Kapitola pátá: Padlý bojovník

Kapitola pátá

Padlý bojovník

"Hagride?"

Harry se namáhavě vyprostil z trosek kovu a kůže, ve kterých vězel. Když se pokusil vstát, ruce se mu zabořily do bahnité vody. Nechápal, kam zmizel Voldemort, a očekával, že se každou chvíli opět vynoří ze tmy. Z čela a po bradě mu stékal pramínek něčeho teplého a vlhkého. Vybrodil se z rybníku a klopýtal k velké tmavé hroudě na zemi, v níž po chvíli poznal Hagrida.

"Hagride? Hagride, řekni něco..."

Ale tmavá hrouda se ani nepohnula.

"Kdo je tam? To je Potter? Jsi Harry Potter?"

Hlas toho muže Harry neznal. Potom zděšeně vykřikla nějaká žena: "Vybourali se, Tede! Vybourali se v zahradě!"

Harrymu se zamotala hlava.

"Hagride," zopakoval tupě a podlomila se mu kolena.

Probral se vleže na zádech, pod sebou cítil polštáře a v žebrech a pravé ruce ostrou, pálivou bolest. Vyražený zub už měl zpátky na svém místě. Jizva na čele stále ještě pulzovala.

"Hagride?"

Otevřel oči a viděl, že spočívá na pohovce v neznámém, lampou ozářeném pokoji. Jeho batoh ležel poblíž na podlaze, mokrý a zabahněný. Světlovlasý muž s velkým břichem Harryho starostlivě sledoval.

"Hagrid je v pořádku, chlapče," ujistil ho muž, "zrovna za ním šla moje žena. Jak se cítíš? Máš ještě něco zlomeného? Spravil jsem ti žebra, zub a ruku. Mimochodem, jmenuji se Ted. Ted Tonks – otec Dory."

Harry se zvednul příliš rychle: před očima mu vyskákaly jiskřičky, bylo mu na zvracení a měl závrať.

"Voldemort..."

"Teď zůstaň v klidu," řekl Ted Tonks, položil Harrymu ruku na rameno a jemně ho zatlačil zpátky do polštářů. "Byl to ošklivý náraz. Co se vlastně stalo? Něco se stalo s motorkou? Arthur Weasley to zase přehnal s těmi jeho mudlovskými věcičkami?"

"Ne," řekl Harry. Jizva mu pulzovala bolestí jako otevřená rána. "Smrtijedi – bylo jich moc – pronásledovali nás-"

"Smrtijedi?" otázal se Ted ostře. "Jak to myslíš, Smrtijedi? Myslel jsem, že o tvém dnešním přesunu nevědí, myslel jsem, že-"

"Věděli," odpověděl Harry.

Ted Tonks se podíval na strop, jako kdyby mohl dohlédnout skrz něj až do nebes.

"Dobrá, ale víme aspoň, že naše ochranná kouzla fungují, že? Nedokázali se dostat blíž k domu než na padesát metrů v jakémkoli směru."

Teď teprve Harrymu došlo, proč Voldemort tak náhle zmizel: bylo to v okamžiku, kdy motocykl proletěl bariérou ochranných kouzel Řádu. Zadoufal, že budou fungovat i nadále. Představoval si Voldemorta, padesát metrů od místa, kde si teď oni v klidu povídají, který hledá způsob, jak proniknout skrz kouzelný štít, který si Harry představil jako ohromnou průhlednou bublinu.

Shodil nohy z pohovky. Potřeboval vidět Hagrida na vlastní oči, aby uvěřil, že je naživu. Zrovna když vstával, dveře se otevřely a jimi se protlačil Hagrid, obličej od bahna a krve, trochu kulhající, ale jako zázrakem naživu.

"Harry!" Dvěma velikými kroky skočil k Harrymu, nedbaje dvou shozených stolků a jedné aspidistry, a popadl Harryho v mohutném objetí, které mu málem znovu zlámalo čerstvě zahojená žebra.

"Prokrindáčka, Harry, jak ses votamtaď dostal? Byl jsem si jistej, že jsme vyřízený!"

"Jo, to já taky. Vůbec nemůžu uvěřit-"

Harry zmlknul. Všimnul si ženy, která vstoupila do pokoje za Hagridem.

"Ty!" vykřikl a rychle vsunul ruku do kapsy, ale ta byla prázdná.

"Tvoje hůlka je tady, hochu," poklepal mu Tom na rameno. "Ležela hned vedle tebe, zvednul jsem ji. A ta paní, na kterou tady křičíš, je moje žena."

"Eh, já... promiňte."

Paní Tonksová vešla dál do pokoje a podobnost s její sestrou Bellatrix ještě víc vynikla. Měla hebce hnědé vlasy a její oči byly větší a přátelštější, nicméně po Harryho výkřiku se tvářila dost nepřístupně.

"Co je s naší dcerou?" zeptala se. "Hagrid říkal, že jste byli napadeni; kde je Nymphadora?"

