Letax

Snape mě proti mému očekávání nevedl do své kobky v podzemí. Nepříliš laskavě mě šoupnul do učebny nedaleko kabinetu profesorky McGonagalové. Otočil se na podpatku, plášť za ním zavlál jako netopýří křídla a prudce za sebou zavřel dveře. Na chodbě bylo slyšet jeho kroky, potom, jak u profesorky zaklepal a že ho pozvala dál. Mluvili spolu dlouho. Chvílemi se zdálo, že na sebe skoro křičí. Brzy nato rázným krokem dorazil i ředitel Brumbál. Radili se další a další dlouhé minuty. V učebně to bylo cítit pachem podivných tvorů, kteří stáli vycpaní na policích podél zdí. Pokoušela jsem se poslouchat útržky vět z kabinetu, koneckonců, mluvili o mně, ale krom svého jména jsem jim nerozuměla ani slovo. Napjatá pozornost mne unavovala, a tak jsem se snažila odreagovat zkoumáním neobvyklých letokruhů na těžkých dveřích. Ty se náhle rozletěly a Snape, který stál v nich, úsečně oznámil nesouhlasným tónem: "Pojďte si vyslechnout, co vás teď čeká."

Vzala jsem svoji školní brašnu s knihami na odpolední vyučování a následovala Snapea do kabinetu profesorky McGonagalové. Ona i ředitel Brumbál se tvářili ustaraně.

"Amabell," sklonil se ke mně Brumbál a pohlédl na mne přes půlměsícovitá skla brýlí. "Možná o tom nevíš, ale nevědomky ses zapletla do nebezpečné hry. Ty a tvůj... spolužák jste nyní ve vysokém ohrožení života. Zvlášť poté, co se odehrálo v Chroptící chýši..." významně se odmlčel. 

Čekala jsem, co bude dál. Slova se ujala profesorka McGonagalová. "Amabell, musíte zmizet. Ne odsud, ne z domova. Ale ze světa. Teď hned. Do své ložnice se už nevrátíte. Nevrátíte se ani domů. Jen s tím co teď u sebe máte, a se změněnou identitou, budete přemístěna na ukryté místo. Z důvodů utajení vašeho pobytu po nějakou dobu nebudeme informovat ani vaše vlastní rodiče. Fáma o vaší smrti se sama brzy rozšíří – k Chroptící chýši jste nešla beze svědků. Rozuměla jste mi?"

Polkla jsem nasucho. Už jsem chtěla kývnout, když vtom mi to došlo. Vykřikla jsem:  "Narion! Kde je Narion? Byl v té Chýši! Byla tam ona! Padaly tam kletby! Prosím! Co se s ním stalo?!"

Snape se jen opovržlivě ušklíbl. Brumbál mi položil konejšivě ruku na rameno a ujistil mne: "Nebojte se. Narion je touhle dobou také přemisťován do bezpečí. A stejně jako vy, i on bude skryt před zraky svých nepřátel. Bude v pořádku, věřte mi." Povzbudivě se usmál.

"Řeknete mi, kam - ?"
"Ne. Nezlob se. Nedozvíš se teď, ani kam budeš umístěna ty, ani kde bude pobývat Narion. Pochop," vysvětloval, "v sázce jsou vaše životy. Budu to vědět pouze já, profesorka McGonagallová a profesor Snape. Vaše rodiny budou informovány, jakmile to bude možné, aby nepropadaly panice."

Zmocnila se mě zvláštní otupělost. Jen jakoby v mlze jsem vnímala, že mi někdo do ruky vsunul držadlo školní brašny, Brumbál pronesl nějaké kouzlo před velkým kamenným krbem a profesorka McGonagallová se tvářila dojatě. Snape s výrazem nejhlubšího opovržení vytáhl z kapsy pláště váček se zeleným práškem, vhodil ho do krbu a přiměl mne vlézt dovnitř.  Vstoupil za mnou, zřetelně pronesl nějaký název evidentně v cizím jazyce a pak – bože! – mě pevně držel za ramena. Málem jsem omdlela. Překvapilo mě, jak voní – něco jako směs bylin s příměsí čehosi štiplavě hořkého, co mě nutilo přistoupit k němu ještě o půl krůčku blíž... a pak se s námi svět zatočil...

...protože nás odnášel letax kamsi, do mého nového života.