovi, aby dokončil svůj úmysl. Friske mě odhodilo stranou ke sloupu, kde se opíral zničený Wilkus.

"3 – 2 – 1 - Crucio!" vyšlehl záblesk a Narion padl k zemi. Zmítal sebou a naříkal bolestí. Bezmocně jsem přihlížela, v poutech kouzla jsem nemohla ani vykřiknout. Jen obrovské slzy mi stékaly po tvářích.

Uplynul snad celý život, než vše skončilo.

Smrtijedi nás shromáždili uprostřed místnosti.

"A teď, dětičky, pojedeme na výlet. Máme pro vás připravené krásné místečko!"

Najednou všechno zmizelo, byla jen tma a pocit k udušení. Pochopila jsem, že nás někam přemisťují.

Ocitla jsem se na místě jako první. Bylo tam šero a když jsem se rozkoukala, spatřila jsem nejdřív šedou zeď, opředenou stovkami prastarých pavučin. Vedle pozůstatků hmyzích tělíček visely v pavučinách i ostatky menších hlodavců a v některých našli hrob i sami pavouci, kteří zřejmě sešli věkem nebo byli sežráni svými silnějšími příbuznými. Jiní, dosud čilí, pracovali v dalších koutech. Potom můj zrak padl na velký, otevřený kamenný katafalk. Uvnitř, bez rakve, ležela ovázaná postava. Obvazy místy chyběly. Ve strachu, co bych mohla spatřit, jsem raději odvrátila oči. Druhá mumie ležela hned vedle, jen tak na podlaze. Málem se mi podlomila kolena, když mi došlo, že to, co vidím, nejsou obvazy, ale smotky velmi pevných a velmi trvanlivých pavučin. Pavouci ze všech koutů zbystřili a začali se bez hlesu sunout ke mně. Vtom se polekali nečekaného zvuku, jak byli do kobky přemístěni i Alex s Narionem, následováni oběma smrtijedy a Wilkusem.

Smrtijedi chvíli počkali, abychom si mohli sdostatek vychutnat nové prostředí.

"Nejdřív ta holka," rozhodl pak jeden z nich.

Zalitovala jsem, že dámy mají mít přednost. Je to hloupý předsudek.

Jeden se smrtijedů mě popadl a surově mnou smýkl ven z hrobky. Odvedl mne ke třem otevřeným rakvím. Donutil mne postavit se k čelu rakve. Brzy nás následovali i ostatní.

"Tak, jestlipak vás taky vždycky zajímalo, jaké to je, být pohřben zaživa? Mně moc, ale bohužel si to dneska nevyzkouším," prohlásil smrtijed. "Škoda, že se to od těch tří dětí ani nedozvíme," zalitoval ještě.

Něco mi podrazilo nohy a já jsem padala hlubokou, černou tmou. Dopadla jsem velmi tvrdě, ale naštěstí na všechny čtyři. Kolem byla naprostá tma a pouze podle zvuků jsem pochopila, že kluky potkal stejný osud. Chvíli bylo ticho.

"Nejsme pohřbený, že ne?" zeptal se Alex a v jeho hlase poprvé zazněla panika.

"Jsme... ale nejsme mrtví," doplnila jsem ho.

"Amabell, všechno bude dobrý, uvidíš!" ozval se roztřesený hlas Nariona. Když nic jiného, byla jsem vděčná za to, že je tady se mnou.

Mozek se mi znovu rozběhnul na plné obrátky.

"Důvod, musí mít přece nějaký důvod, proč nás tu drží. Jinak by si s námi takhle nehráli, zabili by nás přece už v Kotli!"

"Amanda říkala," začal pomalu Alex, "že chtějí dostat Snapea. Chytili ji včera. Nejspíš jsme na stejném místě jako ona."

"Je to tu hnusný," dodal ještě.

"Prý na ní pustili obrovskýho pavouka, chtěl ji sežrat," řekl Narion a jeho hlas se otřásl odporem. "ÁÁÁ! Něco po mně už leze! Umřem tady všichni!"

"Narione, přestaň!" okřikla jsem ho. "Dostaneme se odsud! Pustěj nás. Když pustili Amandu..."

"Ale oni ji nepustili, ona utekla..." opravil mě Alex.

V tu chvíli Narion zaječel. Opravdu se k nám blížil ohromný pavouk velikosti menšího tygra. Chudák Narion, když si vzpomenu, jak se bojí i docela maličkých pavoučků...

