Kapitola čtvrtá: Sedm Potterů

Kapitola čtvrtá

Sedm Potterů

Harry pospíchal po schodech do své ložnice a k oknu doběhl právě včas, aby viděl Dursleyovic auto zahýbat z příjezdové cesty na silnici. Mezi tetou Petunií a Dudleym na zadním sedadle ještě zahlédl špičatý Dedalův klobouk. Na konci Zobí ulice zabočilo auto doprava, odraz jeho skel se v zapadajícím slunci na moment zbarvil doruda a pak zmizelo z dohledu.

Harry zvedl Hedvičinu klec, svůj Kulový blesk a batoh, posledním letmým pohledem přejel nepřirozeně uklizený pokoj a ověšený zavazadly sešel do předsíně, kde odložil klec, koště i batoh hned pod schody. Kvapem se stmívalo a předsíň byla ve večerním světle plná stínů. Cítil se nanejvýš podivně, jak tam stál ve ztichlém domě s vědomím, že ho brzy opustí navždy. Kdysi pro něj bývaly takové chvíle osamění vzácné: když Dursleyovi odešli někam za zábavou, vyběhl nahoru a strávil hodiny hraním na Dudleyově počítači nebo přepínáním kanálů na televizi, což přerušoval snad jedině tehdy, když šel prolézt ledničku ve snaze najít něco dobrého na zub. Vzpomínka na ty doby v něm vyvolala zvláštní prázdný pocit; bylo to, jako by vzpomínal na mladšího, dávno ztraceného bratra.

"Nechceš se naposledy podívat po domě?" zeptal se Hedviky, která si stále mrzutě schovávala hlavu pod křídlem. "Už se sem nikdy nevrátíme. Nechceš si zavzpomínat na ty zlaté časy? Třeba tahle rohožka. To jsou vzpomínky... Dudley ji pozvracel, když jsem ho zachránil před mozkomory... Vypadá to, že mi snad nakonec byl vděčný, věřila bys tomu? Nebo loni v létě, těmihle dveřmi vstoupil Brumbál..."

Na moment ztratil Harry nit svých vzpomínek a Hedvika mu nijak nepomohla ji najít, seděla dál s hlavou pod křídlem. Harry se ke dveřím otočil zády.

"A tady dole, Hedviko" – Harry otevřel dvířka pod schodištěm – "tady jsem spával. To jsi mě ještě neznala – páni, úplně jsem zapomněl, jak to tady je maličké..."

Harry se rozhlédl po botách a deštnících, které tu teď byly nacpané, a vzpomínal, jak se každé ráno probouzel s pohledem na spodní stranu schodiště, které obvykle bývalo ozdobené jedním či dvěma pavouky. To bylo ještě předtím, než se cokoliv dozvěděl o své pravé identitě; předtím, než zjistil, jak zemřeli jeho rodiče a proč se kolem něj tak často dějí podivné věci. Ještě si pamatoval sny, které ho pronásledovaly dokonce i teď: chaotické sny v nichž se objevovaly záblesky zeleného světla a jednou – strýc Vernon tenkrát málem naboural s autem, když se o tom Harry zmínil – létající motorka.

Někde nedaleko se ozval nečekaný ohlušující rachot. Harry se rychle napřímil a praštil se do hlavy o nízký rám dveří. Věnoval chvilku času na použití nejoblíbenějších nadávek strýce Vernona, potom se honem vpotácel do kuchyně a držíc se za hlavu, vykoukl oknem do zadní zahrádky.

Tma se zčeřila a vzduch se chvěl. Potom se jedna po druhé začaly objevovat postavy, jak rušily svá zastírací kouzla. Celému obrázku dominoval Hagrid s helmou a ochrannými brýlemi, sedící na ohromném motocyklu s připojeným postranním vozíkem. Lidé kolem něj sesedali z košťat a ve dvou případech z kostlivých okřídlených koní.

Harry spěšně otevřel zadní vchod a pospíchal mezi ně. Nastala všeobecná uvítací vřava, Hermiona ho prudce objala, Ron ho poklepal na záda a Hagrid řekl: "Dobrý, Harry? Připravenej k vodjezdu?"

"Naprosto," řekl Harry, zářící štěstím. "Ale nečekal jsem vás tolik!"

"Změna plánu," zabručel Moody, který nesl dva velké nacpané pytle. Jeho magické oko se závratnou rychlostí otáčelo mezi tmavnoucí oblohou, domem a zahradou. "Pojďme to probrat dovnitř."

