Londýn

Stála jsem – po jaké době?? – znovu na známém nádraží. Za mými zády tiše sípal francouzský express, který mne přivezl z Paříže, a chystal se na cestu zpátky. Nechala jsem v něm úmyslně všechny vzpomínky. Na Claire, Anne-Marie, Theresu... Jacqueline. Po té se mi bude opravdu stýskat, to vím. A ještě... Ettiene... Povzdechla jsem si.  Ettiene zůstal v Krásnohůlkách. Nejspíš ho už nikdy v životě nespatřím. Nebyla jsem si jistá, jestli to je ostrým londýnským větrem, který mi do očí vehnal slzy.  Rázně jsem si otřela tvář. Ettiene, Beauxbatons, blankytné uniformy... to vše je minulost. Vracím se domů!!

Vracím se domů? Kde je můj domov? Je to Westerleigh, uzamčený dům, opatřený ochranným kouzlem, když celá rodina loni odjela za babičkou Shakti do jižní Indie? Je to snad Bradavický hrad? Tam už po chodbách běhají noví žáci, děti, vyplašené jako kdysi já, když se přede mnou otvírala obrovská vrata nové školy. Kdo ví, kde je konec mým spolužákům. Amanda, Kate, Katleen, Alex, Hadir, Leo, Wilkus... před očima se mi vybavovaly známé obličeje se jmény, pak i obličeje, u kterých už jména chyběla. A nad všemi těmi jmény a obličeji jsem viděla jedny stále stejné oči, pevné a odhodlané, ale i něžné a jiskřící uličnickými světýlky... Srdce se mi bolestí sevřelo. Ani Bradavice už nejsou můj domov. Nemám se kam vrátit. Bezmyšlenkovitě jsem prošla nádražní halou a zamířila známou cestou do parku s kulatou kašnou. Tady jsme sedávali, povídali si celé hodiny...  Dost! Zakázala jsem si na to myslet. Sundala jsem si z hlavy klobouček a nechala sychravý vítr, aby mi prohrábl vlasy a odnesl myšlenky, které tížily mé tělo jako olovo. Vykročila jsem nazdařbůh hlavní ulicí.

Zastavila jsem se až před oprýskanými dveřmi. Děravý kotel! Máslový ležák a kotlíkový gulášek... Bez váhání jsem vzala za kliku. Usmála jsem se, když jsem si uvědomila, že tady v Kotli je stále stejné šero a cáry mlhy či dýmu, v noci stejně jako za pravého poledne, dnes jako před šesti lety.

V Kotli bylo plno. Lidé se nenuceně bavili, tu a tam posedávali kolem stolů zachmuření skřetové, nejspíš od Gringottů. Našla jsem volný stolek v rohu místnosti a užívala si tu starou atmosféru, plnou hovoru, šoupání židlí a výparů z nejrůznějších lektvarů, které se zde podávaly štamgastům. Ve chvilce se ke mně přibelhal starý Tom. "Tome!", div jsem ho radostí neobjala. Díval se na mě nechápavě, a tak jsem si jen objednala ležák a skořicové pokroutky. Byla jsem vážně dojatá. Přece jen aspoň něco známého, co zůstalo tak, jak jsem to kdysi opustila!

Přes Kotel procházeli hrdí rodiče, kteří si vedli za ruku své ratolesti. No jistě, konec srpna, nováčci jdou poprvé na Příčnou, aby si nakoupili kotlíky, pergameny a lahvičky s inkoustem, sovy, krysy, hábity a pláště, než se vydají na svou první cestu Bradavickým expressem. Pozorovala jsem to lidské hemžení a právě jsem se chystala Toma zeptat, jestli je nahoře ještě nějaký volný pokoj, když v tu chvíli... ne, to jistě není pravda. Pozvedla jsem se ze židle, abych viděla na postavu, mizející v davu u barového pultu. Ale ty vlasy... vtom se otočila. "KATE!" Je to Kate!! Málem jsem shodila židli. Dívka se ohlédla a chvíli se nerozhodně dívala směrem, odkud zaznělo volání. To už jsem se ale prodírala mezi stoly a kouzelníky k baru, popadla jsem Kate za ramena a málem jsem se rozbrečela jak malé dítě. "Bože, Kate, jsi to ty! Vůbec ses nezměnila!" Vypadala překvapeně – a taky dojatě. Objaly jsme se, posadily se k nejbližšímu stolu a začaly jsme jedna druhé překotně vyprávět. Jak se máš, co jsi celou dobu dělala, vrátila ses do Hradu? Kate vystudovala v Americe, teď žije v Londýně a nedávno požádala o místo v Nemocnici u svatého Munga. Držím jí palce. A co já? No já... přijela jsem z Francie. Ne, o nikom nemám žádné zprávy, bohužel.

Usrkávala jsem ležák, naslouchala vyprávění Kate, a těšila jsem se z toho, že přítomnost přeci jen našla společnou cestičku s minulostí. Najednou se mi srdce rozbušilo. Začaly se mi třást ruce tak, až ležák vystříknul na dřevěný stůl. Nechápala jsem. Celé tělo mi zalila vlna horka. Kate se myslím trochu lekla a otočila se ve směru mého pohledu. Pak mi konečně došlo, na koho koukám. Vysoký, urostlý mladý muž, ve stříbřitě černém plášti, se opíral o barový pult a neklidnýma očima stále sledoval mumraj kolem sebe. Nebyla jsem schopná slova. Zkamenělá jsem na něj zírala jako na zjevení z čistého nebe. Kousla jsem se do rtu, abych uvěřila, že to je pravda. Když mě uviděl, na malou chvilku se zarazil a beze slova se na mě díval.

"Narione...!" vydechla jsem.