"Nevím," přiznal Harry. "Nemáme ponětí, co se stalo s ostatními."

Ona a Ted si vyměnili pohledy. Když Harry viděl jejich výrazy, pocítil směs strachu a pocitu viny. Pokud by někdo z ostatních zemřel, je to jeho vina, všechno jeho vina. Souhlasil s tím plánem, dal jim svůj vlas...

"Přenašedlo," vzpomněl si najednou. "Musíme se dostat do Doupěte a zjistit to – pak vám dáme vědět – nebo Tonksová sama, pokud..."

"Dora bude v pořádku, Andromedo," řekl Ted. "Umí se o sebe postarat, už byla s Bystrozory ve spoustě nebezpečných situací. Támhle je přenašedlo," dodal směrem k Harrymu. "Mělo by startovat během tří minut, pokud ho chcete využít."

"Jo, to chceme," řekl Harry. Zvednul batoh a hodil si ho na ramena. "Já..."

Díval se na paní Tonksovou a byl by se rád omluvil za strach, který jen kvůli němu prožívá a za který se cítil tak hrozně zodpovědný, ale nenacházel žádná slova, která by nevyzněla prázdně a neupřímně.

"Řeknu Tonksové – Doře – aby se vám ozvala, až... Děkuju vám, že jste nás dali dokupy, děkujeme za všechno, já-"

Oddechl si, že může opustit pokoj, když ho Ted Tonks vedl krátkou chodbou do ložnice. Hagrid šel za nimi shrbený, aby se nepraštil hlavou o rám dveří.

"Tak tady, chlapče. Tohle je přenašedlo."

Pan Tonks ukázal na malý postříbřený kartáč na vlasy, ležící na nočním stolku.

"Díky," řekl vděčně Harry a natáhl ruku, aby se ho dotkl prstem, připravený k odchodu.

"Momentíček," zarazil ho Hagrid a rozhlížel se kolem. "Harry, kde máš Hedviku?"

"Ona... zasáhli ji," odpověděl tiše Harry.

Zalila ho vlna uvědomění, co se vlastně stalo. Styděl se za slzy, které ho štípaly v očích. Sova byla jeho kamarádkou, jediným spojením se světem kouzel, kdykoliv se musel na prázdniny vrátit k Dursleyovým.

Hagrid ho svou velkou rukou bolestivě poplácal po rameni.

"To se stává," řekl chraplavě. "To se stává. Prožila krásný dlouhý život..."

"Hagride," upozornil Ted Tonks, když kartáč začal modře zářit, a Hagrid se ho na poslední chvíli dotkl ukazováčkem.

Harry pocítil známé trhnutí kolem žaludku a neviditelné lano ho táhlo kupředu, do nicoty; neovladatelně se točil s prstem přilepeným na přenašedle a on i Hagrid se rychle vzdalovali od pana Tonkse. O pár sekund později Harryho nohy dopadly na pevnou zem a on poznal pod rukama a koleny dvorek Doupěte. Uslyšel výkřiky. Odhodil stranou nyní již obyčejný kartáč na vlasy, postavil se, trochu zakolísal a uviděl paní Weasleyovou a Ginny, jak pospíchají ze schodů k zadním dveřím. Hagrid, který také během přistání upadl, se mezitím pracně sbíral na nohy.

"Harry? Jsi opravdový Harry? Co se stalo? Kde jsou ostatní?" křičela paní Weasleyová.

"Jak to myslíte? Copak tady ostatní ještě nejsou?" zalapal Harry po dechu.

Odpověď měla paní Weasleyová jasně vepsanou v bledém obličeji.

"Čekali na nás Smrtijedi," řekl jí Harry. "Obklíčili nás v tu chvíli, kdy jsme vzlétli – věděli, že to bude dnes večer– vůbec nevím, co se stalo s ostatními, honili nás čtyři, takže jediné, co jsme mohli dělat, bylo rychle se dostat pryč, a pak nás dohonil Voldemort-"

Slyšel ve vlastním hlase omluvný tón, prosbu o pochopení důvodů, proč jí neumí říct, co se stalo s jejími syny, ale –

"Díkybohu, že jsi v pořádku," vydechla a přitiskla ho v objetí, které si – podle svého názoru – vůbec nezasloužil.

"Neměla bys tady asi krapet brandy, co, Molly?" zeptal se Hagrid třesoucím se hlasem. "Pro lékařský účely?"

Mohla si ji přikouzlit, ale Harry věděl, že běžela do křivě stojícího domu proto, aby skryla svůj obličej. Otočil se k Ginny, která hned zodpověděla jeho nevyslovenou otázku.

"Ron a Tonksová měli být zpátky jako první, ale prošvihli přenašedlo, vrátilo se bez nich," řekla a ukázala na rezavou plechovku od oleje, ležící opodál na zemi.