Harry je všechny zavedl do kuchyně, kde se smíchem a živým hovorem zasedli na židle, usadili se na čistotou zářící kuchyňskou linku nebo se opřeli o nablýskané spotřebiče tety Petunie: Ron, hubený a vytáhlý; Hermiona s kučeravými vlasy staženými do dlouhého copu; Fred a George, kteří se úplně stejně šklebili; Bill, ošklivě zjizvený a s dlouhými vlasy; pan Weasley, laskavý a plešatějící, s brýlemi poněkud nakřivo; Pošuk Moody, ostřílený v boji, s jednou nohou a s modrým magickým okem rotujícím v důlku; Tonksová, jejíž krátké vlasy měly opět její oblíbenou svítivě růžovou barvu; Lupin, kterému přibylo šedin i vrásek; Fleur, štíhlá a krásná; Kingsley, vysoký a ramenatý; Hagrid, s rozčepýřenými vlasy a vousy, který se mírně krčil, aby se nepraštil hlavou o strop; a Mundungus Fletcher, malý, špinavý, který se svýma basetíma očima a zcuchanými vlasy připomínal zpráskaného psa. Harryho srdce při pohledu na ně rostlo a zářilo. Byl za ně neskutečně vděčný, dokonce i za Mundunga, kterého při jejich posledním setkání měl chuť zaškrtit.

"Kingsley, myslel jsem, že hlídáte mudlovského premiéra?" zavolal přes celou místnost.

"Jednu noc se beze mne obejde," řekl Kingsley. "Ty jsi důležitější."

"Harry, hádej, co se stalo?" zavolala Tonksová ze svého místečka na pračce a zamávala před ním levou rukou; třpytil se na ní prsten.

"Vy jste se vzali?" vyjekl Harry a pohlédl na Lupina.

"Je mi líto, žes tam nemohl být, Harry, byla to velmi tichá svatba."

"To je skvělé, blahopře-"

"Dobrá, dobrá, na přátelské posezení bude čas později," zvolal Moody do všeho toho hluku a v kuchyni nastalo ticho. Moody položil vaky a otočil se k Harrymu: "Jak ti nejspíš řekl Dedalus, museli jsme opustit Plán A. Pius Thicknesse přešel ke druhé straně, což pro nás znamená velký problém. Pod trestem vězení zakázal zapojit tento dům do letaxové sítě, umístit sem přenašedlo nebo se přemísťovat dovnitř či ven. Vše pro tvou bezpečnost a znemožnění Ty-víš-komu, aby se k tobě dostal. Úplně nesmyslně, jelikož to už dělá kouzlo tvé matky. Ve skutečnosti tím jen znemožnil tobě, aby ses odsud bezpečně dostal.

"Druhý problém. Ještě pořád nejsi plnoletý, takže na tobě ještě spočívá Stopa."

"Já ne- ..."

"Přece Stopa!" zvolal Moody netrpělivě. "Kouzlo, které detekuje užití magie v okolí mladších sedmnácti let, způsob, jakým se Ministerstvo dozví, když někdo nezletilý kouzlí. Kdybys ty nebo někdo kolem tebe použil kouzlo k tomu, aby tě odsud dostal, Thicknesse se to dozví a tím pádem i Smrtijedi.

"Nemůžeme čekat až se odstraní Stopa, protože jakmile ti bude sedmnáct, přijdeš o všechnu ochranu, kterou ti dala tvá matka. Zkrátka, Pius Thicknesse si myslí, že tě velmi dobře a účinně zahnal do kouta."

Harry nemohl než souhlasit s tím neznámým Thicknessem.

"Ale co uděláme?"

"Musíme využít pouze ty přepravní prostředky, které nám zbývají, jen ty, které Stopa nezachytí, jelikož k nim není třeba využít magii: košťata, testrály a Hagridovu motorku."

Harry v jeho plánu zaznamenal trhliny, nicméně nic neřekl a nechal Moodyho, aby se o nich zmínil sám.

"Takže, kouzlo tvé matky se zruší pouze za dvou podmínek: v okamžiku tvé plnoletosti nebo", Moody gestem ruky přejel nablýskanou kuchyň, "až přestaneš toto místo zvát svým domovem. Cesty tvé a tvojí tety a strýce se dnes večer rozdělily s plným vědomím toho, že už nikdy nebudete žít společně, je to tak?"

Harry přikývl.

"Takže teď, až odejdeš, nebude už cesty zpátky a kouzlo se přeruší v okamžiku, kdy zmizíš z jeho dosahu. Chceme ho přerušit předčasně, protože jedinou alternativou je čekat na Ty-víš-koho, až přijde a zmocní se tě, jakmile ti bude sedmnáct.

