Silvestr v Bradavicích
3. červen 2007 | 01.54 |
Většina z nás zůstala přes vánoční prázdniny ve škole, včetně učitelského sboru. Na Silvestra tedy mohlo být pěkně veselo. Začalo to slibně...
Po divadelním vystoupení KDS nás profesor Kratiknot pozval na famfrpálové hřiště. Že by silvestrovský zápas? Jen skalním fanouškům tohoto sportu se chtělo v takovém počasí přimrznout ke košťatům. Pan profesor se tvářil záhadně, a tak jsme se všichni vyhrnuli do záplav bílého sněhu. Šli jsme s Narionem mezi prvními, abychom ulovili místa s dobrým výhledem. Zkušenější žáci už tušili, a tak i mezi námi prváky brzy šumělo slovo Ohňostroj.
A opravdu. Když se všichni obyvatelé bradavické školy shromáždili na tribuně, pan profesor máchl hůlkou - a svět vybuchl. Nad celým hřištěm se vznášely, syčely, prskaly, bouchaly, zářily a oslňovaly nás gejzíry barevných světel, fontán a jiskřiček. Některé společně tvořily nápis NOVÝ ROK.
Než jsme se nabažili karnevalu barev, do jejich reje vstoupil pan profesor Snape, vytáhl svou hůlku a mohutně máchl. Měla jsem trochu strach, jestli ho ohňostrojné světlice nespálí, ale viditelně věděl, co dělá. Máchl hůlkou a z jejího konce vylétly myriády zlatých a barevných hvězdiček, rachejtlí a výstřelů. Severus stál uprostřed barev jako světelný toreador (a moc mu to slušelo), mířil hůlkou k nebi a umocňoval ohňostroj dalšími pestrými střelami.
Po dlouhých minutách šílenství světel a barev náhle vše utichlo. Studenti, jako by se vzpamatovávali z tranzu, začali jeden po druhém tleskat. A pak, jako bychom se domluvili (ale nedomluvili) jsme všichni vytáhli svoje hůlky a pokračovali v ohňostroji snaživou nápodobou Snapeova představení. Naše chabé pokusy, čítající z každé hůlky sotva jednu rachejtličku za minutu, ospravedlnil velký počet účastnících se hůlek studentů. a tak i s našimi omezenými možnostmi jsme vyrobili nezahanbenou konkurenci ohňostroji oficiálnímu.
To už nás paní profesorky začaly vyhánět. Po cestě z tribuny jsme ještě vytvořili hořící pole na hřišti, podlaze i klobouku paní profesorky McGonagalové pomocí Laundonova šarlatového kouzla ecto.
V přízemním atriu Hradu na nás čekalo bohaté pohoštění. Koláčky, párečky, šťavnaté exotické ovoce a hektolitry máslového ležáku - to byla naše půlnoční večeře. Profesor Snape stál nezúčastněně opodál a znechuceně pozoroval opíjející se studenty i profesory. Nálada byla čím dál bujařejší, na stole se z neznáma vynořily láhve ohnivé whisky a nejen profesoři z nich lačně upíjeli. Mně whiska nechutná, a tak jsem měla možnost sledovat střízlivě dění kolem sebe. Všimla jsem si s bušícím srdcem, že Severus má na sobě MŮJ plášť i klobouk (tedy, vádnoční dárek ode mne). Zajímalo mne, zda objevil nápis, vyšitý na vnitřním lemu pláště: Poušť je krásná tím, že skrývá oázu. Náhle i on vytáhl z kapsy nějakou lahev a notně si z ní přihnul. Nejistým krokem pak prošel kolem nás (nezapomněl na obligátní úšklebek) a... zasekl se pláštěm o kliku. Vrátil se, aby plášť vyprostil a já s napětím sledovala, jak zatáhl za plášť, odhalil vnitřní lem, zvedl h ok očím - a zmizel mi ze zorného pole za zavřenými dveřmi. Co asi říká na stříbrnou výšivku? Všiml si jí vůbec? To se asi jen tak nedozvím...
Zezadu k mé židli se přitočil Alex a nabízel mi něco k pití. Podle vůně jsem z dálky poznala, že je to ohnivá whisky, a s díky jsem odmítla. Alex se usmál a podal mi aspoň máslový ležák. Koutkem oka jsem zahlédla Narionův vražedný pohled.