Vtom pavouk promluvil: "Neboj se, chlapče. Není v mém zájmu tě zahubit."

"Tak proč nás tu držíte?" rozčílila jsem se.

"Není v mém zájmu zabíjet vás. CHCI SNAPEA!"

Bouřila se ve mně směsice pocitů. Naděje, že odsud možná vyvázneme živí. Vztek, že nás tu drží. Obavy, jestli se jim Snape dokáže ubránit. A taky radost - logicky z toho vyplývá, že není na jejich straně! Údiv: takže i já sama jsem tedy měla pochybnosti, jestli je Severus opravdu tak nevinný, jak všude hlásám?!

Do ticha se znovu ozvala akromatule: "Nepotřebujeme vás tolik. Zvolte jednoho, který zde zemře, a ostatní mohou jít!"

"To neuděláme!" vykřikli jsme všichni. Všichni? Něčí hlas chyběl.

"Chlapče v modrém, vyřkni jméno toho, kdo má zde zemřít. Nesmíte jmenovat sebe."

"Řekni Amabell a zabiju tě, ty kryso!" zasyčel Narion.

"Narion. Narion zůstane zde!" ozval se Alex tichým, rozhodným hlasem.

Byla jsem ohromená. Alex by dokázal poslat svého spolužáka na smrt?

Narion se nadechl.

"Ticho!! Narione, mlč!"

Díky Bohu, neřekl nic. Jistě by na oplátku odsoudil Alexe. A pak by zbylo na mě, abych rozhodla.

"V tom případě, JÁ říkám Alex," řekla jsem. Slyšela jsem, jak Narion zalapal po dechu.

Honem jsem pokračovala: "Narion pak řekne mě a je to vyrovnané. Na tohle vám neskočíme!"

Pavouk se rozzuřil. Mlátil kolem sebe obrovskou chlupatou nohou a z jeho kusadel kolem cákala nechutná žlutá tekutina.

"Wilkusi!" zavolal nakonec ochraptěle. "Ty rozhodni, kdo zemře!"

Zkusila jsem do tmy Wilkuse přesvědčit. "Wilkusi, ty přeci nejsi takovej. Nepošleš přece kamaráda na smrt. Nenech se zmanipulovat, je to hajzl a odkopne tě, jakmile mu přestaneš být užitečný!"

"Sklapni, slečinko!"

Narion se vztekal: "Jak to s ní mluvíš zbabělče?! Ty sám jsi totiž hajzl!"

Chvíli bylo ticho a pak odněkud ze tmy řekl Wilkus: "Amabell."

Než jsme se vzpamatovali, neviditelné ruce táhly oba kluky pryč, obří pavouk zmizel a já zůstala v hrobce sama. Bylo tma a ticho. Takové ticho, při kterém slyšíte vlastní krev, jak pulzuje v žilách. Taková tma, že nepoznáte, jestli máte otevřené nebo zavřené oči. Nicota, prázdno, kdy pochybujete, jestli žijete, nebo jste už zemřeli. Kdy zmizí prostor i čas.

Za hodinu anebo za minutu, nevím, se ozval skřípavý zvuk. Něčí ruce mě chytly a surovým trhnutím bez jediného slova táhly někam nahoru. Neměla jsem co ztratit, bránila jsem se hlava nehlava. Bez hůlky jsem se v mudlovské škole naučila celkem slušně prát. Někoho jsem pořádně kousla a do krve poškrábala. Sevření povolilo. Otevřela jsem oči. Narion si prohlížel rány, které ode mě právě utržil.

"To nemůžete říct, že to jste vy?" rozčílila jsem se.

"A díky za vysvobození," dodala jsem o mnoho pokorněji při pohledu na krvácejícího Nariona.

Mezi hroby ležela omráčená těla smrtijedů.

"Zdrháme!"

Běželi jsme neznámo odkud, neznámo kam. Zoufalcům prý štěstí ochotně pomáhá. Asi na tom něco bude, protože se nám opravdu po pár desítkách minut podařilo doběhnout až k Temži. O několik metrů dál jsme u břehu objevili loďku a po proudu se svezli směrem k Londýnu. Dostali jsme se až do Kotle. Nikdo tam nebyl, ve svícnech mírumilovně zářily žluté voskovice. Unavení jsme se rozhodli, že půjdeme spát.

>> pokračování: Nekončící noc <<