"A támhleta," ukázala na starou tenisku, "měla být tátova a Fredova, ti měli být druzí. Ty s Hagridem jste byli třetí," podívala se na hodinky, "a jestli to stihnou, tak George a Lupin by tady měli být během minuty."

Z domu se znovu vynořila paní Weasleyová s lahví brandy, kterou podala Hagridovi. Otevřel láhev a obrátil ji do sebe na ex.

"Mami!" vykřikla Ginny a ukazovala na místo asi metr od nich.

Ve tmě zazářilo modré světlo. Bylo stále větší a jasnější a pak se objevili Lupin a George, chvíli se ještě otáčeli a pak oba spadli na zem. Harry hned poznal, že je něco v nepořádku: Lupin nesl George, který byl v bezvědomí a obličej měl celý od krve.

Harry vyběhl a zvedl Georgovy nohy. Spolu pak vnesli George do domu a přes kuchyň do obývacího pokoje, kde ho položili na pohovku. Když na Georgovu hlavu dopadlo světlo, Ginny zalapala po dechu a Harrymu se zvedl žaludek. Georgovi chybělo jedno ucho. Celá polovina hlavy a krku byla zmáčená horkou, jasně červenou krví.

Ještě než se paní Weasleyová stihla sklonit nad svým synem, Lupin popadl Harryho za loket a ne zrovna jemně ho odtáhl do kuchyně, kde se Hagrid ještě pořád snažil procpat své veliké tělo zadními dveřmi dovnitř.

"Hej!" ozval se Hagrid rozhořčeně. "Nech ho bejt! Nech bejt Harryho!"

Lupin ho ignoroval.

"Jaký tvor seděl v rohu, když Harry Potter poprvé přišel do mého kabinetu v Bradavicích?" řekl a mírně s Harrym zatřásl. "Odpověz!"

"No... děsovec v akváriu, ne?"

Lupin pustil Harryho a ustoupil ke kuchyňské lince.

"Co to mělo bejt?" rozčiloval se Hagrid.

"Promiň, Harry, ale musel jsem tě prověřit," odvětil Lupin lapidárně. "Někdo nás zradil. Voldemort věděl, že se máš přesunout dnes večer, a jediní lidé, kteří by mu to mohli vyzradit, byli ti přímo zapojení do plánu. Mohl jsi být návnada."

"A proč teda nezkoušíš i mě?" funěl Hagrid, stále bojující s rámem dveří.

"Ty jsi napůl obr," vysvětlil Lupin a podíval se nahoru Hagridovi do obličeje. "Mnoholičný lektvar funguje jen u lidí."

"Nikdo z Řádu by Voldemortovi neprozradil, že k přesunu dojde dneska," zaprotestoval Harry. Ta myšlenka ho děsila, nemohl uvěřit, že by to někdo z nich udělal. "Voldemort nás dohonil až ke konci, nejdřív nevěděl, který z nás jsem já. Kdyby mu ten plán někdo vyzradil, tak by od začátku věděl, že já poletím s Hagridem."

"Dohnal vás Voldemort?" zeptal se Lupin ostře. "Co se stalo? Jak jste unikli?"

Harry stručně vylíčil, jak ho Smrtijedi poznali, jak náhle vzdali pronásledování, protože nejspíš museli přivolat Voldemorta, který se objevil těsně před tím, než on a Hagrid dosáhli bezpečného útočiště u Tonksových.

"Oni tě poznali? Ale jak? Co jsi dělal?"

"Já..." Harry se snažil rozpomenout. Celá ta cesta mu připadala jako neostrá šmouha složená z paniky a zmatku. "Viděl jsem Stana Silničku... Pamatuješ, toho týpka, co dělal průvodčího v Záchranném autobusu. Tak jsem se ho pokusil odzbrojit, než abych ho – vždyť ani nevěděl, co dělá, ne? Musel být pod vlivem kletby Imperius!"

Lupin se zděsil.

"Harry, teď už není doba na odzbrojování! Tihle lidé se tě snaží chytit a zabít! Pokud nechceš zabíjet, tak aspoň omračuj!"

"Ale byli jsme stovky metrů nad zemí! Stan o sobě neví, a kdybych ho omráčil a on by spadnul, je to stejné, jako bych použil Adava Kedavra!! Před dvěma lety mě před Voldemortem taky zachránilo odzbrojení," dodal vzpurně. Lupin mu v tu chvíli připomněl havraspárského posměváčka Zachariase Smithe, který se Harrymu poškleboval, když chtěl učit Brumbálovu armádu odzbrojovací zaklínadlo.

"Ano, Harry,"řekl Lupin a bylo vidět, že se musí hodně ovládat, aby nevybuchnul. "A spoustu Smrtijedů to vidělo! Nezlob se, ale byl to opravdu neobvyklý tah v okamžiku smrtelného ohrožení. A teď ho zopakovat přímo před Smrtijedy, kteří to tenkrát sami viděli nebo o tom alespoň slyšeli – to bylo téměř sebevražedné!"

