Stará parta
"Amando!" vykřikla najednou Kate. Odtrhla jsem zrak od Nariona, ale jen na zlomek vteřiny, abych zahlédla svou dávnou kamarádku. Amanda kráčela v růžových šatech uličkou mezi stoly rovnou k nám. Culila se a vypadala krásně – tak nějak dospěleji, než jsem si ji pamatovala. Všechny tři jsme se objaly. Amanda si přisedla k našemu stolu a další vyptávání a vyprávění nebralo konce.
Moc si z toho nepamatuju (Amando, promiň), protože jsem se zatajeným dechem pozorovala Nariona, sedícího u barového pultu. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Srdce mi divoce bušilo. Nevěděla jsem, co si mám myslet: viděl mě nebo ne? Poznal mě? Je to vůbec on?
Hlavou mi začalo vířit tisíce vysvětlení, proč Narion nevstal a nepřišel k nám, proč aspoň nedal pohledem najevo, že mě poznal? Vypadal sice jinak než před lety, ale byl to on, to jsem si byla jistá. Ano, byl vyšší a urostlejší, ale byl to rozhodně on. Musím za ním vyrazit, rozhodla jsem se... ale ani jsem se nezvedla ze židle - místo nohou jsem měla rosol. Třeba, zarazila jsem se, třeba se ani se mnou setkat nechce... Pak jsem si uvědomila to nejdůležitější a do očí mi málem vhrkly slzy vděčnosti: Narion ŽIJE!!
Všimla jsem si, že se mi před očima se mi míhá cosi bledého, sem - tam, nahoru – dolů. Zamrkala jsem. Amanda mi mávala rukou před obličejem a Kate mě sledovala s jejím typickým pobaveným úsměvem.
"Vidíš tam baziliška?" zavtipkovala Amanda a otočila se pohledem k baru. Prudce vydechla, zrudla až po uši a zkameněla taky. Kate zaostřila pohled stejným směrem.
5pt; font-family: "Comic Sans MS"; color: rgb(51, 102, 255);">"To je Narion," zkonstatovala pragmaticky, vstala a razila si cestu přímo k němu. Typická Kate! Viděly jsme, jak sebou trhl, když na něj promluvila. Chvíli si ji měřil ostražitým pohledem a váhavě se zvedl, když zamířila zpátky k nám. Kate už dávno seděla zpátky na svém místě, než Narion dorazil ke stolu. Cestou se neustále ohlížel a sledoval hlučící dav přimhouřenýma očima.
"Ahoj Narione," vydechla Amanda. Bodl mě osten žárlivosti, když jsem viděla, jak se na něj dívá. Tváře měla růžové, oči jí zářily a opravdu moc jí to slušelo. Narion jí věnoval jen letmý pohled (takže jsem se zastyděla za svou nepřejícnost) a s očima upřenýma ke dveřím odpověděl: "Ahoj... hm... Amando."
"Narione..." nezmohla jsem se na nic víc. Do očí mi opravdu vhrkly slzy a na moje hlasivky někdo musel zakouzlit Silencio.
Zdálo se mi to, nebo v Narionových očích na moment zasvítily jiskřičky, když na mě pohlédl? Jeho pohled však hned zase odlétl jinam a dál těkal po místnosti, když řekl neutrálním hlasem: "Dlouho jsem tě neviděl. A tebe taky ne," dořekl k Amandě.
Usedl na židli vedle Kate, tak, aby měl neustále přehled po celé místnosti. Choval se divně. I když se ho Kate s Amandou pokoušely vtáhnout do hovoru, odpovídal úsečně, dokonce odmítl nabízený máslový ležák a usrkával pouze ze své placatky, kterou měl schovanou v náprsní kapse pláště. Dozvěděli jsme se, že pracuje pro Ministerstvo. Jako bystrozor. Páni! Obdivně jsem k němu vzhlížela. On to dokázal! Proto ta ostražitost, je stále ve střehu. Prý to souvisí s tím, co se dělo po jeho zmizení. Víc neprozradil – nemáme se raději ptát.
"Ani vyslovovat její jméno!" sykl, když jsem se chtěla zeptat, co se stalo s Nik-
Kate se po chvíli omluvila – čeká ji noční směna u Svatého Munga. Amanda se zvedla také, že půjdou spolu. Obrátila se ke mně: "Nezapomeň, zítra v šest tady, připravíme se na ten konkurz na
Ministerstvo a napíšeme dopis Brumbálovi, jak jsme se domluvily. Snad pro nás opravdu nějaké místo v Hradě najde!"
Kývla jsem na souhlas. Proboha, vůbec nevím, že jsme se o tom bavily! Hlavu mi okupovala jediná myšlenka: "Žije!"
Najednou jsme tam zůstali sami. Olízla jsem si vyprahlé rty a pokusila se o konverzaci: "Tak... kde budeš dneska zůstávat ty? Bydlíš tu někde?"
"Za chvíli mi jede vlak. Mám ještě před sebou kus cesty."
"Nechceš přespat tady? Snad ještě budou volné pokoje. Já tu taky zůstávám." A strašně jsem si přála, aby souhlasil.
"Bohužel," zvedl se a přitáhl si plášť. "Doprovodím tě nahoru."
Poslušně jsem se zvedla a zamířila ke schodům, které vedly do patra k pokojům pro hosty. Kotel už se skoro vyprázdnil, u pultu seděla jakási stařena a vedle ní spal s hlavou vedle půllitru opilý mladík. Školáčci s rodiči už byli zřejmě dávno doma. Za okny byla černá tma.
"Dobrou noc, Tome," rozloučila jsem se s hostinským.
"Dobrou..." zabručel.
Vyšli jsme schody a já pořád nevěděla, jestli Nariona ještě uvidím. Tak moc jsem chtěla být s ním! Mimoděk jsem se dotkla svého zlatého prstýnku – tak, jako vždycky, když mi bylo úzko.
Všiml si mého gesta a poprvé za celý večer se mu po tváři mihl náznak emocí.
"Ty ho nosíš..." řekl sotva slyšitelně.
Kývla jsem.
Nečekaně se ke mně obrátil čelem, chytil mě za ramena a podíval se mi do očí. Naučil se Pohled!, mihlo se mi hlavou.
"Já jsem ti byl celou dobu věrný," řekl pevně.
Bože, jak jsem v tu chvíli byla vděčná té slepici Anne-Marie, protože i ona přispěla k tomu, že jsem teď mohla Narionovi po pravdě odpovědět:
"Já tobě taky."
Konečně se pousmál a zdálo se mi, jako by se celý trochu uvolnil. Stiskl mi ramena na rozloučenou, beze slova se otočil a rychlým krokem zmizel. Zbyla tu po něm jen jeho vůně a utichající kroky na schodech.
Chtěla jsem zavolat: "Narione! Uvidíme se ještě?"
Ale už by mě stejně neslyšel.
Komentáře
| RE: Stará parta | narion | 16. 10. 2010 - 00:29 |