"Už zase žárlí," povzdychla jsem si. Abych se pokusila předejít obvyklé scéně, rychle jsem se vydala Narionovým směrem.
"Štastný nový rok!" volala jsem s úsměvem na Nariona a chystala se ho políbit.
Mračil se.
"Trhni si nohou a nech mě bejt!"
"Ale..."
"Jdi si za Alexem!"
Tak to byl podraz. Do očí se mi draly slzy. Nedokázala jsem ze sebe vyprvit ani hlásku, a tak jsem se beze slova otočila a rychle kolem obtěžkaných stolů vyrazila do vnitřku Hradu.
Doběhla jsem do Vstupní haly. Jako by mě cosi samo přitahovalo k dvojkřídlým dveřím u vstupu do sklepení.
Udělala jsem krok, druhý, třetí... PRÁSK! Něco skleněného spadlo na kamennou podlahu. Zanechla jsem chmurných myšlenek a vydala se zjistit, co udělalo ten rámus. Na zemi ležela láhev se zbytkem čehosi, co podezřele světélkovalo. Zdálo se, že to uvnitř lahve žije vlastním životem. Pohlédla jsem nahoru, ve snaze spatřit původního držitele té cennosti, ale nad hlavou se mi klenul jen mlčenlivý mostík. Vyběhla jsem po schodech - a strnula. Na mostku stál... no spíš opřený skoro seděl... přesněji řečeno vertikálně ležel Severus Snape. Unavenýma očkama těkal ze strany na stranu a když se mu podařilo zaostřit na lahev se světélkujícím obsahem, nezřetelně povídá:
"Kd st t z-brl?"
"Ležela pod mostkem, ani není moc rozbitá," podávala jsem mu z uctivé vzdálenosti jeho lahvinku.
"Chm," vzal si pomalu láhev z mých rukou.
Z kapsy vyndal malý flakonek a přiložil ho k ústům.
Pak jako by náhle vystřízlivěl, povídá: "O tomhle nemusíte nikomu vyprávět."
Pousmála jsem se. "Nebojte se, pane profesore. Ode mne se nikdo nic nedozví."
"No tak běžte, běžte..."odháněl mě nervózně, sám již otočen směrem ke svému kabinetu.
"A pane profesore!"
Otočil se.
"Šťastný nový rok," usmála jsem se na něj.
"To určitě," ušklíbl se. Kdepak, Snape nezklame.
Za sebou jsem zaslechla kroky. Když jsem se otočila, zjistila jsem, že zírám do tváře Kate, která náhle podivně zbledla a něco zmateného koktala. Dívala se na mne s nejvyšším podezřením. Pohlédla jsem jí do očí, otočila se ke Snpaeovi - a v jeho očích bylo vidět totéž jako v jejích: úlek z prozrazení a ještě cosi, co mne bolestivě píchlo u srdce jako tenká, dobře nabroušená dýka. Tak Kate...
Nálada mi poklesla pod bod absolutního mrazu. Beze slova jsem se otočila a následovala Kate, která už sama utíkala ke dveřím do Vstupní haly. Srdce mi bušilo a chtělo se rozskočit na milion maličkých, nervy drásajících střípků.
Zaběhla jsem na nejbližší toaletu. Posadila jsem se na zavřené prkénko a jen tak seděla. Nechtělo se mi ani myslet. Na co taky? Na Nariona, s jeho věčnýma scénama a útokama? Nebo na Kate, jak se někde v šeru podzemních pracoven mucká se Snapem? Po tvářích mi tekly slzy vzteku a zoufalství. Kate... moje kamarádka, které jsem se svěřovala se vším! Vykládala jsem jí o svém tajném obdivu k Severusovi a ona zatím nejspíš přemýšlela, kde a v kolik hodin si s ním dá večer dostaveníčko.
"Kate, ty proradná Kate! Fleky, pihy a bradavice na te- " Zarazila jsem se právě včas. Vzpomínka na chudinku Jolly, která mě naštvala loni na základce a já jí stejným způsobem v podstatě nechtěně způsobila úporné akné, beďary tak masité a hnusné, že se jí ostatní štítili a musela zůstat týden doma s heřmánkovými obklady na celém obličeji, mě zastavila v poslední chvíli. Opláchla jsem si obličej vodou a zjistila, že mám celkem slušný hlad.