"Takže ty si myslíš, že jsem měl Stana Silničku zabít?" rozčílil se Harry.

"Samozřejmě, že ne," ohradil se Lupin. "Ale Smrtijedi – no, upřímně řečeno asi většina lidí – by očekávali, že se budeš bránit víc. Expelliarmus je moc užitečné kouzlo, Harry, ale Smrtijedi je považují za něco jako tvůj podpis, a já tě žádám, abys to už neopakoval."

Harry si díky Lupinovi připadal jako idiot. Ještě v něm bublaly zbytky vzteku.

"Nebudu odstřelovat lidi z cesty jen proto, že tam jsou!" protestoval. "To je Voldemortův džob."

Na to už Lupin neodpověděl.

Hagridovi se konečně podařilo procpat dveřmi. Dopotácel se k židli a posadil se na ni. Židle se pod ním rozpadla ve dví. Harry nevěnoval sluchu jeho směsici omluv a nadávek a znovu se otočil k Lupinovi.

"Bude George v pořádku?"

Sotva ta otázka padla, Lupin se přestal zaobírat pocity marnosti nad Harrym a věnoval se novému tématu.

"Myslím, že ano, jenom to ucho mu nikdo nevrátí, když o něj přišel kletbou-"

Zvenku se ozvaly nějaké zvuky. Lupin se pustil k zadním dveřím, Harry přeskočil Hagridovy nohy a pospíchal na dvorek.

Na dvorku se objevily dvě postavy. Harry k nim doběhl a poznal Hermionu, právě se navracející do své normální podoby, a Kingsleyho, kteří se oba drželi zlomeného ramínka na šaty. Hermiona se vrhla Harrymu do náruče, ale Kingsley neprojevil nad shledáním pražádné dojetí. Přes Hermionino rameno Harry zahlédl, jak vytáhl hůlku a namířil Lupinovi na hrudník.

"Poslední slova, která Brumbál řekl nám dvěma!"

"Harry je naše jediná naděje. Věřte mu," odvětil Lupin klidně.

Kingsley obrátil hůlku na Harryho, ale Lupin řekl: "Je to on, prověřil jsem to!"

"Dobrá, dobrá," kývl Kingsley a schoval hůlku pod plášť. "Ale někdo nás zradil! Věděli to, věděli, že to bude dnes večer!"

"Vypadá to tak," přitakal Lupin. "Ale očividně nečekali, že budeme mít sedm Potterů."

"Dost malá útěcha!" zavrčel Kingsley. "Kdo se ještě vrátil?"

"Jen Harry, Hagrid, George a já."

Hermiona zadusila vzlyknutí.

"Jak to bylo u vás?" otázal se Lupin Kingsleyho.

"Pět pronásledovatelů, dva zraněni, jeden možná zabit," odrecitoval Kingsley, "a taky jsme viděli Vy-víte-koho, přidal se k pronásledování někde v půli cesty, ale zase rychle zmizel. Remusi, on dokáže-"

"Létat," doplnil Harry. "Taky jsem ho viděl, šel po mně a Hagridovi."

"Tak proto nás tak brzo nechal, letěl za vámi!" zvolal Kingsley. "Nechápal jsem, proč najednou zmizel. Ale co ho přimělo změnit cíl?"

"Harry se choval příliš ohleduplně ke Stanovi Silničkovi," vysvětlil Lupin.

"Ke Stanovi?" udiveně opakovala Hermiona. "Myslela jsem, že je v Azkabanu!"

Kingsley se neradostně zasmál.

"Hermiono, Ministerstvu se pravděpodobně povedlo ututlat hromadný útěk. Když jsem seslal kletbu na Trevora, spadla mu kápě; ten má taky sedět. Ale co se stalo tobě, Remusi? Kde je George?"

"Přišel o ucho," řekl Lupin.

"Přišel o-?" vyjekla Hermiona.

"Snapeova práce," přikývl Lupin.

"Snapeova?" vykřikl Harry. "Neřekl jsi-"

"Ztratil kápi při pronásledování. Sectumsempra byla vždycky Snapeova specialita. S chutí bych mu to byl oplatil, ale musel jsem hlavně udržet na koštěti zraněného George, přicházel o spoustu krve."

Zavládlo ticho a všichni čtyři hleděli k obloze. Nahoře nebylo ani vidu po nějakém pohybu. Tiše na ně hleděly hvězdy, lhostejně, bez jediného mrknutí, nezakrývaly je postavy přilétajících přátel. Kde je Ron? Kde je Fred a pan Weasly? Kde jsou Bill, Fleur, Tonksová, Moody a Mundungus?

"Harry, pojď mi dát ruku!" zachrčel Hagrid ze dveří, kde se znovu zasekl. Harry byl rád, že aspoň může něco dělat, osvobodil ho ze zajetí rámu a sám se vydal prázdnou kuchyní zpátky do obývacího pokoje, kde paní Weasleyová mezitím zastavila Georgovo krvácení a Harry ve světle lampy uviděl holou díru zející v místech, kde míval George ucho.