"Jediná věc, která hraje pro nás, je, že Ty-víš-kdo netuší, že tě přesuneme dnes v noci. Zanechali jsme na Ministerstvu falešnou stopu: myslí si, že neodjedeš dřív než třicátého. Ale protože tu máme co do činění s Ty-víš-kým, nemůžeme spoléhat, že nám na to skočí. Určitě má pár Smrtijedů, kteří v téhle oblastí drží hlídky a pro jistotu kontrolují oblohu. Takže jsme vybavili dvanáct různých domů veškerou ochranou, kterou jsme schopni zajistit. Všechny by byly vhodné jako tvůj úkryt a všechny mají nějakou spojitost s Řádem: můj dům, Kingsleyho dům, dům Mollyiny tetičky Muriel – rozumíš."

"Jo," řekl Harry ne zcela pravdivě, protože stále ještě v plánu nacházel značnou mezeru.

"Půjdeš k rodičům Tonksové. Jakmile budeš za hranicí ochranných kouzel, které jsme na dům uvalili, budeš moci použít přenašedlo do Doupěte. Nějaké otázky?"

"No, ano," řekl Harry. "Možná ze začátku nebudou vědět, do kterého z těch dvanácti domů zamířím, ale nebude to celkem zřejmé", rychle přepočítal přítomné, "když nás čtrnáct poletí směrem k rodičům Tonksové?"

"Á," řekl Moody, "zapomněl jsem na pointu. Nepoletí nás čtrnáct k Tonksovým. Dnešní oblohu bude brázdit sedm Harry Potterů, každý s doprovodem, každý do jiného chráněného domu."

Odněkud z kabátu teď vytáhl lahvičku čehosi, co připomínalo bahno. Nebylo třeba říkat nic víc; Harry okamžitě pochopil zbytek plánu.

"Ne!" řekl hlasitě a jeho hlas se jasně nesl kuchyní. "Ani náhodou!"

"Říkala jsem jim, že to budeš brát takhle," řekla Hermiona s náznakem samolibého uspokojení.

"Jestli si myslíte, že nechám šest lidí riskovat životy..."

"... protože to je pro nás všechny poprvé, že," opáčil Ron.

"To je něco jiného, předstírat, že jste já..."

"No, nikdo z nás z toho není zrovna nadšený, Harry," řekl Fred upřímně. "Představ si, že by se něco stalo a my bychom zůstali navěky zjizvenými, šlachovitými frajery."

Harry se neusmál.

"Nemůžete to udělat, když nebudu spolupracovat, potřebujete, abych vám dal pár vlasů."

"No, tak tím ten plán padá," řekl George. "Bohužel ani my všichni dohromady nemáme šanci dostat z tebe vlásek, pokud nebudeš spolupracovat."

"Jo, nás třináct proti jednomu týpkovi, který ani nemá dovoleno používat magii: nemáme žádnou šanci," řekl Fred.

"Vtipný," odsekl Harry, "fakt legrace."

"Pokud by mělo dojít na sílu, pak na ni dojde," zabručel Moody a jak se díval na Harryho, jeho magické oko se lehce chvělo v očním důlku.

"Každý zde je plnoletý, Pottere, a všichni jsou připraveni nést riziko."

Mundungus se zavrtěl a zašklebil; magické oko se stočilo stranou, aby na něj z opačné strany Moodyho hlavy dohlédlo.

"Konec dohadů. Čas běží. Teď chci pár tvých vlasů, chlapče. Hned."

"Ale to je šílené, není potřeba..."

"Není potřeba!" zavrčel Moody, "s Ty-víš-kým venku a s polovinou Ministerstva na jeho straně? Pottere, i kdybychom měli takové štěstí a on nám spolknul návnadu a čekal tě až třicátého, nebude tak hloupý, aby aspoň jednoho, dva Smrtijedy nenechal hlídat - přesně to bych udělal i já. Možná tě nemohou dostat, dokud tenhle dům chrání kouzlo tvé matky, ale to brzo skončí a oni přibližnou polohu domu znají. Jedinou šancí je použít volavky. Ani Ty-víš-kdo se nedokáže rozdělit na sedm."

Harry na zlomek vteřiny zachytil Hermionin pohled a honem se podíval jinam.

"Takže, Pottere – tvůj vlas, prosím."

Harry se ohlédl po Ronovi; ‚prostě to udělej‘, naznačoval jeho posuněk.

"Hned!" vyštěkl Moody.

Všechny oči sledovaly Harryho, jak si sáhl na temeno hlavy, uchopil pár vlasů a trhnul.

"Dobře," řekl Moody, popošel k Harrymu a vytáhl zátku z lahvičky. "Rovnou sem, buď tak hodný."