Vylezla jsem z dívčích záchodků a zmířila do Atria k půlnoční hostině. Tu jsem tam nenašla, zato na chodbě se potuloval už docela ovíněný Narion. Nehodlala jsem mu věnovat ani pohled. Ze všech sil jsem se snažila potlačit slzy, které se mi zase draly do očí. Aby toho nebylo málo, na lavičce opodál seděl Severus Snape a přimhouřenýma očima nás sledoval. Přivolal si nás blíž. Podíval se Narionovi do očí a já neomylně vycítila jeho pronikavý Pohled.
Znechuceně se ušklíbl.
"Tak tady Savourová vám zahýbá s Alexem?" zeptal se škodolibě.
Narion trucovitě mlčel. Já se mračila na oba.
"Tak copak s ním asi má?" dorážel Snape dál.
"Ať si trhne nohou, kašlu na ni, já už s ní v životě nepromluvím!" vykřikl Narion.
"Jseš úplně mimo, Narione!" odsekla jsem naštvaně. "Ale dobře. Nechceš mluvit - nebudeme mluvit. Vyřízeno."
"Pan Themiall a slečna Savourová si spolu okamžitě promluví," vpadl do toho naprosto nečekaným způsobem profesor. "Jinak vám strhnu 5 bodů. Každému!"
"Já s ním mluvit nebudu! Nenechám se věčně ponižovat!" Ohradila jsem se rozhořčeně. Narion s výmluvným dupáním odsupěl.
"A co tedy máte s tím Alexem, slečno?" vyslýchal mě dál profesor.
"Zbláznili jste se všichni nebo co?" vylítla jsem. Varovný záblesk v jeho očích mě zarazil. Uvědomila jsem si, na koho to tady ječím.
Zmenšila jsem se o 20 centimetrů a pípla: "Promiňte pane profesore."
"Jste agresivní. Radši běžte nebo to špatně dopadne," doporučil mi ostře.
Zmizela jsem, jak rychle to jen šlo.
Po divadelním vystoupení KDS nás profesor Kratiknot pozval na famfrpálové hřiště. Že by silvestrovský zápas? Jen skalním fanouškům tohoto sportu se chtělo v takovém počasí přimrznout ke košťatům. Pan profesor se tvářil záhadně, a tak jsme se všichni vyhrnuli do záplav bílého sněhu. Šli jsme s Narionem mezi prvními, abychom ulovili místa s dobrým výhledem. Zkušenější žáci už tušili, a tak i mezi námi prváky brzy šumělo slovo Ohňostroj.
A opravdu. Když se všichni obyvatelé bradavické školy shromáždili na tribuně, pan profesor máchl hůlkou - a svět vybuchl. Nad celým hřištěm se vznášely, syčely, prskaly, bouchaly, zářily a oslňovaly nás gejzíry barevných světel, fontán a jiskřiček. Některé společně tvořily nápis NOVÝ ROK.Než jsme se nabažili karnevalu barev, do jejich reje vstoupil pan profesor Snape, vytáhl svou hůlku a mohutně máchl. Měla jsem trochu strach, jestli ho ohňostrojné světlice nespálí, ale viditelně věděl, co dělá. Máchl hůlkou a z jejího konce vylétly myriády zlatých a barevných hvězdiček, rachejtlí a výstřelů. Severus stál uprostřed barev jako světelný toreador (a moc mu to slušelo), mířil hůlkou k nebi a umocňoval ohňostroj dalšími pestrými střelami.
Po dlouhých minutách šílenství světel a barev náhle vše utichlo. Studenti, jako by se vzpamatovávali z tranzu, začali jeden po druhém tleskat. A pak, jako bychom se domluvili (ale nedomluvili) jsme všichni vytáhli svoje hůlky a pokračovali v ohňostroji snaživou nápodobou Snapeova představení. Naše chabé pokusy, čítající z každé hůlky sotva jednu rachejtličku za minutu, ospravedlnil velký počet účastnících se hůlek studentů. a tak i s našimi omezenými možnostmi jsme vyrobili nezahanbenou konkurenci ohňostroji oficiálnímu.
