Smrt učitele na OPČM

Chcete si článek přečíst?

Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.

Jak vypnout blokování reklamy?

Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4

Ještě nikdy se mi nestalo, abych nějakého učitele opravdu nenáviděla. Vlastně žádného člověka. Až teď...
Na Obranu proti černé magii jsme dostali jiného učitele. Jmenuje se - tedy, jmenoval se - Ivan Akhripov. Už od pohledu mi byl nesympatický - namyšlený, panovačný a jak se ukázalo už v Děravém kotli, také krutý a bezcitný. Od prvního dne terorizoval všechny žáky kolem s jedinou výjimkou: jeho oblíbence Fixela. Když jeden někoho z nás šikanoval, druhý se s gustem bez váhání přidal. Stěžovali jsme si na Akhripova učitelům, někteří se nás zastali, hlavně pan profesor na Astrologii Madrasáh a taky pan zdravotník - školní lékouzelník od sv. Munga, ale k panu řediteli se to bohužel asi nedoneslo.
Ten den nás Akhripov jako každou svou hodinu zahnal do učebny, kde byla velká klec, kam nás zamykal ("Jste jako zvěř, tak budete za mříží," odůvodnil to první den). Mně zahnal do učebny také, přestože to byla hodina třeťáků. Předchozí jsem totiž chyběla, byla jsem na ošetřovně. V kleci stál krásný bílý kůň pana profesora Madrasáha. Byl hrozně nešťastný a vystrašený.
Vytřeštila jsem oči: "Okamžitě ho pusťte! Tohle vám neprojde! Jdu to říct panu řediteli!"
Akhripov se jen ledově zasmál: "Můžete to zkusit Savourová."
Dveře byly pevně zamčené. Zalomcovala jsem klikou. Akhripov se ušklíbl.
Pohladila jsem skrz mříž vyděšeného koně, kupodivu můj dotyk vděčně přijal.
"Ubožák Narion a pan Fixel na soubojovou plošinu. Podíváme se, jak Wilkus toho chcípáka zase rozdrtí," zavelel posměšně Akripov.
Kluci nastoupili. Sledovala jsem Nariona, jak vytáhl kouzelnickou hůlku a sebevědomě se rozkročil. Wilkus se ušklíbl. Vzduchem se začaly míhat barevné záblesky. Kůň se zděšeně vzepjal. Vtom něco zazvonilo o zem a byla to Wilkusova hůlka, když ho Narion odzbrojil kouzlem Expelliarmus. Narion zajásal: "Dostal jsem ho! Porazil jsem Fixla! Fixl Pixl skončils!"
Tleskala jsem jak o život, protože kyselý úšklebek se objevil i na tváři učitele.
"Sednout všichni, probereme teorii!" zařval Akhripov. "Savourová do klece, dělej!"
Založila jsem si ruce.
"Tohle není moje hodina."
"SEDNOUT!"
Sedla jsem si - na zem u dveří.
Chvíli na mě řval, ale pochopil, že se mnou nehne. Ušklíbl se: "Ano, seďte na smradlavé zemi, beztak je to pro vás vhodnější místo."
Když se otočil zády, vyplázla jsem na něj jazyk, dobře jsem věděla, že on ví, že tohle bylo moje vítězství. A dnes už jeho druhá prohra.
"Měli jsme probírat strategie obrany, ale probereme si něco jiného. Jedy."
Třeťáci si otevřeli sešity a připravili se k psaní. Já jsem se přesunula blíž ke kleci a hladila nebohé zvíře. Trochu se zklidnilo.
Chvíli něco vykládal a ostatní psali. Pak jsem zaslechla něco o přidávání jedů do jídla.
"Uvidíte, že tento jed je zcela bez zápachu, neboť dokáže oklamat i zvíře, které má výborný čich. Přesuňte se ke koni."
"NE!" zakřičela jsem.
"Tak, Wilkusi, dejte koníčkovi jablíčko... a mrkvičku..."
Začala jsem zoufale bušit do zamčených dveří.
"Pane řediteli! PANE ŘEDITELI!!!"
Akhripov odemkl mříže, aby se dostal ke koni. Vecpala jsem se dovnitř klece a snažila se odstrčit Pixla.
Bohužel pozdě. Kůň se vzepjal a... pak už si moc nepamatuju. Kůň tam ležel, nádherný i ve své smrti a kolem se nějak strhla bitka... lítaly blesky barevného světla... pak najednou Akhripov začal sténat a z ruky mu vypadla prázdná lahvička... našel a vypil další... a pak padl na zem a zkroutil se jako v křečích. Pak zničehonic všechno ztichlo a všichni kolem mne začali padat na zem... s překvapením jsem zjistila, že taky ležím na zemi... Než mě obestřela temnota, viděla jsem, jak se Fixel sklání nad mrtvým koněm...
Nevím, jak dlouho jsme tam leželi. Nepamatuju se ani na nic potom, jen takový prázdný, tupý pocit... příjemný, konejšivý hlas, který mne ale vůbec nezajímal, chtěla jsem nebýt...
Probrala jsem se v kolejní společenské místnosti s odpornou chutí v ústech. U mne stál lékouzelník, držel mne za ruku a tiše ke mně mluvil. Asi mi dal něco vypít. Marně jsem hledala vzpomínky. První, která ke mně přišla, byl obraz Akhripova, ale podivně zdeformovaný, jakoby stvořený z černého vzduchu a na zádech mrazivý pocit... přece není možné, že bych doopravdy viděla ducha, otisk duše mrtvého Akhripova?

