Jak se bude jmenovat?

Celou noc a snad i celý den jsem přemýšlela, jak pojmenovat svoje nové koťátko. Polovina návrhů odpadla po zjištění, že to je kočička a nikoliv kocourek. Ale stále ještě zbylo mnoho jmen a mnoho možností...
Pro někoho to bylo jasné - prostě Kali II.
"To v žádném případě," mračila jsem se. Kali byla Kali a tohle je úplně jiné kotě, bude tedy mít i jiné jméno. Copak můžu kotěti vzít právo na vlastní jméno? Má mít jméno ze secondhandu?! A co chudinka Kali, určitě by jí bylo líto, že jsem ji tak rychle přemazala náhradnicí. Kdepak. Kotě se musí jmenovat jinak.
Ležela jsem večer v posteli a snažila se představit to nejkrásnější jméno pro tuhle stříbrnou princeznu.
"Stříbrná... to je písmenko S, jako když jiskří sněhová vločka... taky R, když kočka spokojeně přede... poklidně jsem u toho přemýšlení klimbala, hlavu zabořenou v měkkých polštářích... S...R... jiskření... sníh... sever... Severus... ÁÁÁÁÁ!" Vymrštila jsem se z postele. "Je tohle možný?! První jméno, který mě napadne - a je to Severus?" Zoufale jsem padla zpátky do peřin. "Jsem normální? Nejsem. Je to starej chlap, co učí na naší škole," snažila jsem sama sebe přesvědčit, že na MÝM polštáři nemá JEHO jméno co dělat.
Zhluboka jsem vydechla. "Sníh... jiskření...hebký kožíšek... "
"Ale Severinka, to by bylo hezký, ne?" vstoupil do mých úvah úlisně můj druhý hlas. Nepřesvědčivě jsem se ho pokusila okřiknout. Jméno Severinka se mi taky líbilo. Podrbala jsem Možná-Budoucí-Severinku za uchem. "Purrrrr," zapředla tiše ze spánku. S ruoku zabořenou do jejího kožíšku jsem usnula, z posledních sil naslouchajíc jménu Severinka ve všech mluvnických podobách.

Druhý den, na Boží Hod vánoční, jsem přinesla koťátko ukázat ostatním do Velké síně.

Sedla jsem si vedle Katleen a jejího nového mazlíčka: krysáčka Marse.
Kate podotkla: "Ten tvůj první se jmenoval Snickers, teď Mars... je v tom souvislost?"
Katleen se pousmála: "Hadir se mě ptal na nejoblíbenější planetu..."
Když jsem vytáhla klec s Kotětem, všichni byli nadšení. A hned, jak prý se bude jmenovat.
Narion, podle vzoru jména svého kocoura Špunta, navrhl Špuntovku.
"Severinka?" nadhodila jsem opatrně.
Chvíli bylo ticho, jak si jméno každý válel po jazyku.
Vtom Kate vyprskla smíchy: "Severinka jo? A co třeba Snejpinka, nebude to lepší?"
"Ale to je... to není... to je od slova SEVER, chápeš, je stříbrná jako ledové pláně na severním pólu..." bránila jsem se. Zrovna ona kdyby radši držela pusu.
Narion po mně vrhnul vražedný pohled. Asi ho moje vysvětlení nepřesvědčilo. Když jsem se rozhlídla po ostatních, také nevypadali zrovna přesvědčeně. Tahali za jméno a kroutili ho do nejrůznějších podob.
"Co Snejpule?"
"Snejpovka!"
"Snejpička, chachá!"
No hlavně že se dobře bavíte, pomyslela jsem si a pohodila hlavou. Zarytě jsem mlčela, ale musím přiznat, že ani jméno Snejpinka se mi nezdálo k zahození...

Po večeři jsme se ve Velké síni sešly tři. Kate, Katleen a já. Kotě stále bezejmenné.
"Myslíš, že Severinka opravdu není vhodné jméno?" zeptala jsem se holek tak trochu zbytečně. "Teda," začervenala jsem se, "i ta Snejpinka se mi docela líbila..." Dívala jsem se přitom na Kate, které se najednou rozšířily oči a chvíli netušila, jestli se má leknout nebo rozesmát. Nechápala jsem, co se jí stalo, že pouhá představa jména podobného se jménem jistého...
"Ale ale, kdopak se má jmenovat Severinka nebo Snejpinka?" ozval se těsně za mými zády tak dobře známý hlas, v jehož tónu visel ironický úšklebek velkosti středního billboardu.
Krve by se ve mně nedořezal, zato mozek běžel na plné obrátky. Jak se z tohohle vykroutit?
"Totiž... ne... ono... vlastně spíš..." začala jsem blekotat.
"Radši mi snad ani neodpovídejte," mávl rukou profesor a zamířil k učitelskému stolu.
Oddechla jsem si a holky se také viditelně uvolnily.
"Ještěže tě nechal," zhodnotila to Katleen.
Mlčky jsem pokývla hlavou a ucpávala si pusu před slovy, která se mi drala na jazyk: "Ta nejkrásnější kočka na světě, moje kočka - ta se má jmenovat po vás, Severusi Snape!"
Chopila jsem se rychle svého vánočního hrnečku, abych se radši utopila v mátovém čaji, než udělala další pitomost. Málem jsem se přitopila doopravdy, jelikož Severus se právě vracel kolem našeho stolu.
"Vaše kočka se má jmenovat Snejpík?" otázal se naoko nedbale.
Zalapala jsem po dechu.
"Ne, pane, nemá se jmenovat Snejpík, ale Šejinka," osvítil mě náhle Duch Svatý, "je to totiž kočička, a ne kocour!"
Když jsem zjistila, že se na mne nevalí pohroma v podobě rozlíceného profesora či dokonce stržených bodů ve školním poháru, troufla jsem si ještě o krok dál. "Pojmenujete mi ji, pane profesore?"
Za jeho kamennou maskou nebylo rozeznat nic, ale v hlase jsem cítila - nebo se mi to jen zdálo? - smítko zklamání.
"Když se má jmenovat jinak, požádejte profesorku McGonagalovou."
Bez hlesu jsme poslouchaly jeho vzdalující se kroky.
Dlouhé ticho přerušila Katleen: "To vypadá, že kdyby..."
"...tak by to byl udělal!" nevěřícně dokončila Kate.
Jako beze smyslů jsem popadla klec a vyřítila se do chodby.
"Kam tak rychle, slečno Savourová? Nesete mi vaši kočku, abych ji pojmenovala?"
McGonagalová. Všechno odhodlání ze mě náhle opadlo. Mlčky jsem přikývla a podala jí klec.
"Shey," hlesla jsem tiše. "To znamená Holčička, tak mi říkávala babička, když jsem byla malá."
Profesorka se se zavřenýma očima dotkla kočky.
"Shey Severina Snape-Savourová," prohlásil v hlavě můj druhý hlas neoblomně.
A tak získala má kouzelnická kočka jméno.

Zpět na hlavní stranu blogu