rubriky:

moji přátelé

odkazy:

přihlášení

návštěvní kniha

archiv článků:

Beauxbatons

5pt">doslechly, že se nečekaně dostavil známý profesor z Bradavické školy. Po pravdě řečeno, Snape v tom svém obnošeném hábitu, s mastnými neupravenými vlasy a konečky prstů zbarvenými od lektvarů do žlutohněda, mezi těmi navoněnými a nakadeřenými kráskami okolo vypadal jaksi nepatřičně, asi jako blátoplaz v kruhu lesních žínek. Téměř beze slova podal mademoiselle svitek od Brumbála, počkal, až si ho přečetla, pohlédla na mne a kývla. Odmítl nabízené café noir a toužebně hleděl ke dveřím. Mademoiselle ho s pochopením propustila.

Začala jsem se rozhlížet okolo. Byla jsem v jakési přijímací hale, vypadala ale spíš jako taneční sál. Místnost byla velmi rozlehlá, s vysokým stropem, zlatá a blankytně modrá, vybavená jemně vyřezávaným nábytkem z bíle lakovaného dřeva. Na mramorovém stolku uprostřed místnosti omamně voněla bohatá kytice bílých květů a nad tím vším zářil křišťálový lustr jako vodopád tisíců skleněných kapiček.
"Slešna," oslovila mně s francouzským přízvukem silnější, ale velmi elegantní žena. "Já fítám fás u nás," usmála se. "Já šetitelka tochoto ... école. Já toufám, še fy u nás líbit. Toto je madame Leroy, ona fás bude ušit francais."

Mladá žena se zlatými vlasy se na mne mile usmála a promluvila zcela plynule a bez přízvuku: "Těší mne, že vás poznávám. Budeme se scházet každé odpoledne u mne v kabinetě, abyste co nejdříve pronikla do tajů naší krásné řeči, francouzštiny." Zasmála se zvonivým smíchem. Pak pokynula směrem ke dveřím a zavedla mne do dívčí části zámku. Vysvětlila mi, že Krásnohůlky (Académie de Magie Beauxbâtons, což se čte hrozně legračně akademý d maží bobatón), je rozdělená na dvě části, dívčí a chlapeckou. Většina hodin, jídelní sály a samozřejmě ubytování jsou oddělené, ale studenti a studentky se občas mohou setkat na některých speciálních hodinách, na plesech a na dalších společenských událostech, kterých je v Krásnohůlkách v průběhu školního roku skutečně požehnaně.

Pokoj, kde bydlíme, je tedy opravdu s Bradavicemi jen těžko srovnatelný. Místo studených kamenných zdí všude gobelíny, závěsy a tapisérie; huňaté měkoučké koberce pokrývají podlahy, takže se i v noci dá chodit na záchod bosky. Veliká okna propouštějí do komnat sluneční paprsky po celý den, takže ložnice i učebny působí oproti bradavickému šeru jako rozzářené sály. Jídlo je stejně dobré jako v Bradavicích, ale mívá víc chodů a je takové delikátnější a plné nejrafinovanějších chutí. Místo masa jsme většinou máme zeleninu, ale je upravená pokaždé jinak a tak vynikajícím způsobem, že maso nikomu zvlášť nechybí. V kolejních místnostech, na chodbách i přímo v učebnách jsou po celý den k dispozici velké broušené mísy s exotickým ovocem, které si můžeme o přestávkách brát podle chuti. Jediné, na co jsem si musela chvíli zvykat, byly nápoje. Ležák v Krásnohůlkách vůbec nemají, k jídlu se většinou pije jus d'orange nebo mout de raisin a starší ročníky mají povolené také víno míchané napůl s vodou.

Ale i když se mi tady na zámku žije... no, opravdu jako na zámku, po mém starém životě se mi strašně, zoufale stýská. Po několika týdnech zřejmě Brumbál konečně dal vědět aspoň mým rodičům, protože mi mohli začít opatrně a s dlouhými intervaly posílat neutrální vzkazy – žádná jména, žádné údaje, nic, podle čeho by mě bylo možné vystopovat, kdyby se vzkaz dostal do špatných rukou.

Ale nejvíc... nejvíc mě trápí to, že mi nikdo nedal vědět, co se stalo s Narionem. Dennodenní mučivé otázky - kde je, je v pořádku, žije vůbec? Noc co noc se mi před očima znovu odehrávají ty chvíle před Chroptící chýší. Noc co noc jsem se budím s tichým výkřikem a nehty zarytými do přikrývky, protože vidím Narionka, jak leží nehybně na trávě přede dveřmi Chýše, zasažen zábleskem zeleného světla... Chci za ním z toho lesa vyběhnout! Padnout k němu a dát za jeho život svůj vlastní, ale na rameno mi vždycky dopadne ta těžká ruka a srazí mě k zemi... A ještě dlouho pak nemůžu usnout, jak slyším Nicolin ďábelský smích v nočních tmách.

Zpět na hlavní stranu blogu