Harry upustil vlasy do bahnité tekutiny. Jakmile se dotkly její hladiny, lektvar začal pěnit a čadit a pak se jeho barva zčistajasna změnila na jasně, zářivě zlatou.

"Teda, vypadáš mnohem lákavěji než Crabbe a Goyle, Harry," řekla Hermiona. Zachytila Ronovo zdvižené obočí, maličko se začervenala a honem dodala: "víš, jak to myslím – Goylův lektvar vypadal jak žabinec."

"Výborně, falešní Potterové se seřadí tady, prosím," vyhlásil Moody.

Ron, Hermiona, Fred, George a Fleur se postavili do řady před tetiným naleštěným dřezem.

"Ještě jeden chybí," řekl Lupin.

"Tady," řekl Hagrid drsně a za límec vytáhl Mundunga. Upustil ho na zem vedle Fleur, která pokrčila nos a raději se přesunula mezi Freda a George.

"Sem vám říkal, že bych radši byl ochránce," řekl Mundungus.

"Sklapni," zamručel Moody. "Už jsem ti říkal, ty bezpáteřní červe, že všichni Smrtijedi, které bychom mohli potkat, se budou snažit Pottera zajmout a ne zabít. Brumbál vždycky říkal, že Ty-víš-kdo chce oddělat Pottera osobně. To ochránci by měli mít důvod k obavám, protože Smrtijedi budou chtít zabít je."

Mundungus nevypadal zcela přesvědčeně, ale Moody už z kapsy vytáhl půl tuctu skleniček velikosti kalíšku na vajíčka, rozdal je a pak do každé nalil trochu Mnoholičného lektvaru.

"Všichni naráz..."

Ron, Hermiona, Fred, George, Fleur i Mundungus se napili. Všichni zalapali po dechu a zašklebili se, jakmile se jim lektvar dostal do krku. V tu chvíli jejich rysy začaly tát a bublat jako horký vosk. Hermiona a Mundungus vystřelili vzhůru; Ron, Fred a George se smrskli; jejich vlasy ztmavly a Hermioniny a Fleuřiny se začaly zasouvat zpátky do lebky.

Moody, kterého to nijak nezaujalo, rozvazoval provázky na velkých pytlích, které s sebou přinesl. Když se zase narovnal, stálo před ním šest Harry Potterů, lapajících po dechu.

Fred a George se na sebe otočili a jednohlasně pronesli: "Páni – jsme stejní!"

"No nevím. Myslím, že i takhle vypadám líp než ty," zkoumal Fred svůj obraz na konvici od čaje.

"Uff," otřásla se Fleur a prohlížela se ve dvířkách od mikrovlnky. "Bill, nedývej se na mne, vypadám ´rrozně."

"Komu je oblečení moc velké, tady má menší," řekl Moody a ukázal na první z pytlů, "a naopak. Nezapomeňte na brýle, v boční kapse jsou šestery. A až budete oblečení, v druhém pytli máte zavazadla."

Pravý Harry si pomyslel, že tohle je nejbizarnější věc, jakou kdy viděl - a že už viděl pár opravdu hodně podivných věcí. Sledoval, jak se jeho šest dvojníků prohrabává v pytlích, vytahuje oblečení, nasazuje si brýle a odkládá své vlastní věci stranou. Už je skoro chtěl požádat, aby trochu více respektovali jeho soukromí, jelikož se všichni začali beztrestně svlékat, jistě mnohem odvážněji, když ukazovali jeho tělo, než jak by to dělali se svým.

"Já věděl, že si Ginny s tím tetováním vymýšlí," řekl Ron při pohledu na svůj holý hrudník.

"Harry, ty máš úplně zkažené oči," prohlásila Hermiona a nasadila si brýle.

Když se oblékli, vzali si falešní Potterové z vedlejšího pytle batohy a soví klece s hadrovými sněžnými sovami.

"Dobrá," řekl Moody, když se nakonec všech sedm obléklo a vybavilo klecemi a batohy. "Dvojice budou následující: Mundungus bude cestovat se mnou na koštěti..."

"Proč jsem s vámi?" zabrblal Harry, který stál nejblíže ke dveřím.

"Protože se na tebe musí dohlédnout," zavrčel Moody a jeho magické oko se od Mundunga neodtrhlo ani když pokračoval. "Arthur a Fred..."

"Já jsem George," řeklo dvojče, na které Moody ukázal. "To nás nepoznáte, ani když jsme Harry?"

"Pardon, Georgi..."

"Jen vás tahám za hůlku. Opravdu jsem Fred..."

