Kapitola třetí: Odjezd Dursleyových

Kapitola třetí
Odjezd Dursleyových

Bouchnutí vchodových dveří se neslo hlasitě nad schodištěm a zdola se hlasitě ozvalo: "Hej, ty!"

Stejným způsobem už byl Harry oslovován šestnáct let, takže nebyl na pochybách, koho se to jeho strýc dožaduje; přesto neodpověděl hned. Stále hleděl do úlomku zrcadla, ve kterém před chvílí, jak se domníval, zahlédl Brumbálovo oko. Teprve když strýc zařval: "Ty kluku!", Harry se pozvolna postavil a zamířil ke dveřím své ložnice a cestou uložil kousek rozbitého zrcadla do batohu, nacpaného věcmi, které si chtěl vzít s sebou.

"To ti to trvalo!" hulákal Vernon Dursley, když se Harry objevil nahoře na schodech. "Pojď dolů na slovíčko!"

Harry zvolna sešel dolů s rukama v kapsách. V obýváku uviděl všechny tři Dursleyovy. Byli v cestovním: strýc Vernon měl světlehnědou bundu na zip, teta Petunie elegantní kabát lososové barvy a Dudley, Harryho mohutný, blonďatý a svalnatý bratranec měl svou koženou bundu.

"Ano?" řekl Harry.

"Sedni si!" poručil strýc Vernon. Harry jen pozdvihl obočí. "Prosím," dodal strýc Vernon a zatvářil se přitom, jako by mu to slovo uvízlo v hrdle.

Harry se posadil. Už věděl, co bude následovat. Jeho strýc začal rázovat po pokoji tam a zpátky a teta Petunie s Dudleym ho sledovali s napjatými výrazy. Nakonec se jeho kulatý brunátný obličej stáhl soustředěním, strýc Vernon se zastavil před Harrym a začal mluvit.

"Změnil jsem názor," řekl.

"To je překvapení," opáčil Harry.

"Neopovažuj se mluvit takovýmhle tónem nebo..." začala teta Petunie ječivým hlasem, ale Vernon Dursley ji gestem ruky usadil.

"Jsou to všechno žvásty," prohlásil strýc Vernon a zíral na Harryho malýma prasečíma očkama. "Rozhodl jsem se nevěřit z toho ani slovu. Nehneme se odsud ani o píď, nikam nejedeme."

Harry zvednul oči ke svému strýci a pocítil směsici hněvu a pobavení. Vernon Dursley za poslední čtyři týdny měnil svůj názor každých čtyřiadvacet hodin, balil, vybaloval a přebaloval věci v autě po každé změně svého rozhodnutí. Nejlepší byl podle Harryho ten moment, jak Dudley při posledním balení tajně přidal do svého kufru činky a když se nic netušící strýc Vernon pokusil kufr zvednout a hodit do auta, s výkřikem se pod tou tíhou zhroutil a strašlivě nadával.

"Takže podle tebe," pokračoval strýc Vernon a začal znova chodit sem tam po pokoji," jsme my – Petunie, Dudley a já – v nebezpečí, které nám hrozí od... od..."

"Někoho z ‚těch mých lidí‘, jasně," doplnil Harry.

"Chm, já tomu nevěřím," opakoval strýc Vernon a znovu se zastavil u Harryho. "Půl noci jsem nespal a promýšlel to všechno, a jsem přesvědčený, že to je spiknutí, jak získat dům."

"Dům?" opakoval po něm Harry. "Jaký dům?"

"Tenhle dům!" vykřikl strýc Vernon a na čele mu naběhla pulzující žíla. "Náš dům! Ceny domů tady v okolí rostou závratnou rychlostí! Ty nás chceš odsud vystrnadit a pak uděláš ty svoje čáry-máry a než se nadějeme, tak budou listiny na barák na tvé jméno a ..."

"Zbláznil jste se?" zeptal se Harry. "Spiknutí, jak získat tenhle dům? To jste vážně tak hloupý, jak vypadáte?"