"Jak mu je?"

Paní Weasleyová se ohlédla a odpověděla: "Nedokážu mu ho vrátit zpátky, protože bylo odňato černou magií. Ale mohlo to dopadnout mnohem hůř... Je naživu."

"Jo," přikývl Harry. "Díky Bohu."

"Že bych slyšela venku ještě někoho?" nadhodila Ginny.

"Je tam Hermiona a Kingsley," přitakal Harry.

"Zaplaťpámbu," špitla Ginny. Podívali se na sebe. Harry pocítil touhu ji obejmout, přitulit se k ní. Dokonce mu ani moc nevadila přítomnost paní Weasleyové, ale dřív než se k něčemu stačil odhodlat, ozvala se z kuchyně ohromná rána.

"Kingsley, prokážu se ti, až uvidím svého syna, do té doby mi jdi z cesty, nebo se neznám!"

Harry nikdy neslyšel pana Weasleyho takhle zařvat. Vpadl do obývacího pokoje, na lysině se mu leskl pot, brýle měl nakřivo. Fred ho následoval, oba byli bledí, ale bez zranění.

"Arture!" vzlykla paní Weasleyová. "Ach, Bohu díky!"

"Jak je mu?"

Pan Weasley se svezl na kolena vedle George. Fredovi poprvé za dobu, co ho Harry znal, došla slova. Zíral na bratrovo zranění přes opěrku křesla, jakoby nemohl uvěřit svým očím.

Nejspíš probuzen hlukem, když přišel Fred a jejich otec, George se trochu pohnul.

"Jak ti je, Georgi?" zašeptala paní Weasleyová.

George si zašátral prsty kolem spánku.

"Brýle..." zamumlal.

"Co s ním je?" zhrozil se Fred. "Stalo se mu něco s rozumem?"

"Brýle," zopakoval George, otevřel oči a podíval se na své dvojče. "Bez ucha nebudu moct nosit brýle. Frede, kapišto?"[*]

Paní Weasleyová se rozvzlykala ještě víc. Fredův bledý obličej získal zpátky barvu.

"Trapný," zakřenil se na George. "Fakt trapný! Ze všech dobrých vtipů o bezuchých si vybereš zrovna tenhle?"

"Jo, mami," zazubil se George na svou uslzenou matku, "už nás konečně budeš moci rozeznat."

Rozhlédl se.

"Nazdar Harry – jsi Harry, ne?"

"Jo, jsem," popošel Harry blíž k pohovce.

"Tak jsme tě aspoň dostali v pořádku zpátky," řekl George. "Proč nevartují Ron a Bill u lůžka nemocného?"

"Ještě se nevrátili, Georgi," vzdychla paní Weasleyová. Georgův úsměv pohasl.

Harry pohlédl na Ginny a naznačil jí, aby ho doprovodila ven. Když procházeli kuchyní, tiše mu řekla: "Ron a Tonksová už měli být zpátky. Neměli dlouhou cestu, tetička Muriel bydlí kousek odtud."

Harry nic neříkal. Od chvíle, co dorazil do Doupěte, se snažil potlačit svůj strach, ale teď ho úplně zaplavil, dostal se mu pod kůži, tepal mu uprostřed hrudi, dusil ho v hrdle. Na posledních schodech vedoucích do setmělého dvorku ho Ginny chytla za ruku.

Kingsley rázoval sem a tam a při každé otočce se zkoumavě podíval na oblohu. Harry si vybavil strýčka Vernona, který takhle pochodoval po obýváku snad před miliony let. Hagrid, Hermiona a Lupin tam stáli v jedné řadě a bez hlesu sledovali nebe. Nikdo z nich se ani neohlédl, když se k nim Harry a Ginny připojili v tiché vigilii.

Minuty se táhly, jako by to byly roky. Při sebemenším závanu větříku sebou všichni trhli a otočili se k ševelícímu keři či stromu v naději, že některý z chybějících členů Řádu nezraněn vyskočí z jeho listoví...

A vtom se přímo nad nimi zhmotnilo koště a jako blesk sestupovalo k zemi-

"To jsou oni!" vyjekla Hermiona.

Tonksová přistála prudkým smykem, až hlína a kamínky létaly všude kolem.

"Remusi!" zajásala Tonksová a vrhla se Lupinovi kolem krku. Byl bledý jako stěna, neschopný slova. Ron doklopýtal jako omráčený k Harrymu a Hermioně.

"Jste v pořádku," zamumlal, načež se na něj Hermiona vrhla a pevně ho objala.

"Já myslela-já myslela-"

"V pohodě," ujistil ji chabým hlasem Ron. "Jsem v pořádku."

