Začíná třeťák

Začíná třeťák

Je to neuvěřitelné... prázdniny utekly rychleji než voda v Temži a na okno zaťukala sova z Bradavic. Už potřetí.

V dopise stálo jako obvykle, co si máme pořídit na Příčné, že se na nás škola těší, kdy odjíždí Bradavický Expres a tak dál, ale pak z obálky vypadl ještě jeden papír! Souhlas rodičů s návštěvou Prasinek – podepište prosím a zašlete zpět prof. McGonagalové obratem. Joj! To jsem si povyskočila! Prasinky! Konečně ochutnám slavný ležák přímo od Madame Rosmerty, šumivé bzučivky v Medovém ráji... Narion určitě bude chtít konečně vidět nové modely z obchodu U tří košťat a snad se mnou pak na oplátku zajde do té čajovny Madame Pacinkové, která prý má nejlepší horkou čokoládu na světě (aspoň to říkal taťka). Mé zasnění přetrhla dost nepříjemná myšlenka. Má to jeden háček. Lépe řečeno - pořádný hák. Nemám hotové žádné zkoušky kromě dějin. Jestli ostatní nedodělám během září, budu muset opakovat druhák, a jako druhačka můžu Prasinkám tak leda zamávat z dálky...

Po všech těch událostech, které se loni staly, mi dlouho zůstal ten nepříjemný následek s alergií na magii. Sice se to s užíváním lektvaru od pana lékouzelníka postupně lepšilo, ale teprve koncem roku jsem přestala omdlívat a zůstalo mi jen to protivné koktání, kdykoliv blízko mě někdo seslal libovolné kouzlo. Tedy, teď už skoro nekoktám, jen když se moc leknu. Kvůli těm obtížím jsem dostala povoleno využít opravných termínů v září, abych stihla dohnat zameškanou látku. Největší problém ale stejně mám s tím, že jsem nemohla cvičit praktické kouzlení, což doma dohnat nemůžu, pokud na sebe nechci poštvat ministerstvo...

Prázdniny však byly fajn, hodně času jsme strávili s Narionem spolu, i když to bylo kvůli jeho stálým změnám místa docela náročné. Jeho maminka se bojí, aby je Nicol někde nevyčmuchala, proto mění místa pobytu po několika dnech.

Asi nejlepší byl ten týden, kdy jsme jeli s taťkou do Irska, pozorovat huňáče. Jsou to takoví malí chlupatí tvorové s obrovským nosem, tak oškliví, až jsou něčím krásní.

"Jejich jediným smyslem života je hlídání koní ve stádě, kterému jsou věrní po celý život," poučil nás můj taťka. "Říká se jim taky Porlokové. Lidem (tedy dokud nechtějí ublížit koním) jsou neškodní, ale vůbec není jednoduché je spatřit!"

A to bylo pravda. Taťka nás musel každý den halit do silného zastíracího kouzla, aby nepoznali náš lidský původ. Před lidmi totiž okamžitě mizí v dobře ukrytých norách. Narion měl z porloků nejdřív legraci. Jednoho dne jsme zase přišli pozorovat. Nikde ani jediný, protože mezi staršími kobylami stál farmář a rozháněl se bičem po neposlušném hříběti. "Hej, ty malej spratku, neslyšels, že máš hejbnout zadkem?" křičel a švihl hříbě přes záda. Vtom odněkud jako blesk vyrazil jeden z huňáčů, mířil přímo k farmáři a než ten se vzpamatoval, podrazil mu plnou silou nohy. Farmář jen zalapal po dechu a zřítil se do hluboké rokle vedle stezky. Od toho dne měl i Narion z huňáčů respekt.

Na Příčnou jsme jeli s Narionem společně a v dobré náladě, ale... bohužel nám to moc dlouho nevydrželo. Narion je od té doby, co se začaly dít ty strašné věci v jeho rodině... no, je hrozně nervózní. Všechno si hned bere jako útok proti sobě, hned se urazí, hned zase naopak uráží někoho jiného... Já ho chápu, málokdo si prožil to, co on v posledních měsících. Ale občas to už nevydržím a ohradím se, aby mě nechal – a už je zle. A někdy ani to ne, prostě mi začne pro nic za nic nadávat nebo se mi posmívat... Bojím se... bojím se, že... ani napsat to nemůžu, už mi zase tečou slzy...

A do toho se kolem něj pořád motá ta Amanda! Já ji mám moc ráda, je to milá holka a ráda si s ní povídám, jenže – dobře jsem si všimla, jaké na něj hází pohledy, jak si s ním pořád povídá, jaké má pro něj pochopení, když se on se mnou pohádá... ! Dokonce už si o tom i ostatní ze školy povídají, stydím se a je mi to tak líto, že radši rychle uteču.

V Londýně se stala jedna hrozná věc. Šli jsme ještě s Kate do Kotle, Narion vytáhl z batohu jablko a zakousl se do něj. Vtom se najednou chytil za krk a začal se dusit! Myslela jsem, že mu zaskočilo sousto, ale on najednou úplně zešedl, třásl se jako by měl zimnici, spadl na zem a celé tělo se mu cukalo.

"Narionku, co je ti? Mluv na mě, slyšíš?!"

"Seženu někoho dospělého," zareagovala hned Kate a vběhla do dveří hostince. Ale ouha. Každý, kdo slyšel, že jde o Nariona, jen se ušklíbl a řekl něco o simulantech a že na sebe pořád musí upozorňovat. Kate musela doběhnout až na Příčnou, než sehnala pána, o kterém jsem slyšela, že nás bude učit v Bradavicích. Ten konečně Narionovi pomohl.

"Kdo vám dal to jablko?" ptal se potom s upřeným pohledem do Narionových očí. Narion jen pokrčil rameny. "Myslel jsem, že ho mám už z domova, ale teď si tím nejsem jistý." Napadlo mne jediné jméno: Nicol. Ona tu byla – a nikdo z nás ji nespatřil! Dokonce dala Narionovi jablko do batohu! Narion chtěl pochopitelně strávit poslední dny před odjezdem s mámou a bráchou, tak jsem šla na ubytovnu sama. A to jsem ještě dostala pokoj č.13!