Smrtijedi v Děravém kotli

Ráno jsem měla tělo rozlámané ze včerejších závodů a divoké sny mi mnoho odpočinku taky nedopřály. Zůstala jsem nahoře v pokoji o něco déle a sešla až kolem poledne. V Děravém Kotli nebyla ani noha, snědla jsem tedy koláč, co mi zbyl od včera a šla si zpátky do pokoje číst. Ani nevím jak, zase jsem usnula. Probudila jsem se až se západem slunce, když jsem z chodby zaslechla podivné hlasy.

Vyšla jsem z pokoje do horní klubovny, hůlku připravenou v ruce. Uprostřed místnosti stála vysoká postava, zahalená v černém plášti.

"Hele, slečinka!" řekl temný muž posměšně.

"Tady jsme!" zvolal ke schodům.

Po schodech vyběhli Wilkus a Alex. Měli kamenný výraz ve tvářích. Pozdrav mi zamrzl na rtech.

Temný muž mě nešetrně otočil čelem ke spolužákům. "Je od vás? Jaká je to kolej, může se hodit?"

Uvědomila jsem si, že mne nemohou poznat podle barvy pláště, měla jsem na sobě šedý, cestovní. Alex mlčel, ale Wilkus se snaživě rozpomínal: "No... nevím, ale určitě ne Zmijozel."

Černý se ošklivě zamračil a tiše zaklel.

"Dobrá, děvče, dej sem hůlku a pojď se mnou!" poručil hrubým hlasem.

"Nevím proč bych měla!" namítla jsem. "Co po mně chcete? A kdo vůbec jste? Proč mě tady..." začala jsem protestovat.

Ve zlomku vteřiny jsem si všimla, že napřahuje hůlku.

"Pomoooc! Smrtijed!" zaječela jsem.

"Amorio!" poručil břitce. "To tě umlčí, krásko," dodal s úsměškem.

Zamotala se mi hlava. Na malý okamžik jsem zatápala v paměti a přemýšlela, proč jsem byla před chvilkou tak rozčílená. Vždyť je dnes tak nádherný den!

Vtom můj zrak padl na nádherného, vysokého muže. Byl celý oděn v černém a z ramenou mu splýval dlouhý plášť, což působilo nesmírně sexy. Kápě mu halila i oči, a já věděla, že ten tajemný muž je mým osudem.

"Ach lásko..." vydechla jsem naprosto okouzlena. Oči mi zvlhly dojetím, že jsem konečně potkala Muže Svých Snů.

Nebylo nač čekat, život je přece tak krátký!

"Miluji Tě, Zahalená postavo!" Ach, jak romantické jméno pro Neznámého!

"Buď jen můj! Nemohu bez tebe žít!" Padla jsem mu k nohám a chtěla políbit lem jeho pláště. Ucukl. Tím mne ještě víc rozdráždil. Hořela jsem touhou se ho dotknout, zlíbat jeho tajemný obličej, halený kápí. Dole se hlučně otevřely dveře a někdo vběhl dovnitř.

"Pane, jsou tady," vyrušil mého miláčka ten hloupý Wilkus.

Zamračila jsem se na toho netaktního troubu, který ruší naše líbánky.

"Dolů!" zařval Zahalená postava.

Když mi došlo, že křičí na mne, zažila jsem dosud nepoznanou rozkoš. Je to muž na svém místě, on je mým pánem a já ho budu s láskou poslouchat. Ale moment, kam mi to utíká? Vydal se kvapně dolů po schodech.

"Miláčku, můj drahý! Kam beze mne odcházíš?" vyběhla jsem na schodiště.

"Miluji toho, kdo nosí krásné jméno Zahalená postava!" zvolala jsem nadšeně a rozeběhla se za ním.

"Už jen když tě vidím, je pro mne celý den krásný!" zaječela jsem fanaticky a chytla ho za konec pláště.

Muž Mého Srdce se zatvářil mírně vyděšeně.

"Ale ne!" Vytrhl plášť z mého sevření.

"BUĎ JEN MŮJ!"

"To Amorio jsi asi neměl dělat..." ozval se Wilkus zezadu. Nevěnovala jsem mu pozornost, protože můj miláček právě sešel schody do přízemí Děravého kotle. Stáli tam nějací chlapci, matně jsem si vzpomínala, že jsem je už někde viděla.

Jeden z těch chlapců ke mne náhle přistoupil a pokusil se mne obejmout.

"Jdi ode mně! Co si to dovoluješ?!" obořila jsem se na něj a odstčila ho od sebe.

"Co je, miláčku?" zatvářil se překvapeně.

"Komu říkáš miláčku?!" zařvala jsem na něj rozčíleně a vrhla se k nohám Mého Pána.

"Všichni sednout!" zařval Můj Vyvolený. "A ty taky!!" otočil se na mně.

Vlna rozkoše z jeho panovačnosti mnou projela od hlavy až k patě. "Ach ano, ještě! Křič na mě, můj drahý, zbij mě, jsem zlobivá! Prosím!" žadonila jsem a pokusila se ho objemout.

Odkopl mne a rychle kouzlem Friske připoutal k židli toho protivného kluka, co se mne pokusil dotknout před jeho zraky. Souhlasně a vítězně jsem pokynula hlavou. "Amabell uteč!!" stihl ještě zakřičet, než ho kouzlo umlčelo.

"Libertio," ozvalo se za mými zády. Když mě kouzlo zasáhlo, zatmělo se mi před očima. Chvíli jsem tápala v točícím se a hvízdajícím světě, než se vše usadilo a já se mohla opět nadechout.