"Ron byl úžasný," prohlásila Tonsková vřele a uvolnila Lupinovo objetí. "Prostě skvělý. Omráčil jednoho Smrtijeda, trefil ho rovnou do hlavy, a mířit na pohyblivý cíl, když jsi na koštěti-"

"Vážně?" zírala Hermiona na Rona, s rukama stále ještě ovinutýma kolem jeho krku.

"Jako obvykle překvapená," trochu nakvašeně se snažil osvobodit z jejího sevření. "Jsme poslední?"

"Ne," ozvala se Ginny, "ještě čekáme na Billa s Fleur a na Moodyho s Mundungem. Půjdu říct mamce a taťkovi, že jste se v pořádku vrátili, Rone."

Zaběhla zpátky do domu.

"Co vás zdrželo? Co se dělo?" obrátil se Lupin skoro zlostně na Tonksovou.

"Bellatrix," odtušila Tonsková. "chce mě dostat skoro stejně jako Harryho, Remusi, snažila se mě zabít ze všech sil. Vážně bych ji chtěla dostat, ještě jí něco dlužím. Ale rozhodně jsme zranili Rodolfa... Pak jsme se dostali k Ronově tetičce Muriel a nestihli jsme přenašedlo o ona nás obskakovala..."

Lupin zatínal svaly na čelisti. Přikývl, ale zdálo se, že není schopen ani slova.

"A co se stalo vám, lidičky?" vyptávala se Tonksová a otočila se k Harrymu, Hermioně a Kingsleymu.

Líčili jí všechny podrobnosti jejich přesunu, ale čím déle tam stáli, tím víc na ně dopadala mrazivá nepřítomnost Billa, Fleur, Moodyho a Mundunga, a bylo stále těžší ji ignorovat.

"Musím se vrátit do premiérovy vily, už jsem tam měl být před hodinou," řekl nakonec Kingsley, když naposled přejel očima oblohu. "Dejte mi vědět, až dorazí."

Lupin přikývl. Kingsley zamával ostatním a odešel brankou do tmy. Harry zaslechl tichoučké pop, když se Kingsley za ochrannou bariérou Doupěte přemístil.

Ze schodů se přiřítili pan a paní Weasleyovi s Ginny v zádech. Oba rodiče nejdřív pevně objali Rona a pak se obrátili k Lupinovi Tonksové.

"Děkujeme," řekla paní Weasleyová, "za naše syny."

"Neblázni, Molly," vyhrkla Tonksová.

"Jak je Georgovi?" zajímal se Lupin.

"Co s ním je?" pípl Ron.

"Ztratil-"

Ale konec věty zanikl ve všeobecné vřavě, když nad jejich hlavami prudce zakroužil testrál a přistál pár metrů od nich. Sklouzli z něj Bill a Fleur, rozcuchaní od větru, ale nezranění.

"Bille! Díky Bohu, díky Bohu-"

Paní Weasleyová se k němu rozběhla, ale Bill ji jen nepřítomně objal a otočil se ke svému otci: "Moody je mrtvý."

Nikdo se ani nepohnul, nikdo nepromluvil. Harry cítil, jak něco uvnitř něj padá, padá k zemi a opouští ho navěky.

"Viděli jsme to," pokračoval Bill. Fleur přikývla a na tváři se jí ve světle z okna kuchyně třpytily slzy. "Stalo se to hned, jak jsme prolomili kruh. Moody a Mundungus byli blízko nás, mířili taky na sever. Voldemort – on umí létat – šel rovnou po nich. Dung zpanikařil, slyšel jsem ho, jak vykřikl, Pošuk se ho snažil zarazit, ale on se přemístil. Voldemortova kletba zasáhla Moodyho plnou silou do obličeje, přepadl dozadu z koštěte a – nemohli jsme nic dělat, vůbec nic, měli jsme jich půltuctu v zádech-"

Billův hlas se zlomil.

"Samozřejmě, že jste nemohli nic dělat," ujistil je Lupin.

Všichni stáli a dívali se na sebe. Harry to stále nemohl pochopit. Moody je mrtvý; to nemůže být pravda... Moody, tak silný, tak statečný, suverénní vítěz...

I když to nikdo nevyslovil, postupně všem došlo, že nemá smysl dál čekat venku, a tiše následovali Weasleyovy do domu a do obývacího pokoje, kde se spolu řehtali Fred a George.

"Co je?" zarazil se Fred při pohledu na jejich tváře, když vešli. "Co se stalo? Kdo je-?"

"Moody," odvětil krátce pan Weasley. "Mrtvý."

Úsměvy na tvářích obou dvojčat přešly do šokovaného výrazu. Nikdo nevěděl, co dál. Tonksová tiše plakala do kapesníku; Harry věděl, že byla Moodymu velmi blízko, byla jeho oblíbenkyní a chráněnkyní na Ministerstvu. Hagrid, který seděl na zemi v rohu místnosti, kde měl nejvíc místa, si otíral oči svým kapesníkem velikosti ubrusu.

Bill přešel k baru a vyndal láhev ohňové whisky a několik skleniček.