To už nás paní profesorky začaly vyhánět. Po cestě z tribuny jsme ještě vytvořili hořící pole na hřišti, podlaze i klobouku paní profesorky McGonagalové pomocí Laundonova šarlatového kouzla ecto.
V přízemním atriu Hradu na nás čekalo bohaté pohoštění. Koláčky, párečky, šťavnaté exotické ovoce a hektolitry máslového ležáku - to byla naše půlnoční večeře. Profesor Snape stál nezúčastněně opodál a znechuceně pozoroval opíjející se studenty i profesory. Nálada byla čím dál bujařejší, na stole se z neznáma vynořily láhve ohnivé whisky a nejen profesoři z nich lačně upíjeli. Mně whiska nechutná, a tak jsem měla možnost sledovat střízlivě dění kolem sebe. Všimla jsem si s bušícím srdcem, že Severus má na sobě MŮJ plášť i klobouk (tedy, vádnoční dárek ode mne). Zajímalo mne, zda objevil nápis, vyšitý na vnitřním lemu pláště: Poušť je krásná tím, že skrývá oázu. Náhle i on vytáhl z kapsy nějakou lahev a notně si z ní přihnul. Nejistým krokem pak prošel kolem nás (nezapomněl na obligátní úšklebek) a... zasekl se pláštěm o kliku. Vrátil se, aby plášť vyprostil a já s napětím sledovala, jak zatáhl za plášť, odhalil vnitřní lem, zvedl h ok očím - a zmizel mi ze zorného pole za zavřenými dveřmi. Co asi říká na stříbrnou výšivku? Všiml si jí vůbec? To se asi jen tak nedozvím...Zezadu k mé židli se přitočil Alex a nabízel mi něco k pití. Podle vůně jsem z dálky poznala, že je to ohnivá whisky, a s díky jsem odmítla. Alex se usmál a podal mi aspoň máslový ležák. Koutkem oka jsem zahlédla Narionův vražedný pohled.
"Už zase žárlí," povzdychla jsem si. Abych se pokusila předejít obvyklé scéně, rychle jsem se vydala Narionovým směrem.
"Štastný nový rok!" volala jsem s úsměvem na Nariona a chystala se ho políbit.
Mračil se.
"Trhni si nohou a nech mě bejt!"
"Ale..."
"Jdi si za Alexem!"
Tak to byl podraz. Do očí se mi draly slzy. Nedokázala jsem ze sebe vyprvit ani hlásku, a tak jsem se beze slova otočila a rychle kolem obtěžkaných stolů vyrazila do vnitřku Hradu.
Doběhla jsem do Vstupní haly. Jako by mě cosi samo přitahovalo k dvojkřídlým dveřím u vstupu do sklepení.
Udělala jsem krok, druhý, třetí... PRÁSK! Něco skleněného spadlo na kamennou podlahu. Zanechla jsem chmurných myšlenek a vydala se zjistit, co udělalo ten rámus. Na zemi ležela láhev se zbytkem čehosi, co podezřele světélkovalo. Zdálo se, že to uvnitř lahve žije vlastním životem. Pohlédla jsem nahoru, ve snaze spatřit původního držitele té cennosti, ale nad hlavou se mi klenul jen mlčenlivý mostík. Vyběhla jsem po schodech - a strnula. Na mostku stál... no spíš opřený skoro seděl... přesněji řečeno vertikálně ležel Severus Snape. Unavenýma očkama těkal ze strany na stranu a když se mu podařilo zaostřit na lahev se světélkujícím obsahem, nezřetelně povídá:"Kd st t z-brl?"
"Ležela pod mostkem, ani není moc rozbitá," podávala jsem mu z uctivé vzdálenosti jeho lahvinku.
"Chm," vzal si pomalu láhev z mých rukou. Z kapsy vyndal malý flakonek a přiložil ho k ústům.
Pak jako by náhle vystřízlivěl, povídá: "O tomhle nemusíte nikomu vyprávět."
Pousmála jsem se. "Nebojte se, pane profesore. Ode mne se nikdo nic nedozví."
