Vánoční svátky utekly rychle. V Hradu zůstali někteří žáčci a učitelé pro ně připravovali zajímavý program – snad aby jim nebylo líto, že se nevidí se svými rodinami. Předposlední den v roce přijela i Amanda a Kate, takže jsme také pomáhaly s programem a nestihli jsme se nudit. Když přišel Silvestr, pomáhaly jsme s výzdobou Hradu. Bylo hrozně zvláštní, že najednou smíme do společenských místností jiných kolejí, kam jsme dříve pod přísným zákazem nemohly ani nakouknout.

"Amando!" vykřikla najednou Kate. Odtrhla jsem zrak od Nariona, ale jen na zlomek vteřiny, abych zahlédla svou dávnou kamarádku. Amanda kráčela v růžových šatech uličkou mezi stoly rovnou k nám. Culila se a vypadala krásně – tak nějak dospěleji, než jsem si ji pamatovala. Všechny tři jsme se objaly. Amanda si přisedla k našemu stolu a další vyptávání a vyprávění nebralo konce.

Stála jsem – po jaké době?? – znovu na známém nádraží. Za mými zády tiše sípal francouzský express, který mne přivezl z Paříže, a chystal se na cestu zpátky. Nechala jsem v něm úmyslně všechny vzpomínky. Na Claire, Anne-Marie, Theresu... Jacqueline. Po té se mi bude opravdu stýskat, to vím. A ještě... Ettiene... Povzdechla jsem si.  Ettiene zůstal v Krásnohůlkách. Nejspíš ho už nikdy v životě nespatřím. Nebyla jsem si jistá, jestli to je ostrým londýnským větrem, který mi do očí vehnal slzy.  Rázně jsem si otřela tvář. Ettiene, Beauxbatons, blankytné uniformy... to vše je minulost. Vracím se domů!!