"Tady," mávl hůlkou a poslal každému v místnosti jednu se dvanácti sklenic. Třináctou pozvedl. "Na Moodyho."

"Na Moodyho," zopakovali ostatní a připili si.

"Na Moodyho," přidal se Hagrid trochu opožděně se škytnutím.

Ohňová whisky sežehla Harrymu hrdlo. Jako by mu pálení vrátilo zpátky i ostatní pocity a rozptýlilo prázdnotu a neskutečnost toho všeho; jako by mu do žil vlilo snad něco jako statečnost.

"Tak Mundungus zmizel?" zamračil se Lupin, když do sebe naráz vyprázdnil skleničku.

Nálada se náhle změnila. Všichni napjatě sledovali Lupina a Harrymu se zdálo, jako by čekali, až bude pokračovat, a zároveň se báli, co uslyší.

"Vím, na co myslíš," poznamenal Bill. "A taky jsem o tom přemýšlel cestou sem, protože nás podle všeho očekávali. Ale Mundungus nás zradit nemohl. Nevěděli, že budeme mít sedm Potterů, když jsme se objevili, dost je to zmátlo, a jestli si pamatuješ, právě Mundungus s tímhle fíglem přišel. Proč by jim zamlčel ten nejdůležitější bod? Řekl bych, že Dung prostě zpanikařil. Nejdřív vůbec nechtěl jít, ale Moody ho přinutil a Vy-víte-kdo šel rovnou po nich. To by zpanikařil každý."

"Vy-víte-kdo jednal přesně, jak to Moody očekával," popotáhla Tonksová. "Moody říkal, že bude čekat, že Harry bude s nejsilnějšími, nejschopnějšími bystrozory. Proto nejdřív pronásledoval Moodyho, a když jim dal Mundungus sbohem, zaměřil se na Kingsleyho..."

"Ano, to šesko dobrré," vložila se do toho Fleur, "ale to nis neržíká, jak vědeli, še Arryho stěchujeme neska, ne? Někdo nebyl opatrrný. Někdo prrozrradil datum sizinci. To jedyné vysvětlení, še oni snali datum, ale ne selý plán."

Rozhlédla se po ostatních a pod stopami slz na její krásné tváři jako by je vyzývala, zda se jí někdo pokusí oponovat. Nikdo se o to nepokusil. Jen Hagridovo vzlykání do kapesníku rušilo ticho. Harry se podíval na Hagrida, který riskoval vlastní život, aby ochránil ten jeho – na Hagrida, kterého miloval, kterému důvěřoval, který byl úskokem oklamán a prozradil Voldemortovi osudové tajemství výměnou za dračí vejce...

"Ne," řekl Harry zřetelně a všichni se na něj překvapeně podívali. Ohnivá whisky nejspíš umocnila jeho hlas. "Chci říct... jestli někdo udělal chybu," pokračoval Harry, "a něco nechal uniknout, rozhodně to nebylo úmyslně. Není to ničí chyba," opakoval opět o něco hlasitěji než obvykle. "Musíme jeden druhému věřit. Já věřím vám všem a nemyslím si, že by mě kdokoliv v tomhle pokoji někdy zradil Voldemortovi."

Po jeho slovech se ticho ještě prohloubilo. Všichni se na něj dívali. Cítil se trochu nesvůj; aby zaměstnal ruce, raději upil ze své whisky. Myslel přitom na Moodyho. Moody se vždycky rozčiloval kvůli Brumbálově tendenci důvěřovat lidem.

"Hezky řečeno, Harry," ozval se nečekaně Fred.

"Ba, kdo má uši, slyš," přikývl George a nenápadně hodil pohledem po Fredovi, kterému zacukaly koutky.

Lupin se na Harryho díval se zvláštním výrazem. Skoro se zdálo, že mu je ho líto.

"Myslíš si, že jsem blázen?" naježil se Harry.

"Ne. Myslím si, že jsi přesně jako James," odpověděl Lupin, "který by nedůvěru ve vlastní přátele považoval za vrchol nečestnosti."

Harry věděl, na co naráží: že jeho otec byl zrazen svým přítelem, Petrem Pettigrewem. Pocítil iracionální zlost. Chtěl se hádat, ale Lupin se od něj odvrátil, postavil skleničku na stolek a oslovil Billa: "Zbývá nám ještě jedna práce, můžu požádat Kingsleyho, jestli-"

"Ne," odpověděl Bill bez váhání. "Já to udělám, půjdu tam."

"Kam chcete jít?" zneklidněně se zeptaly Tonksová i Fleur zároveň.

"Pro Moodyho tělo," odpověděl Lupin. "Musíme ho dostat zpátky."

"Nemůže to-?" začala paní Weasleová s prosebným pohledem na Billa.

"Počkat?" doplnil ji Bill. "Ne, pokud nechceš, aby ho sebrali Smrtijedi."

Nikdo nepromluvil. Lupin a Bill se krátce rozloučili a odešli.

