Poštovní sova
27. duben 2007 | 02.53 |
Jmenuji se Amabell (to maminka asi našla v nějakém románu) Tara (po mé milované babičce Tarali) Savour (příjmením po tatínkovi). Píše se rok 1982, je mi jedenáct a právě jsem byla přijata do Školy čar a kouzel v Bradavicích.
Byl zrovna krásný prázdninový den, slunce pražilo do otevřených oken a já se snažila nemyslet na to, že za pár dní budu muset zpátky mezi holky z naší vesnice, do zdejší katolické školy pro dívky. Což o to, škola mě bavila a učení mi nedělalo potíže, ale od té doby, co jsem vloni na podzim Jenny Perkinsové omylem způsobila na obličeji ošklivé pupínky, žádná se mnou nechtěla ani sedět v lavici. Nedokázala jsem jim vysvětlit, že to nebylo naschvál. Když mně někdo naštve, tak se mi zkrátka takové věci občas dějí...
Najednou se ozval zvláštní škrábavý zvuk na okenním parapetě. To přistála malá poštovní sova a nesla na noze stočený malý pergamen s pečetí.
Maminka zvedla hlavu od rozložených bylinek: "Am, vyzvedni ten dopis, to bude určitě pro tatínka, z ministerstva."
Sova se ochotně nechala zbavit své zátěže.
"Mami, to asi nebude z Ministerstva," luštila jsem nápis na pečeti. "Bradavická škola... čar a... kouzel...?" dokončila jsem tázavě.
"Mabelko, to bude asi pro tebe!" zvolala maminka zvláštním hlasem, v němž se mísila něha a dojetí. "Honem mi to podej, prosím tě!"
A tak jsem se dozvěděla, že jsem byla přijata ke studiu do prvního ročníku, mám si koupit vhodný školní oděv, kotlík, odměrky, učebnice a spoustu dalších potřebností, a s tím vším se dostavit k odjezdu speciálního vlaku z nádraží King's Cross v Londýně. O prapodivném nástupišti 9 a 3/4 jsem už slyšela vyprávět od svého taťky, také v mládí studoval na téhle škole.
Maminka hned pospíchala dolů do babiččina obchůdku LEKVARY A AMULETY, aby jí pověděla tu radostnou novinu. Obchůdek byl hned zavřen a dveře zamčeny. Babička se vrhla do kuchyně, aby mi na oslavu uvařila urde pišota, starodávný pokrm s tvarohem a spoustou sladkého medu, který mám ze všech jídel úplně nejraději.
Když pak přišel i tatínek z práce a mamince se podařilo uložit všechny moje mladší sourozence ke spaní, měla jsem dovoleno zůstat vzhůru jako dospělá. Sedli jsme si do obýváku, tatínek vzpomínal na svoje školní léta v Nebelvírské koleji, na svého nejoblíbenějšího učitele - profesora Brumbála, i na vtípky s drobnými záškodnickými kouzly, které si studenti navzájem prováděli. Zrovna když začalo jeho vyprávění být nejzajímavější, maminka si významně odkašlala a poslala mě spát. Škoda, tatínek zrovna chtěl vyprávět o kouzlu, kterým můžeš na dálku někoho polít studenou vodou...
Byl zrovna krásný prázdninový den, slunce pražilo do otevřených oken a já se snažila nemyslet na to, že za pár dní budu muset zpátky mezi holky z naší vesnice, do zdejší katolické školy pro dívky. Což o to, škola mě bavila a učení mi nedělalo potíže, ale od té doby, co jsem vloni na podzim Jenny Perkinsové omylem způsobila na obličeji ošklivé pupínky, žádná se mnou nechtěla ani sedět v lavici. Nedokázala jsem jim vysvětlit, že to nebylo naschvál. Když mně někdo naštve, tak se mi zkrátka takové věci občas dějí...
Najednou se ozval zvláštní škrábavý zvuk na okenním parapetě. To přistála malá poštovní sova a nesla na noze stočený malý pergamen s pečetí.
Maminka zvedla hlavu od rozložených bylinek: "Am, vyzvedni ten dopis, to bude určitě pro tatínka, z ministerstva."
Sova se ochotně nechala zbavit své zátěže.
"Mami, to asi nebude z Ministerstva," luštila jsem nápis na pečeti. "Bradavická škola... čar a... kouzel...?" dokončila jsem tázavě.
"Mabelko, to bude asi pro tebe!" zvolala maminka zvláštním hlasem, v němž se mísila něha a dojetí. "Honem mi to podej, prosím tě!"
A tak jsem se dozvěděla, že jsem byla přijata ke studiu do prvního ročníku, mám si koupit vhodný školní oděv, kotlík, odměrky, učebnice a spoustu dalších potřebností, a s tím vším se dostavit k odjezdu speciálního vlaku z nádraží King's Cross v Londýně. O prapodivném nástupišti 9 a 3/4 jsem už slyšela vyprávět od svého taťky, také v mládí studoval na téhle škole.
Maminka hned pospíchala dolů do babiččina obchůdku LEKVARY A AMULETY, aby jí pověděla tu radostnou novinu. Obchůdek byl hned zavřen a dveře zamčeny. Babička se vrhla do kuchyně, aby mi na oslavu uvařila urde pišota, starodávný pokrm s tvarohem a spoustou sladkého medu, který mám ze všech jídel úplně nejraději.
Když pak přišel i tatínek z práce a mamince se podařilo uložit všechny moje mladší sourozence ke spaní, měla jsem dovoleno zůstat vzhůru jako dospělá. Sedli jsme si do obýváku, tatínek vzpomínal na svoje školní léta v Nebelvírské koleji, na svého nejoblíbenějšího učitele - profesora Brumbála, i na vtípky s drobnými záškodnickými kouzly, které si studenti navzájem prováděli. Zrovna když začalo jeho vyprávění být nejzajímavější, maminka si významně odkašlala a poslala mě spát. Škoda, tatínek zrovna chtěl vyprávět o kouzlu, kterým můžeš na dálku někoho polít studenou vodou...