"Jak se opovažuješ – !" vyjekla teta Petunie, ale Vernon ji opět usadil. Nedostatky v tom, jak vypadá nebo nevypadá, ho zřejmě nijak netrápily ve srovnání s myšlenkou, že by mohl přijít o dům.

"Jestli jste to náhodou zapomněli," podotkl Harry, "tak já už jeden dům mám, můj kmotr mi ho odkázal. Tak k čemu bych mohl chtít tenhle? Kvůli vzpomínkám na šťastné dětství?"

Nastalo ticho. Harry si pomyslel, že tenhle argument asi na strýce zapůsobil.

"Ty tedy tvrdíš," začal znovu pochodovat strýc Vernon, "že ta věc s tím Lordem - "

"Voldemortem," doplnil Harry netrpělivě, "a už jsme to probírali snad stokrát. To není žádné tvrzení, to je fakt. Brumbál vám to vysvětloval minulý rok, i Kingsley a pan Weasley..."

Vernon Dursley rozčileně trhnul rameny a Harry si pomyslel, že se asi snaží zaplašit vzpomínku na neohlášenou návštěvu dvou dospělých kouzelníků krátce po začátku prázdnin. Příjezd Kingsleyho Pastorka a Arthura Weasleyho asi byl pro Dursleyovy dost nepříjemným šokem. Harry si musel připustit, že poté, co pan Weasley zdemoloval půlku obývacího pokoje, vzpomínka na něj strýce Vernona zřejmě moc nepotěší.

"Kingsley a pan Weasley vám to všechno jasně vysvětlili," pokračoval Harry nemilosrdně dál. "Jakmile mi bude sedmnáct, ochranné kouzlo, které mě chrání, skončí, a to vystavuje nebezpečí vás stejně jako mne. Řád je přesvědčen, že Voldemort se na vás zaměří, aby z vás mučením dostal, kde jsem, anebo proto, že si bude myslet, že když z vás udělá rukojmí, přijdu a pokusím se vás zachránit."

Oči Harryho a strýce Vernona se setkaly. Harry si byl jistý, že v ten okamžik oba přemýšlejí o tom samém. Strýc Vernon začal zase pochodovat a Harry pokračoval: "Budete se muset začít skrývat a Řád vám nabízí pomoc. Nabízí vám skutečnou ochranu, tu nejlepší, jaká existuje."

Strýc Vernon nic neřekl, jen dál pochodoval po pokoji. Slunce stálo nízko nad keři ptačího zobu. Sousedova sekačka na trávu opět ztichla.

"Myslel jsem, že je nějaké Ministerstvo kouzel?" zeptal se Vernon náhle.

"Ano, to je," řekl Harry překvapeně.

"Tak proč nás nemohou chránit oni? Přijde mi, že jako ubohé oběti, které se provinily snad jen tím, že poskytly přístřeší člověku, který je terčem útoků, bychom měli mít nárok na vládní ochranu!"

Harry se neubránil úsměvu. Bezmezná důvěra ve vládní instituce, dokonce i v tomhle světě, kterým pohrdal a jemuž snad ani nevěřil, to bylo pro strýce Vernona typické.

"Přece jste slyšel, co pan Weasley a Kingsley říkali," odpověděl Harry. "Myslíme si, že Ministerstvo bylo infiltrováno."

Strýc Vernon udělal pár kroků ke krbu a zpět a zprudka dýchal, až jeho obrovský černý knír na brunátném obličeji nadskakoval.

"Dobrá," řekl a znovu se zastavil před Harrym, "dobrá, řekněme, že nás přesvědčíš, abychom přijali tuhle ochranu. Ale pořád nechápu, proč nám teda nemůžou přidělit toho Kingsleyho."

Harry se s velkým úsilím přinutil neotočit oči v sloup. Tuhle otázku už slyšel nejmíň tucetkrát.

"Vždyť jsem vám říkal," procedil mezi zuby, "že Kingsley ochraňuje mudl- tedy, vašeho premiéra."