"No tak běžte, běžte..."odháněl mě nervózně, sám již otočen směrem ke svému kabinetu.
"A pane profesore!"
Otočil se.
"Šťastný nový rok," usmála jsem se na něj.
"To určitě," ušklíbl se. Kdepak, Snape nezklame.
Za sebou jsem zaslechla kroky. Když jsem se otočila, zjistila jsem, že zírám do tváře Kate, která náhle podivně zbledla a něco zmateného koktala. Dívala se na mne s nejvyšším podezřením. Pohlédla jsem jí do očí, otočila se ke Snpaeovi - a v jeho očích bylo vidět totéž jako v jejích: úlek z prozrazení a ještě cosi, co mne bolestivě píchlo u srdce jako tenká, dobře nabroušená dýka. Tak Kate...
Nálada mi poklesla pod bod absolutního mrazu. Beze slova jsem se otočila a následovala Kate, která už sama utíkala ke dveřím do Vstupní haly. Srdce mi bušilo a chtělo se rozskočit na milion maličkých, nervy drásajících střípků.
Zaběhla jsem na nejbližší toaletu. Posadila jsem se na zavřené prkénko a jen tak seděla. Nechtělo se mi ani myslet. Na co taky? Na Nariona, s jeho věčnýma scénama a útokama? Nebo na Kate, jak se někde v šeru podzemních pracoven mucká se Snapem? Po tvářích mi tekly slzy vzteku a zoufalství. Kate... moje kamarádka, které jsem se svěřovala se vším! Vykládala jsem jí o svém tajném obdivu k Severusovi a ona zatím nejspíš přemýšlela, kde a v kolik hodin si s ním dá večer dostaveníčko.
"Kate, ty proradná Kate! Fleky, pihy a bradavice na te- " Zarazila jsem se právě včas. Vzpomínka na chudinku Jolly, která mě naštvala loni na základce a já jí stejným způsobem v podstatě nechtěně způsobila úporné akné, beďary tak masité a hnusné, že se jí ostatní štítili a musela zůstat týden doma s heřmánkovými obklady na celém obličeji, mě zastavila v poslední chvíli. Opláchla jsem si obličej vodou a zjistila, že mám celkem slušný hlad.
Vylezla jsem z dívčích záchodků a zmířila do Atria k půlnoční hostině. Tu jsem tam nenašla, zato na chodbě se potuloval už docela ovíněný Narion. Nehodlala jsem mu věnovat ani pohled. Ze všech sil jsem se snažila potlačit slzy, které se mi zase draly do očí. Aby toho nebylo málo, na lavičce opodál seděl Severus Snape a přimhouřenýma očima nás sledoval. Přivolal si nás blíž. Podíval se Narionovi do očí a já neomylně vycítila jeho pronikavý Pohled.
Znechuceně se ušklíbl. "Tak tady Savourová vám zahýbá s Alexem?" zeptal se škodolibě.
Narion trucovitě mlčel. Já se mračila na oba.
"Tak copak s ním asi má?" dorážel Snape dál.
"Ať si trhne nohou, kašlu na ni, já už s ní v životě nepromluvím!" vykřikl Narion.
"Jseš úplně mimo, Narione!" odsekla jsem naštvaně. "Ale dobře. Nechceš mluvit - nebudeme mluvit. Vyřízeno."
"Pan Themiall a slečna Savourová si spolu okamžitě promluví," vpadl do toho naprosto nečekaným způsobem profesor. "Jinak vám strhnu 5 bodů. Každému!"
"Já s ním mluvit nebudu! Nenechám se věčně ponižovat!" Ohradila jsem se rozhořčeně. Narion s výmluvným dupáním odsupěl.
"A co tedy máte s tím Alexem, slečno?" vyslýchal mě dál profesor.
"Zbláznili jste se všichni nebo co?" vylítla jsem. Varovný záblesk v jeho očích mě zarazil. Uvědomila jsem si, na koho to tady ječím.
Zmenšila jsem se o 20 centimetrů a pípla: "Promiňte pane profesore."
"Jste agresivní. Radši běžte nebo to špatně dopadne," doporučil mi ostře.
Zmizela jsem, jak rychle to jen šlo.