Ale v uších mi zazněl jeho dutý hlas: "Nebudete mít ani minutu klidu, dokud budete ve zdech tohoto hradu!"

Narion seděl vedle mne, s nepřítomným výrazem v očích. Lékouzelník se přesunul k němu. Domlouval mu a snažil se ho probrat z šoku.
"Dej mu tohle vypít, na tebe dá víc než na mně, Amabell," podal mi lékouzelník lahvičku s červenou tekutinou.
Narion nečekaně vyrazil vpřed, něco zakřičel a vyběhl z místnosti. Běželi jsme za ním, ale někam zmizel. Dlouho trvalo, než se objevil dole, před dveřmi do Velké síně. Měl prázdný pohled a nepromluvil ani hlásku. K lékouzelníkovi se připojil ještě učitel Aref Defer, snažili se Nariona přimět, aby vypil ten lektvar. Po chvíli přemlouvání Narion lék opravdu polknul. Chvíli strnul, ale jinak nebyla patrná žádná změna. Nereagoval, ignoroval všechny otázky. Už to vypadalo, že ho odvezou do nemocnice pro nemoci kouzelného původu ke sv. Mungovi. Byla jsem nešťastná, slibovala jsem lékouzelníkovi, že Nariona ohlídám, že u něj probdím celou noc nebo třeba celý týden, jen ať ho neodvážejí.
"Pokud se teď hned sebere a po vlastních dojde do svého pokoje, může zůstat. Jinak okamžitý převoz k Mungovi," řekl nekompromisně lékouzelník.
Zatahala jsem ho za rukáv.
"Narionku, slyšíš mě? Pojď honem nahoru, prosím."
K mému velkému překvapení se ihned otočil a odešel se mnou do Nebelvírské koleje. Nepromluvil ani slovo, nereagoval ani pokývnutím či zavrtěním hlavy, mrknutím očí. Slyšel a vnímal ale dobře, protože bez čekání udělal všechno, co jsem navrhla.
Dodržela jsem slib daný lékouzelníkovi a pro jistotu zůstala u Narionovy postele. Tedy... taky trochu ze strachu - když byl Akhripov tak krutý zaživa, co dokáže jako duch?

Zpět na hlavní stranu blogu