Závodiště

"Děkuju, to je od ní hezké," usmála jsem se.

Rozhlédla jsem se po místnosti. Amanda vypadala nějaká přešlá. Nechtěla o ničem mluvit, jen tu a tam prohodila divnou poznámku o hrobech a obřích pavoucích. Než jsem měla čas zjistit, co přesně se stalo, přinesl Tom nějaké lístky. Všichni ožili.

"Já určitě půjdu!" vykřikovala Kate. "Kolik stojí lístek?"

"Deset srpců," odpovídal klidným hlasem Tom. "Vezmete si tedy jeden?"

"Ale já nemám žádné oblečení," zarazila se Kate a sjela pohledem po svých vyšívaných šatech až na paty. "V tomhle se jezdit nedá."

Tom si její oděv změřil kritickým zrakem. "No, to byste asi měla problém... ale nevadí, něco vám půjčím."

Narion se hned vyptával, jestli půjdu taky.

"Určitě," souhlasila jsem, "a kam?"

"Na koníky! Na soukromém závodišti dneska uspořádali závody jen pro nás! Pojď, zajezdíme si!"

Nevědomky jsem zareagovala úplně stejně jako Kate: "V tomhle? V tom na koně ani nevylezu," smála jsem se.

To už ale Narion stál u Toma a platil mu dva lístky. Tom odněkud přinesl několikery jezdecké kalhoty, trička a vysoké boty.

Alexovi se podařilo přemluvit Amandu, a tak jsme všichni vyrazili do londýnských ulic. Nešli jsme ani moc daleko a byli jsme u stájí. Zdálky bylo slyšet ržání a kopání kopyt do dřevěných přepážek. Tom od nás vybral lístky a pustil nás dovnitř. Koně stáli připraveni a nasedláni v boxech u startovní čáry. Tom začal číst jména závodících.

"Amabell má dráhu a stání číslo jedna!"

Ukázalo se, že na Nariona vyšla hezká hnědá klisnička ve třetím boxu. Kate měla hřebce černého jako noc.

Číslo jedna byl ohromný bílý kůň, kopyta měl velikosti polévkového talíře a kolem sebe blýskal rudýma očima. Bylo mi jasné, že hlavním cílem celého závodu pro mně bude: udržet se nahoře a nenechat se sežrat.

"Vypadá jako válečný jednorožec, jak jen se jim říká..." snažila jsem se marně oživit své znalosti. Taťka by mě přetrhl jak baziliška.

Kůň naštěstí byl klidnější, než vypadal. Nechal se poplácat, očichal mě obřími nozdrami a dovolil mi, abych se mu vyškrábala na hřbet (zachránila to dřevěná přpážka mezi boxy, na kterou jsem vylezla, abych byla výš).

To už starý Tom stál vepředu a chvíli nato dal znamení a my vyrazili. Přeběhli jsme trávu, podběhli pod mostkem a čekalo nás kamenité pole. Bělouš se s kameny nepiplal, větší přeskočil a malé bez povšimnutí drtil kopyty. Po poli následovalo zelené bludiště, i to jsme zvládli celkem bez obtíží, ačkoliv mám tušení, že Bělouš občas některým keřem prostě prošel skrz. Z bludiště jsme vyběhli do hsutého lesíka. Tady už měli menší a hbitější koně náskok. Můj obr se proplétal mezi kmeny a často někde uvíznul. Po lesíku následovaly vodní příkopy. Malý jsme skočili napoprvé, ale do velkého se Běloušovi vůbec nechtělo.

"Hopá, hop, hop," pobízela jsem ho patami. Teprve koňské slovo, zašeptané do levého ucha Bělouše pohnulo k činu. S vypoulenýma očima a s ušima přilepenýma k lebce nakonec skočil. Teprve po doskoku jsem pochopila, proč se tolik vzpíral: za příkopem byla cítit čerstvá magie. No jistě – neviditelné bludiště. Bělouš ržál, vzpínal se a kopal kolem sebe. Chtěl jít doprava – nešlo to. Doleva – neviditelná stěna ho zadržela.

"Hou, hou..." klidnila jsem vyděšeného koně. Ostatní nenávratně zmizeli za ohybem trati. Z tribuny se k nám přibelhal starý Tom. Když viděl, co se stalo, podíval se upřeně na koně, který se ihned uklidnil, a řekl jen: "Pojďte za mnou." Vzal koně u huby a provedl nás bludištěm s jistotou někoho, kdo vidí víc než vy. A pak už jen turf a závěrečná rovinka. Když jsme doběhli do cíle, všichni už víchovali koně a vodili je, aby vychladli.

Druhé kolo jsme si mohli vyměnit koně. Popláclala jsem Bělouše a vybrala jsem si krásnou mladou klisničku Brownie. Měla na čele bílou lysinku.

"Připravit – pozor – pal!" zavelel Tom a koně vyrazili. Hnědka znala cestu snad zpaměti. Letěla jako o závod. Nebýt toho, že nás někdo vyblokoval v lesíku, kde jsme následně nato zabloudili, určitě bychom vyhráli! Takhle jsme dojeli až čtvrtí, což je ovšem taky hezké místo. Třetí závod už jsem se cítila jko profík. Brownie ladně přeskakovala kameny a vyhýbla se padlým kmenům. Když jsme se chystali na velkou vodu, tak se to stalo. Kate, která jela vedle nás, najednou vykřikla, a pak už jsme jen mohli sledovat, jak se velkým obloukem nese do trávy. Žuchlo to – a Kate se válela v blátě.

"Žiješ?" přiběhl k ní Narion a pomáhal jí vstát.

"Snad jo," odpověděla statečně.

Na koně už nenasedla. Odvedla ho nejrychlejší cestou do stáje, kam jsme zaní ale brzy dorazili i my ostatní. Popadla jsem hřbílko, háek na kopyta a hadr.

"Nechte koně jak jsou, postarají se o ně zaměstnanci závodiště," vyzval nás Tom. Zvedla se ve mně vlna odporu. Nechat koně nevyčištěného ve stání? Ani náhodou! Než jsem Brownie obstarala a dolila jí vodu, byl už večer.

Byla jsem ráda, že mám v Kotli zamluvený útulný pokojík. Usnula jsem jako když mě do vody hodí a až do rána snila o koních, kteří se mnou létají v oblacích. Jen občas, skoro jako nějaká předtucha, se mi ve snu objevovaly temné kobky s velikými pavouky...