"Dost zmatků!!" zavrčel Moody. "Ten druhý – George nebo Fred nebo kdo vlastně jsi – půjdeš s Remusem. Slečna Delacourová..."

"Já beru Fleur na testrálu," řekl Bill. "Nemá ráda košťata."

Fleur přešla vedle něj a podívala se na něj tak sentimentálním a oddaným pohledem, že Harry z celého srdce zadoufal, že se podobný výraz na jeho obličeji už nikdy neobjeví.

"Slečna Grangerová s Kinsleym, opět na testrálu..."

Hermiona oplatila Kingsleymu úsměv a bylo vidět, jak pookřála. Harry dobře věděl, že na koštěti si nikdy nebyla moc jistá.

"Takže zbýváme my dva, Rone!" řekla Tonksová vesele a zamávala na něj, přičemž převrhla tetin květináč.

Ron se netvářil tak spokojeně jako Hermiona.

"No a ty seš se mnou, Harry. Dobrý?" řekl Hagrid, který vypadal trochu nejistě. "Pojedeme na motorce, košťata ani testrálové by mě neutáhli, chápeš. Na mý sedačce už moc místa nezbejvá, takže budeš v sajdkáře."

"To je úžasné," řekl Harry, ne zcela popravdě.

"Domníváme se, že Smrtijedi tě budou hledat spíš na koštěti," řekl Moody, který zřejmě uhádl Harryho pocity. "Snape měl spoustu času říct jim o tobě všecko, co ještě nevěděli, takže pokud narazíme na nějaké Smrtijedy, můžeme si být jistí, že půjdou po těch Potterech, kteří jsou na košťatech jako doma. Dobrá tedy," pokračoval, zavázal pytel s oblečením falešných Potterů a zamířil zpátky ke dveřím. "Během tří minut bychom měli opustit dům. Nemá smysl zamykat dveře, stejně by to Smrtijedy nezastavilo, kdyby tě sem přišli hledat. Pojďme..."

Harry rychle pobral svůj batoh, Kulový blesk a klec s Hedvikou a pospíchal za ostatními do ztemnělé zahrady.

Na všech stranách košťata vklouzla do připravených rukou. Kingsley vysadil Hermionu na vysokého černého testrála, Fleur zase pomohl Bill. Hagrid stál připraven vedle motorky, ochranné brýle na nose.

"Je to ona? Je tohle Siriova motorka?"

"Přesně tak," řekl Hagrid a zářivě se usmál na Harryho ze své výšky. "A dyž jsi na ní jel poslednějc, tak ses mi eště vešel do jedný ruky!"

Když si Harry sednul do postranního vozíku motorky, neubránil se určitému ponižujícímu pocitu. Nacházel se nejméně o metr níže než všichni ostatní. Ron se uculoval, když ho viděl, jak tam sedí, podobný dítěti v kočárku. Harry nacpal batoh a koště dolů pod nohy a klec s Hedvikou si zaklínil mezi kolena. Bylo to hrozně nepohodlné.

"Arthur udělal ňáký zlepšováčky," řekl Hagrid, přehlížeje Harryho nepohodlí. Usadil se obkročmo na motocyklu, který lehce zaskřípal a probořil se pár centimetrů do země. "Má to teď pár triků na zadku. To byl můj nápad."

Ukázal svým silným prstem na červené tlačítko vedle tachometru.

"Prosím buď opatrný, Hagride," řekl pan Weasley, který stál vedle nich s koštětem v ruce. "Pořád si nejsem jistý, jestli to bylo moudré, a rozhodně by se to mělo používat jedině v případě ohrožení."

"Tak tedy dobrá," ozval se Moody. "všichni se připravte. Chci, abychom vystartovali naráz, jinak bude veškerá snaha o zmatení nepřítele marná."

Všichni nasedli na košťata.

"Drž se pevně, Rone," řekla Tonksová a Harry si všimnul, že Ron vrhl kradmý provinilý pohled na Lupina, než se jí chytil kolem pasu. Hagrid nakopl motorku. Zařvala jako drak a postranní vozík se rozvibroval.

"Přeju všem hodně štěstí," zavolal ještě Moody. "Sejdeme se asi za hodinu v Doupěti. Takže na tři. Raz... dva... TŘI!"

