Následky jablka

"Proboha, co se Ti stalo?" vyděsila jsem se. Narion kašlal a prskal kolem sebe krev, držel se za krk a poulil oči v marné snaze se nadechnout.

"Vydrž, přivedu pomoc!"

Vyrazila jsem průchodem kolem Buclaté Dámy směrem ke schodům, chtěla jsem rychle doběhnout na ošetřovnu. Ale ouha – o pár pater níž jsem z odpočívadla zaslechla dobře známé zlomyslně spokojené pobrukování. Protiva! Tak to mi ještě scházelo.

Horečnatě jsem uvažovala: mám šanci proběhnout, aniž by mě Protiva zpozoroval? Těžko, ve spícím Hradě se určitě nudí a nenechá si ujít příležitost mě pořádně zdržet. Žádnou zkratku do ošetřovny neznám, musím tedy najít někoho jiného.

Otočila jsem se na podpadku, co nejtišeji vyběhla schody zpátky nahoru. Zabušila jsem na dveře nejbližšího kabinetu a doufala, že pan profesor Madrasáh neodjel zrovna do Londýna.

"Copak se děje?" ozval se příjemný, uklidňující hlas za dveřmi.

Než jsem popadla dech, stál už profesor v otevřených dveřích a překvapeně si mě prohlížel. Vychrlila jsem na něj, co se stalo. V rychlosti mávnul hůlkou a na krbové římse se objevil kouřící hrnek kakaa.

"Posaďte se a vypijte si to. Počkejte tady, dokud nepřijdu," zavolal na mne mezi dveřmi. Bezmyšlenkovitě jsem si sedla do křesla u krbu a naslouchala jeho kvapně se vzdalujícím krokům. Kakao vonělo výtečně.

Za chvilku cvakly dveře a dovnitř vstoupil pan Cruz z ošetřovny.

"Usnul, počkáme do rána a pak se uvidí," vytrhl mě jeho hlas z příjemného upadání do prázdnoty.

"Cože? Pan profesor?" opáčila jsem bezmyšlenkovitě.

Krátce se zasmál. "Nene, usnul Narion. Spí klidně a je mimo nebezpečí. Nemusíš o něj mít strach."

Kývla jsem hlavou.

Pohlédl do mého hrnku. "Výborně, vidím, že ti pan profesor Madrasáh už poskytl první pomoc," pousmál se. Pak zvážněl. "Řekni mi všechno, co předcházelo tomu Narionovu záchvatu."

"No, byli jsme v kolejní místnosti, když tam vrazil pan učitel Linus a chtěl, abych ho pustila do dívčích ložnic," zamračila jsem se. "Nechtěla jsem a byl na mě docela ... hm ... nepříjemný. Pak ale přišel pan profesor Logan, zkusil na mě Pohled a zastal se mne..."

"Pohled?" zvedl obočí.

"No, ten... Nitrozpyt. Babička tomu říká Pohled, víte?"

"Aha, to je přiléhavé. Tak pokračujte," pobídl mne.

"Pak odešli, no a potom najednou se začal Narion dusit a kašlat krev."

Cruz se zamyslel.

"Už se mu někdy něco podobného stalo?"

"Vlastně ano, na konci prázdnin jsme se sešli v Londýně a Narion snědl jablko a ..."

"Jablko? Jaké jablko? Kde k němu přišel?" zavětřil lékouzelník.

"To právě nevíme, Narion nejdřív myslel, že ho dostal od mamky na cestu, ale pak si vzpomněl, že ráno žádné v batohu neměl. Myslíme... myslíme si, že mu ho tam dala ona – Nicol."

"Kdo je Nicol?"

"Nicol, jeho sestra."

"Proč by sestra chtěla Narionovi ublížit," zatvářil se nedůvěřivě.

"Víte, v jeho rodině..." zaváhala jsem. "Nevím, jestli můžu o jeho rodině mluvit, když o tom Narion neví."

"To samozřejmě musíš zvážit sama," řekl.

Chvíli jsem váhala, ale pak jsem mu ve stručnosti vyložila, co se přihodilo v Narionově rodině, a jak Nicol jednou zaútočila i na mne.

"Proto si myslíme, že Nicol sledovala Nariona na Příčné ulici a to otrávené jablko mu strčila do batohu," dopověděla jsem.

Lékouzelník se tvářil zamyšleně.

"Už tě nebudu dál trápit vzpomínkami," řekl nakonec a vstal. "Doprovodím tě na kolej, aby ti nestrhli body."

V kolejní místnosti už nikdo nebyl, Nariona nejspíš odesli rovnou do postele. Z posledních sil jsem ze sebe stáhla oblečení a nechala ho válet vedle postele. Usnula jsem, sotva jsem dopadla na polštář. Celou noc mě pronásledoval Linus s košíkem otrávených jablek a Nicol, která mi házela za výstřih nejrůznější předměty.