"Co se děje?" Nechápala jsem vůbec nic. Klečela jsem poblíž nějakého muže v černém, za jeho zády stál Wilkus, mířící na mne hůlkou, a u stolu seděl Narion a Alex, který se němě zmítal, připoutaný k židli nejspíš nějakým kouzlem. Rychle jsem sáhla po své hůlce. Zalil mne pot, když jsem ji nenašla. Kde měla být.

"Kde je moje hůlka?!" zařvala jsem na toho černooděnce vztekle.

"Sednout!" okřikl mě stejně hlasitě zakuklenec. "Hůlka vám bude všem navrácena, pokud budete poslouchat."

"Amabell, neriskuj život a udělej, co říká!" zavolal na mě potichu Narion.

Trucovitě jsem si sedla ke stolu na opačné straně místnosti.

Wilkus Fixel se ke mně výhružně postavil: "Koukej poslechnout Pána a sedni k ostatním! Vzpomeň si, co se stalo Amandě včera! Padej!"

"Nevím, co se stalo Amandě včera," odsekla jsem, "ale rozhodně tady na mně Pixeli neřvi!" použila jsem posměšnou přezdívku, kterou nesnášel.

Vytáhl hůlku.

"Wilkusi, zabiju tě!" zařval Narion.

"Komatus!" namířil na něj muž v černém. Vyšlehlo kouzlo a Narion omdlel a tiše se sesul v židli.

"A ty koukej poslouchat milostivého pana Fixela a jdi k ostatním!" obrátil se na mě.

Když jsem viděla, co se stalo Narionovi, radši jsem se zvedla. "Milostivej Pixl mně může tak akorát..." neodpustila jsem si a hodila po Wilkusovi zlým pohledem.

Ve stejnou chvíli se ozvalo bušení do dveří. Vešel londýnský policista. "Dobrý večer, co se tady děje?"

"Tenhle pán se mě pokusil znásilnit!" ukázala jsem na zakuklence.

"My tady jen máme takovou společnost," řekl lehkým tónem ten černý. Pak na policistu mrkl a na půl úst mu začal vysvětlovat, že je z nemocnice pro psychicky narušené mladistvé a my jsme jeho chovnci.

"Nesmíte je brát vážně," dodal omluvně.

"Mluvím pravdu, psychopat je on. Chcete vidět ty modřiny?" snažila jsem se přesvědčit policistu. Nakonec mi uvěřil a hodlal černého zatknout.

"Myslím, že se s tebou nebudu dohadovat," pronesl zakuklenec.

"Co si to dovolujete, občane?" ohradil se policista.

Zakuklený zvedl hůlku do výše. Vtom nám došlo, co jsme udělali.

"Pozor! Chce vás zastřelit! Je to nebezpečný šílenec!" vykřikli jsme s Alexem oba najednou.

Bylo pozdě.

"Avada Kedavra!"

Záblesk zeleného světla zasáhl policistu doprostřed hrudníku. Zalapal po dechu a sesul se na podlahu s temným žuchnutím.

Oněměle jsme zírali na mrtvé tělo uprostřed koberce.

Poprvé v životě jsem viděla kouzlo, které se nepromíjí. Poprvé v životě jsem viděla smrt člověka. Čas se zastavil, prostor zmizel. Zvednul se mi žaludek.

Wilkus, ten blbec, zatleskal. "To se vám povedlo, Pane," řekl nepřirozeně vysokým hlasem.

Alex, úplně bledý, nemohl od mrtvého těla odtrhnout oči.

"Já... to já jsem toho chudáka zavolal..." zašeptal.

Že já nedržela pusu, pomyslela jsem si zoufale. Proti němu neměl šanci...

"V Bradavicích už nebude bezpečno," řekl temně Smrtijed.

Pak se otočil k Wilkusovi: "To tělo musí zmizet."

Zatímco se dohadovali nad mrtvým policistou, Alex nám sotva znatelným gestem naznačil, že jeho spoutávací kouzlo už povolilo. Podařilo se mu nepozorovaně přikrást za záda Smrtijeda. Beze slov kolem sebe vytvořil kouzlo ochranného štítu a hned potom namířil na Smrtijeda: "Expelliarmus!" Bylo to k neuvěření, Smrtijedova hůlka skutečně vyletěla z ruky a udeřila o zem pár metrů od něj.

Alex je fakt dobrej, pomyslela jsem si.

"Komatus!" přidal se v tu chvíli i Narion. Zakuklenec se zatvářil překvapeně a tiše se zhroutil k zemi.

"Friske." Dodal ještě Alex jakoby mimochodem a zamířil na Wilkuse. Wilkusův nepřítomný pohled po zásahu kouzlem ještě víc zkameněl. Alex vytáhl z jeho kapsy naše hůlky, položil je na stůl a navrch přihodil i Wilkusovu. Popadli jsme je.

"A mizíme," zavelel Alex.

Doběhli jsme ke dveřím.

"Je zamčeno!"

"Alohomora!"

"Vyrazíme je!"

Kluci se pustili do marného boje s dubovými dveřmi. Vyběhla jsem nahoru a kolem krbu proběhla na balkon. Snape bydlí nedaleko, musí nám pomoct!

"Pomoooc! Pane profesore! Jsme tady a nemůžeme ven! Pane profesore Snape!"

Žádná odpověď. Ulice kolem Děravého kotle byly ztichlé. Jen pštros v sousední zahradě, probuzený mým křikem, se skřípavým hlasem ozval do noci. Najednou jsem uslyšela spěšné kroky. Dole cvakly dveře. Tak přece, pomyslela jsem si radostně. Netušila jsem, co nás ještě čeká.

>> pokračování v deníčku Amabell.pise.cz <<