Ozval se ohlušující řev motorky a Harry cítil, jak se vozík ošklivě naklonil. Začal rychle stoupat vzhůru do vzduchu, oči mu slzely a vlasy mu vítr odhodil z čela. Také košťata kolem něj vylétla vzhůru a kolem se mihnul dlouhý černý ocas testrála. Harry měl nohy zaklíněné mezi klecí s Hedvikou a svým batohem, už ho dost bolely a začínaly dřevěnět. Cítil se tak nepohodlně, že se málem zapomněl naposledy ohlédnout na číslo čtyři v Zobí ulici, a když se pak podíval přes okraj vozíku, už ani nebylo poznat, který dům to vlastně je. Stoupali výš a výš k obloze-

A pak, jakoby odnikud, zničehonic byli obklíčeni. Přinejmenším třicet postav s kápěmi na hlavě se objevilo ve vzduchu, utvořilo velký kruh, do kterého nic netušící členové Řádu vlétli jako do pasti-

Na všech stranách se ozývaly výkřiky, šlehaly záblesky zeleného světla. Hagrid zařval a motorka se najednou překlopila vzhůru nohama. Harry ztratil orientaci. Nad sebou viděl pouliční světla, kolem se rozléhaly výkřiky. on se jen tiskl ke stěně vozíku, aby zůstal naživu. Hedvičina klec, Kulový blesk a Harryho batoh mu proklouzly mezi koleny...

"Ne! HEDVIKO!"

Koště se při pádu roztočilo, Harrymu se podařilo zachytit jen popruh od batohu a vršek klece, než se motorka obrátila zase zpátky. Vteřinová úleva a pak další výbuch zeleného světla. Sova vřeštivě vykřikla a spadla na dno klece.

"Ne – NE!"

Motorka vyrazila vpřed; Harry letmo zahlédl, jak se Smrtijedi rozletěli do všech stran, když Hagrid prorazil jejich kruh.

"Hedviko – Hedviko - !"

Ale sova ležela žalostně, bez hnutí jako hadrová panenka na dně klece. Neměl kdy se tím zaobírat, jeho strach o ostatní byl na prvním místě. Ohlédl se přes rameno a viděl spoustu lidí v chaotickém pohybu, záblesky zeleného světla, dva páry lidí na košťatech, jak mizí v dálce, které však nedokázal rozeznat...

"Hagride, musíme zpátky, musíme zpátky!" snažil se překřičet řev motoru, vytáhl hůlku a nacpal Hedvičinu klec zpátky na podlahu – odmítal uvěřit, že je mrtvá.

"Hagride, OTOČ TO!"

"Mým úkolem je dostat tě bezpečně pryč vodsaď, Harry!" zakřičel Hagrid a přidal plyn.

"Stůj – STŮJ!" křičel Harry, ale když se ohlédl, spatřil dva proudy zeleného světla, které těsně minuly jeho levé ucho. Čtyři Smrtijedi se odpojili od kruhu a začali je pronásledovat. Snažili se zasáhnout Hagridova široká záda. Hagrid udělal kličku, ale Smrtijedi se nenechali setřást, sesílali další a další kletby a Harry se musel skrčit co nejhlouběji do vozíku, aby se jim vyhnul. Otočil se dozadu, zakřičel: "Mdloby na vás!" a pruh rudého světla, který vystřelil z jeho hůlky, rozdělil čtyři pronásledující Smrtijedy do dvou směrů, jak se mu snažili vyhnout.

"Drž se fest, Harry, todle je dostane!" zařval Hagrid a Harry na poslední chvíli vzhlédl, aby viděl silný prst mířící k zelenému tlačítku vedle palivoměru.

Z výfuku vyrazila zeď, pevná cihlová stěna. Málem si vykroutil krk, aby viděl, jak se zhmotňuje uprostřed vzduchu. Tři Smrtijedi prudce změnili směr a stihli se jí vyhnout, ale čtvrtý neměl takové štěstí; zmizel z dohledu a za chvíli jako balvan padal zpoza zdi, s koštětem rozlámaným na třísky. Jeden z jeho společníků zpomalil, aby mu pomohl, ale jeho i ve vzduchu stojící zeď spolkla temnota, když se Hagrid nahnul k řidítkům a přidal plyn.

Z hůlek dvou zbylých Smrtijedů létaly další smrtící kletby kolem Harryho hlavy; všechny byly mířené na Hagrida. Harry odpověděl další dávkou ochromujících kouzel. Červené a zelené blesky se ve vzduchu srážely a vytvářely spršky pestrobarevných jisker. Harrymu připomněly ohňostroj a představil si mudly dole, kteří nemají ponětí, co se tu odehrává...

"A jedeme dál, Harry, drž se!" křikl Hagrid a hrábl po druhém tlačítku. Tentokrát z výfuku vystřelila obrovská síť, ale Smrtijedi na to byli připraveni. Nejenže se jim podařilo vyhnout, ale ještě je dohnal ten, co prve zpomalil, aby zachránil jejich zraněného kamaráda. Objevil se najednou ze tmy, motorku teď sledovali tři a všichni metali kletby jejím směrem.

