Vánoce!
Včera mi školní sova přinesla milý dopis od rodičů, prý se jim i babičce moc stýská a přejí mi krásné Vánoce. U dopisu byla přibalena malá dárková krabička s mašlí a v bílé obálce cinkaly dva galeony. To mě zachránilo! Mohla jsem odpoledne nakoupit dárky od obchodníka, který přijel do školy s bednami plnými neroztodivnějších předmětů. Dárky pro holky jsem měla hned - rukavičky, botičky... znáte to. Vzpomněla jsem si na nebelvírský prsten, který mi dal Hadir už na podzim, a pořídila jsem mu kouzelný amulet zvyšující sílu (nesměj se mi, babi!). Co Narionkovi? Chtěla jsem vybrat dárek, který by mu určitě udělal radost a tak jsem mu koupila červený dres na famfrpál, protože on je ve famfrpálu opravdu dobrý. Večer se mi už zavíraly oči, ale ještě jsem mu na kapsu vyšila zlatou nití jeho iniciály: N.T. Ještě jeden dárek mne potrápil. No jistě, Severusův. Čím potěšit někoho takového, jako je on? Přebírala jsem zboží, ale vždycky když jsem nadšeně vytáhla něco úžasného, představila jsem si ten jeho úšklebek.... a bylo po nadšení. Obchodník už začal být netrpělivý.
"Tak chcete tu truhlu slečno? Nebo raději ten pozlacený brk s iniciálami?" ptal se podrážděně.
Truhla byla krásná, kovaná, ale ve zlatočervené, to by asi ředitele zmijozelské koleje moc nepotěšilo. Brk jsem už pořídila panu profesoru Kratiknotovi a paní profesorce McGonagalové. Musí to být něco originálního... "Ale také užitečného, děvenko!" ozval se ve mně hlas babičky Tarali. Zvítězil plášť a klobouk. Oboje černé, klobouk se stříbrnou krempou. Na vnitřní lem pláště jsem nechala stříbrně vyšít oblíbené babiččino úsloví: Poušť je krásná tím, že skrývá oázu.
A pak přišel Štědrý večer. Ve Velké síni, stejně jako po celém Hradě, stojí vyzdobené, blikající stromečky, všude voní jehličí, svíčky a jmelí. Domácí skřítci přichystali velkolepou hostinu, a když jsme se najedli, všichni jsme netrpělivě čekali, kdy budeme smět běžet k hlavnímu vánočnímu stromu v hale. Každý měl batoh naditý dárky až k prasknutí. Pan profesor Kratiknot je od nás vybral a odnesl pod stromek.
Někdo proklouzl za ním a přinesl do síně hromadu sněhových koulí - ještě že se kouzelná podlaha ihned sama utírala od rozbředlého sněhu! 
Uplynul snad celý rok, než se v Síni objevila důstojná postava pana ředitele Brumbála. Na jeho pokyn jsme všichni vtrhli do vstupní haly Hradu. Tolik dárků! Byli jsme všichni jak u vytržení. Pan ředitel svým pevným, ale laskavým hlasem přednesl krátký projev a pak nastala mela. Každý se chtěl honem přesvědčit, jestli některý z mnoha dárků nenese na ozdobném štítku právě jeho jméno. Nějaký vtipálek ovšem pokryl část chodby ledovými parketami. Div, že v tom shonu zůstaly všechny končetiny celé.
Byla jsem úplně dojatá, když jsem zjistila, kolik dárků je nadepsáno "Pro Amabell". A to jsem ještě nevěděla, co se schovává uvnitř pestrých balíčků! Čokoládové žabky, nádherný náramek, vlastní hrneček, prstýnek (ten byl od našich), blyštivý safír, dva srpce, celá krabice pití a sladkostí (že by od školních skřítků?), famfrpálový dres... ale dva nejkrásnější dary mne teprv čekaly.
Tušila jsem, od koho je ta velikánská krabice s mašlí. Když jsem ji otevřela, nemohla jsem uvěřit svým očím. Zrak mi padl nejdřív na nádherné růže v červeném květináči, které vydávaly omamnou vůni. Hned vedle ležela bílá halenka francouzského střihu z toho nejjemnějšího hedvábí a ohnivě červené saténové šaty, dlouhé až na zem. Nemohla jsem odolat a hned jsem si je natáhla přes svoje oblečení. Byly prostě nádherné! V růžku krabice jsem málem přehlédla roztomilé bílé náušničky, protože moje oči upoutal svitek pergamenu. Můj miláčku... začínal dopis. Celá jsem zčervenala. Narion, který byl samozřejmě pod dopisem podepsán, stál celou dobu vedle mne a očividně si užíval moji radost. Objala jsem ho a vlepila mu velikou pusu. Byla jsem tak šťastná!
Největším zážitkem byla pro mne zvláštní barevná krabice, která měla po všech stranách proděravěné otvory. Byla těžká a voněla senem a ještě něčím povědomým... Když jsem odklopila víko, vykřikla jsem překvapením. Koťáko! Malé, stříbrné, ustrašené koťátko. Přestal pro mne existovat svět. Někdo na mne mluvil, žáci i učitelé se míhali kolem jako na marionetovém divadle... Stříbrnečko moje, jaképak ti dám jméno?