"Přesně – takže je nejlepší!" řekl strýc Vernon a ukázal na černou televizní obrazovku. Spatřili totiž Kingsleyho nedávno ve zprávách, jak diskrétně následuje mudlovského premiéra při jeho návštěvě nemocnice. To, a snad i fakt, že Kingsley ovládal umění oblékat se jako mudla, nehledě na jeho uklidňující hluboký a rozvážný hlas, způsobilo, že ho Dursleyovi přijali takovým způsobem, jako žádného jiného kouzelníka před ním; i když jej nikdy, pravda, neviděli s jeho náušnicí.

"Prostě, ten už je zadaný," řekl Harry. "Ale Hestia Jonesová a Dedalus Kopál jsou pro tuhle práci jako stvoření..."

"Kdybychom aspoň viděli jejich životopisy..." začal strýc Vernon, ale Harry už ztratil trpělivost. Vyskočil na nohy, došel ke strýci a sám teď ukázal na televizi.

"Ty údajné nehody nejsou žádné nehody – srážky a výbuchy a vykolejené vlaky a vůbec to všechno, co se ještě stalo od chvíle, co jsme naposled sledovali zprávy. Lidé mizejí a umírají a za tím vším je on – Voldemort. Říkám vám to pořád dokolečka, on zabíjí mudly jen tak, pro radost. Dokonce i ty mlhy – to dělají mozkomoři, a pokud si nepamatujete, co to je, zeptejte se svého syna!"

Dudleymu ruce samy vylétly k ústům. Sledován pohledy rodičů i Harryho je zase pomalu spustil do klína a zeptal se: "Oni... ono jich je víc?"

"Víc?" zasmál se Harry. "Myslíš víc než ti dva, kteří nás napadli? No samozřejmě, jsou jich stovky, možná už tisíce, a krmí se strachem a beznadějí..."

"Dobrá, dobrá," zahučel Vernon Dursley. "Dosáhl jsi, čeho jsi chtěl..."

"To doufám," odvětil Harry, "protože jakmile mi bude sedmnáct, tak tihle všichni – Smrtijedi, mozkomoři, možná i neživí – to jsou mrtvá těla oživená černokněžníkem – vás budou hledat a bezpochyby na vás i zaútočí. A jestli si vzpomínáte, jak to dopadlo naposledy, co jste se pokusili měřit síly s kouzelníky, myslím, že budete souhlasit s tím, že se bez pomoci neobejdete."

Nastalo krátké ticho, v němž jako by přes propast všech uplynulých let zněla ozvěna Hagridova bušení na dřevěné vstupní dveře. Teta Petunie se dívala na strýce Vernona; Dudley se díval na Harryho. Nakonec strýc Vernon vybuchl: "Ale co moje práce? Co Dudleyho škola? Předpokládám, že to tu partu povalečských čarodějů vůbec nezajímá..."

"Copak to nechápete?" zařval Harry. "Oni vás budou mučit a zabijou vás, jako to udělali mým rodičům!"

"Tati," řekl Dudley hlasitě, "tati – já s těmi lidmi z Řádu půjdu."

"Dudley," řekl Harry, "poprvé ve svém životě jsi řekl něco rozumného."

Věděl, že má vyhráno. Pokud je Dudley dost vystrašený na to, aby byl ochoten přijmout pomoc Řádu, jeho rodiče půjdou s ním. Bylo by nemyslitelné, že by svého Dudlánka nechali samotného. Harry pohlédl na stojací hodiny na krbu.

"Budou tu asi za pět minut," řekl a když nikdo z Dursleyových neodpověděl, odešel ven z pokoje. Často a rád si v představách pohrával s vyhlídkou na definitivní rozloučení se svou tetou, strýcem a bratrancem, ale přesto se nyní cítil poněkud trapně. Co si mají na rozloučenou říci lidé po šestnácti letech upřímné nenávisti?

Harry se vrátil do svého pokoje a začal se bezcílně prohrabávat svým batohem a pak hodil Hedvice skrz mřížky klece pár sovích oříšků. Hluše bouchly o dno. Hedvika je nechala bez povšimnutí.

"Už brzy odsud zmizíme, vážně brzy," slíbil jí Harry. "A pak si budeš zase lítat, kam budeš chtít."