"Todle je dostane, Harry, pořádně se drž!" křičel Hagrid a Harry sledoval, jak celou rukou plácnul do červeného knoflíku vedle tachometru.

S hrozným rámusem vyšlehl z výfuku plamen dračího ohně, rozžhavený do bělomodra, a motorka vyrazila s kovovým břinknutím vpřed jako střela. Harry viděl, jak Smrtijedi prudce vybočili z dráhy, aby se vyhnuli smrtícímu ohnivému chvostu, a ve stejné chvíli ucítil, jak se boční vozík zlověstně rozkýval. Síla náhlého rozjezdu roztrhla kovové spoje s motorkou.

"To je v pohodě, Harry!" zavolal Hagrid, kterého změna rychlosti hodila na záda; nikdo nedržel řídítka a vozík se začal kroutit.

"Mám to v ruce, Harry, neboj!" křičel Hagrid a z kapsy saka vytáhl růžový deštník s květinovým vzorem.

"Hagride! Ne! Já to udělám!"

"REPARO!"

Ohlušující rána – a postranní vozík se od motorky odlomil úplně. Nejprve zrychlil, hnaný odstředivou silou a potom začal ztrácet výšku.

Harry v zoufalství zamířil hůlkou na vozík a vykřiknul: "Wingardium leviousa!"

Vozík vyplul nahoru jako korek, sice byl neovladatelný, ale aspoň vydržel ve vzduchu.

Sotva zlomek sekundy měl Harry na to, aby se vzpamatoval, a už další kletby míjely jeho hlavu: tři Smrtijedi se povážlivě blížili.

"Už jsem u tebe, Harry!" zavolal Hagrid odněkud ze tmy, ale Harry cítil, že vozík začíná znova klesat. Skrčil se co možná nejníže, zamířil do středu přibližujících se postav a křikl: "Impedimenta!"

Kouzlo trefilo prostředního Smrtijeda do hrudníku. Na moment muž nesmyslně roztáhl ruce do vzduchu, jakoby narazil na neviditelnou bariéru, jeden z jeho společníků do něj málem narazil-

Vtom začal vozík opravdu nebezpečně klesat a zbývající Smrtijed střílel kletby tak blízko, že se Harry rychle sehnul pod okraj vozíku a přitom si vylomil zub o okraj sedadla.

"Už jsem tam, Harry, už jsem tam!"

Veliká ruka popadla Harryho vzadu za oblečení a vyzvedla ho z padajícího vozíku. Harry ještě stihl vytáhnout batoh a vyšplhal na sedadlo motocyklu, zády k Hagridovi. Řítili se vzhůru, pryč od zbývajících Smrtijedů. Harry vyplivl z úst krev, namířil hůlkou na padající vozík a vykřikl: "Confringo!"

Pocítil strašnou, pronikavou bolest při vzpomínce na Hedviku, když vozík explodoval. Nejbližšího Smrtijeda výbuch smetl z koštěte a on zmizel v hlubině. Jeho druhové se otočili a také zmizeli.

"Harry, vodpusť, vodpusť," vzlykal Hagrid. "Neměl sem to zkoušet vopravit sám, nemám právo-"

"To nevadí, hlavně leť dál!" zavolal Harry v odpověď, když viděl, že se ze tmy vynořili další dva Smrtijedi a blíží se k nim.

Kletby začaly lítat křížem krážem a Hagrid kličkoval a uhýbal jim. Harry věděl, že se Hagrid nepokusí znova použít dračí pohon, dokud on sedí tak nejistě. Harry sesílal na pronásledovatele jedny mdloby za druhými, ale to stačilo sotva na to, aby je udržel v rozumné vzdálenosti. Vyslal na ně další blokující kouzlo. Nejbližší Smrtijed prudce zabočil, aby se mu vyhnul, kápě mu sklouzla z hlavy a v rudém světle dalšího omračujícího kouzla Harry uviděl podivně prázdný pohled Stanleyho Silničky – Stana...

"Expeliarmus!" zakřičel Harry.

"Tohle je on, to je on, to je ten pravý!"

Výkřik zahaleného Smrtijeda Harry zaslechl i přes hřmění motoru. V následujícím okamžiku se oba pronásledovatelé kamsi propadli a ztratili se z dohledu.

"Harry, co se stalo?" křičel Hagrid, "Kam se zmizeli?"

"Nevím!"

Ale Harry byl plný obav. Smrtijed v kápi křičel: ‚To je ten pravý!‘ – jak to poznal?

Rozhlížel se do prázdné tmy kolem a cítil skrytou hrozbu. Kde mohli být?

