Zbytek školního roku v Krásnohůlkách utekl hrozně rychle, i když už tady jsem skoro dva měsíce. Zvykla jsem si na francouzštinu a dokážu se celkem obstojně domluvit. Určitě pomohl i mnohojazyčný lektvar od mademoiselle directeur a každodenní hodiny s madame Leroy, ale nejvíc jsem se naučila, když se po prvních dnech nedůvěřivého prohlížení se mnou začaly bavit i ostatní holky ze školy.

Se značnou dávkou úzkosti jsem sledovala poslední mihnutí v tu chvíli tak mile známého netopýřího hábitu, než zmizel za zdobenou branou honosného zámku, kde mě zanechal v péči mademoiselle directeur Lenormand.

Vůbec nevím, kde začít.  Od posledního zápisu uběhlo už spoustu času. Listuju zpátky a připadá mi, jako bych četla vyprávění o někom úplně jiném. To že jsem byla já? Ta malá holka, vyděšená ze všech těch událostí dospělého světa, které se děly kolem ní? Je to jen pár měsíců a přijde mi to jako sto let...