Ostatní se zatím usadili do křesel. Všichni, kromě Harryho, který zůstal stát. Nepředvídatelnost a konečnost smrti byla mezi nimi téměř hmatatelná.

"Budu muset taky jít," ozval se Harry.

Deset párů očí se na něj překvapeně podívalo.

"Neblázni, Harry," řekla paní Weasleyová. "O čem to mluvíš?"

"Nemůžu tady zůstat."

Zamnul si čelo, které ho znovu začalo pálit tak, jak ho nepálilo už více než rok.

"Když jsem tady, jste tu všichni v nebezpečí. Nechci, aby-"

"Ale nebuď blázen!" ohradila se paní Weasleyová. "Celý smysl dnešního večera byl v tom, dostat tě v bezpečí sem, a díkybohu se to podařilo. A Fleur souhlasila s tím, že svatba bude tady a ne ve Francii, a všechno jsme zařídili tak, abychom tu všichni mohli zůstat a starat se o tebe-"

Nerozuměla mu; místo aby se mu ulevilo, cítil se po jejích slovech ještě hůř.

"Když Voldemort zjistí, že jsem tady-"

"Ale proč by měl?" otázala se paní Weasleyová.

"Je tucet míst, na kterých bys právě teď mohl být, Harry," vložil se do toho pan Weasley. "Nemá jak zjistit, ve kterém z těch zabezpečených domů zrovna jsi."

"Ale já nemám strach o sebe!" vyhrkl Harry.

"To my víme," tiše přikývl pan Weasley. "Ale tvým odchodem by veškerá naše dnešní snaha přišla vniveč."

"Ty nejdeš nikam," zabručel Hagrid. "Božíčku, Harry, po tom všem, co sme dneska vokusili, abysme tě dostali semka?"

"Jo, co moje krvavé ucho?" nadzvednul se z podušek George.

"Vím, že-"

"Moody by nechtěl-"

"JÁ VÍM!" zařval Harry.

Cítil se zahnaný do kouta, vnímal to jako vydírání. Myslí si snad, že neví, co pro něj udělali? Nechápou, že přesně to je důvod, proč chce odejít dřív, než kvůli němu budou muset trpět ještě víc? Nastalo dlouhé a nepříjemné ticho. V jizvě dál cítil pálení a tepání. Nakonec promluvila paní Weasleyová.

"Kde máš Hedviku, Harry?" zeptala se smířlivě. "Můžeme jí seznámit s Papušíkem a dát jí něco k snědku."

Harrymu se sevřely vnitřnosti. Nedokázal jí říct pravdu. Napil se raději ohnivé whisky, aby se vyhnul odpovědi.

"Počkej, až se dozvěděj, žes to zase dokázal, Harry," změnil Hagrid honem téma rozhovoru. "Žes mu utek, sejmuls ho akorát, jak byl nad tebou!"

"To jsem nebyl já," ohradil se Harry kategoricky. "To moje hůlka. Udělala to sama od sebe."

Za několik okamžiků se jemně ozvala Hermiona: "Ale to není možné, Harry. Asi chceš říct, že jsi kouzlil, aniž jsi to zamýšlel, že jsi jednal instinktivně."

"Ne," trval na svém Harry. "Motorka padala, vůbec jsem neměl ponětí, kde se Voldemort nachází, ale hůlka se v mojí ruce otočila a našla ho a vystřelila po něm kouzlo a navíc to kouzlo jsem ani neznal. Nikdy předtím jsem neudělal takové zlaté plameny."

"Často se stává," připojil se do debaty pan Weasley, "že když je člověk pod tlakem, dokáže vyvolat takové kouzlo, o kterém se mu ani nesnilo. Malé děti, než začnou chodit do školy, často zjistí-"

"To nebyl ten případ," procedil Harry skrz stisknuté zuby. Jizva ho pálila. Byl naštvaný a zklamaný. Vůbec se mu nelíbilo, že si všichni myslí, že má sílu srovnatelnou s Voldemortem.

Všichni mlčeli. Harry věděl, že by mu stejně nevěřili. Teď, když o tom přemýšlel, musel přiznat, že taky nikdy neslyšel o hůlce, která by sama od sebe kouzlila.

Jeho jizva žhnula bolestí. Veškerou sílu dal do toho, aby nezasténal nahlas. Zamumlal cosi o čerstvém vzduchu, sundal si brýle a opustil místnost.

Když přecházel dvorek, obrovský kostlivý testrál vzhlédl, roztáhl svá ohromná netopýří křídla a dál se věnoval pastvě. Harry se zastavil u vrátek do zahrady, civěl do přerostlé trávy, mnul si pulzující čelo a myslel na Brumbála.

Brumbál by mu věřil, tím si byl jist. Brumbál by věděl, jak a proč se jeho hůlka rozhodla jednat nezávisle, protože Brumbál vždycky znal odpověď. Rozuměl hůlkám, vysvětlil Harrymu zvláštní s<