Obrátil se na sedadle tak, aby seděl po směru jízdy a pevně se zachytil Hagridova kabátu.

"Hagride, zapni ještě jednou dračí pohon, ať jsme odsud pryč!"

"Tak se pořádně drž, Harry!"

Motor zaburácel a z výfuku vyšlehl chvost modrobílého ohně. Harry cítil, jak se posunul dozadu po tom kousíčku, který mu na sedačce zbýval, Hagridem zrychlení smýklo také, sotva udržel řídítka.

"Řek bych, že jsme je setřásli, Harry, řek bych že jsme to zmákli!" křičel Hagrid.

Ale Harry o tom tak přesvědčený nebyl. Padal na něj strach, když se rozhlížel vlevo i vpravo a pronásledovatelé, které s jistotou čekal, se stále neobjevovali... Proč odpadli? Jeden z nich ještě měl hůlku... To je on, to je ten pravý... Řekli to hned poté, co se pokusil odzbrojit Stana...

"Už jsme málem tam, Harry, už to skoro máme!" křičel Hagrid.

Harry cítil, že motorka klesá, ale světla dole se ještě zdála stejně vzdálená jako hvězdy nad jejich hlavou.

Jizva na čele ho najednou začala pálit jako oheň. V tu chvíli se po každé straně motocyklu objevil jeden Smrtijed a jen o pár milimetrů Harryho minuly dvě smrtící kletby seslané zezadu.

A pak ho Harry uviděl. Voldemort se vznášel jako dým jen tak ve vzduchu, neměl koště ani testrála, kteří by ho nesli, ze tmy svítil jeho hadí obličej a jeho bledé prsty opět zvedaly hůlku-

Hagrid zakřičel strachy a naklopil motorku na bok. Harry, který se držel ze všech sil, aby uchránil holý život, naslepo do vířící tmy sesílal omračovací kouzla. Spatřil tělo, letící kolem něj, a věděl, že jednoho zasáhl, ale zároveň zaslechnul duté zadunění a uviděl jiskry, vylétající z motoru; motorka se neovladatelně ve spirálách řítila dolů tmou.

Kolem začaly znovu šlehat záblesky zeleného světla. Harry neměl ponětí, kde je nahoře a kde dole. Jizva ho stále pálila. Očekával smrt každým okamžikem. Zahalená postava na koštěti se k němu přiblížila na půl metru, viděl, jak zvedá paži...

"NE!"

Se zuřivým výkřikem Hagrid vyskočil z motorky přímo na Smrtijeda. Harry s hrůzou pozoroval, jak oba, Hagrid i Smrtijed, příliš těžcí na jediné koště, padají dolů z dohledu...

Harry se snažil udržet se obkročmo na střemhlav padající motorce a vtom uslyšel Voldemortův výkřik: "JE MŮJ!!"

To byl konec. Neviděl ani neslyšel, kde se Voldemort nachází. Letmo zahlédl jiného smrtijeda, který střemhlav prolétl okolo a zaslechl: "Avada..."

Bolest v jizvě byla taková, že musel zavřít oči. Jeho hůlka začala sama od sebe jednat. Cítil, jak táhne jeho paži jako velikánský magnet, zpod přivřených víček viděl proud zlatého ohně, uslyšel jak něco prasklo a zuřivý výkřik. Zbylý Smrtijed zaječel. Voldemort zařval: "NE!"

Harryho nos se nějakým způsobem ocitl pár centimetrů od tlačítka na dračí pohon. Volnou rukou do něj praštil a motorka šlehla do vzduchu další plameny a řítila se k zemi.

"Hagride!" křičel Harry a držel se křečovitě motocyklu. "Hagride- Accio Hagrid!"

Motorka zrychlila a blížila se k zemi. Harry, skloněný těsně nad řídítka, viděl jediné: vzdálená světla, která se zvětšovala víc a víc. Náraz se blížil a on s tím nemohl dělat vůbec nic. Za ním se ozval další výkřik: "Tvou hůlku, Selwyne, dej mi svoji hůlku!"

Ucítil Voldemortovu blízkost dřív, než jej uviděl. Když otočil hlavu na stranu, zjistil, že zírá do rudých očí a byl si jistý, že to je poslední věc v jeho životě, kterou vidí. Voldemort se znovu připravuje, aby ho proklel...

A vtom Voldemort zmizel. Harry se podíval dolů a viděl Hagrida, který s rozpřaženýma rukama ležel na zemi pod ním. Silou zabral za řídítka, aby se mu vyhnul, zatápal rukou po brzdě, ale s ohlušujícím nárazem skončil v bahnitém rybníčku.