Neuvěřitelný Silvestr I.

Vánoční svátky utekly rychle. V Hradu zůstali někteří žáčci a učitelé pro ně připravovali zajímavý program – snad aby jim nebylo líto, že se nevidí se svými rodinami. Předposlední den v roce přijela i Amanda a Kate, takže jsme také pomáhaly s programem a nestihli jsme se nudit. Když přišel Silvestr, pomáhaly jsme s výzdobou Hradu. Bylo hrozně zvláštní, že najednou smíme do společenských místností jiných kolejí, kam jsme dříve pod přísným zákazem nemohly ani nakouknout. Všude jsme věšely veselé lampionky, které hrály písničky, když jste je rozhoupali, a Kate pomáhala se sněhuláky z čarosněhu, jímž profesor Brumbál vyzdobil vstupní halu a část přízemí. Sněhuláci po studentech házeli koule, když to nečekali, a ještě se škodolibě smáli. Bylo to jako sto malých bílých sněhových Protivů! Brnění už od Vánoc zpívala koledy a také čarodějky a kouzelníci na portrétech podél chodeb měli slavnostní a už i trochu rozjařenou náladu. Sem tam se na obrazech válely první vypité lahve a nedojedené chlebíčky.

Večer se pomalu blížil. Zimní slunce zmizelo už dávno a děti i učitelé se sešli na slavnostní večeři ve Velké síni. Stoly byly doslova zasypané jídlem a pitím, v obrovských hromadách na zlatých podnosech ležely kuřecí křídla, pečená žebírka, klobásky, mísy fazolek na slanině, sýrové koláče, brambory, žemle, hranolky, velké teriny s několika druhy výtečných polévek, čerstvá rajčata, kyselé okurky, paštiky a párky, smetanové a čokoládové dorty, sněhové pusinky, nádobky hořčice a majonézy, láhve dýňového sirupu, džbány máslového ležáku, misky s ledem i konvice s vroucím čajem a kávou, ze kterých se ještě kouřilo.

Brumbál povstal a zazvonil lžičkou o svůj pohár: "Vítám vás na poslední večeři na sklonku tohoto roku.

"

Když se přiblížila půlnoc a v síni už všichni seděli rozvaleni kolem stolu a nevešlo se do nich už ani nejmenší soustečko, oznámil Brumbál, že na zvýšeném nádvoří Hradu je připraven slavnostní ohňostroj. Každý si pro jistotu nacpal ještě do kapsy pár sladkostí a popadl láhev s oblíbeným pitím a horda dětí i dospělých vyrazila ze dveří.

Na nádvoří bylo chladno, nad hlavami se klenula jasná obloha se stříbrným měsícem a všem stoupaly od úst obláčky páry. Jen co poslední dorazili na nádvoří a profesorka McGonagallová okolo zábradlí provedla ještě pro jistotu plotové kouzlo, aby někdo nebyl vytlačen a nespadl z výšky několika metrů dolů, náhle se ozvalo hlasité zasyčení a k nebi se vznesly první rachejtle. Za ohlušujícího rachotu vytvářely obrovská duhová kola, jiskřící spirály, ječivé komety, blikající obrazce a ornamenty všech barev. Ozývaly se výkřiky úžasu i leknutí, obdivné mručení a hlasitý potlesk.

Když první příznaky odezněly, jejich místo zaujal rozradostněný, houpavý pocit. Zahihňala jsem se. A ještě jednou. Napříč přes nádvoří jsem zahlédla Amandu, jak se baví s Kate a pod září ohňostrojů jsem se za nimi vydala přímou cestou, zpestřenou různými úhybnými manévry, hrozivým nakláněním ze strany na stranu a kolébavou chůzí ne nepodobnou kroku námořníků na rozbouřeném moři. Pohihňávala jsem se a prstem si ukazovala směr, abych trefila k oběma kamarádkám. Ty si už mě všimly a rychle mě chytily mezi sebe.

Na druhém konci nádvoří, v přímém pohledu za Benem stál ten podmračený chlapec v černém. I jeho oči mě sledovaly. To mi cinklo o poslední zbytky střízlivého rozumu. Vymanila jsem se ze sevření kamarádek: "Půjdu se trochu projít, holky. Ať vystřízlivím..."