Vtrhla jsem mezi maringotky. Ploužily se tu rozespalé postavy cirkusáků. Skoro si mě nevšimli, snad jeden či dva zvedli unaveně hlavu. Nadzdvihla jsem cíp plachty hlavního stanu a vklouzla dovnitř. Zavonělo to tam čerstvými pilinami a všudypřítomným pachem potu zvířat i lidí. Kruhová aréna byla prázdná, stejně jako plastová sedátka v několika řadách okolo ní. Na tlusté vrstvě pilin se válelo několik obručí a kovový kbelík. Od stropního lana visely dva dlouhé tkané šály pro akrobatku.

V té nejvíc ponižující poloze, jakou si jen může holka představit, na sobě nic nebo možná cáry z roztržené košile, spoutaná trapným kouzlem petrificus totalus, jsem nemohla dělat vůbec nic. Nade mnou se tyčil starý muž, otec těch dvou výtečníků, mířil na mne hůlkou a rozhodně nevypadal, že by měl sebemenší kapku soucitu.