Zacinkal domovní zvonek. Harry chviličku zaváhal, ale pak zamířil ven z pokoje a po schodech dolů. Bylo by odvážné chtít po Dursleyových, aby se sami vypořádali s příchodem Hestie a Dedala.

"Harry Potter!" vykřikl vzrušeně muž drobného vzrůstu ve slézově fialovém klobouku a vysekl mu hlubokou poklonu, sotva Harry otevřel dveře. "Rád tě vidím, jako vždy!"

"Díky, Dedale," řekl Harry a věnoval rozpačitý úsměv černovlasé Hestii. "Jste opravdu moc hodní, že jste se toho ujali... Pojďte tudy, tam jsou, moje teta a strýc a bratranec..."

"Dobrý den i vám, příbuzní Harryho Pottera!" pozdravil Dedalus zvesela, když dlouhými kroky vešel do obýváku. Dursleyovi z takového oslovení nebyli nijak nadšení; Harry napůl čekal, že si to zase rozmyslí. Dudley se při pohledu na kouzelníka a čarodějku přitisknul blíž ke své matce.

"A vidím, že jste si už sbalili. Výborně! Plán, jak vám jistě Harry povídal, je jednoduchý," řekl Dedalus, vytáhl ze saka veliké kapesní hodinky a podíval se na ně. "Měli bychom odjet dřív, než Harry opustí dům. Použití magie v domě nezletilého kouzelníka by Harryho vystavilo nebezpečí, že ho Ministerstvo nechá uvěznit, proto pojedeme autem, řekněme, takových deset mil, než se budeme moci přemístit na bezpečné místo, které jsme vám vybrali. Předpokládám, že umíte řídit?" zeptal se strýce Vernona zdvořile.

"Jestli umím - ? To si pište, že umím zatraceně řídit!" prskal strýc Vernon.

"To je od vás velmi moudré, pane, velmi moudré. Já osobně bych byl ze všech těch tlačítek a páček dočista popletený," řekl Dedalus. Evidentně se domníval, že tím strýci Vernonovi zalichotí, ten však viditelně s každým jeho slovem ztrácel v připravený plán důvěru.

"Ani řídit to neumí," mumlal si pod vousy a jeho knír se pobouřeně vlnil, ale naštěstí ho Dedalus ani Hestia neslyšeli.

"Ty, Harry," pokračoval Dedalus, "počkáš tu na svůj doprovod. Tady je malá změna oproti původnímu plánu..."

"Jak to myslíte?" zeptal se rychle Harry. "Myslel jsem, že mě vyzvedne Pošuk Moody a přesune mě za pomoci asistovaného přemístění?"

"Nejde to," odpověděla Hestia stručně. "Moody to vysvětlí."

Dursleyovi, kteří vše sledovali s naprosto nechápavým výrazem ve tváři, najednou vyskočili, když se ozval silný, vysoký hlásek: "Je čas!" Harry se rozhlížel po celém pokoji, než mu došlo, že zvuk vydaly Dedalovy kapesní hodinky.

"Zcela správně, jedeme podle velmi přesného časového rozpisu," řekl Dedalus, kývl směrem ke svým hodinkám a nacpal je zpátky do kapsy od vesty. "Snažíme se načasovat tvůj odjezd z domu současně s odmístěním tvé rodiny, Harry. Takže ochranné kouzlo pomine v okamžiku, kdy už všichni budete na cestě do bezpečí."

Obrátil se k Dursleyovým: "Takže jsme všichni sbaleni a připraveni k odjezdu?"

Nikdo mu neodpověděl. Strýc Vernon ještě stále polekaně sledoval vyboulenou kapsu Dedalova saka.

"Možná bychom měli počkat venku v předsíni, Dedale," zamumlala Hestia. Cítila, že by bylo netaktní zůstat v pokoji během láskyplného, možná i slzavého loučení Harryho s Dursleyovými.

"To nebude třeba," zabručel Harry, ale strýc Vernon učinil jakékoli další vysvětlování nadbytečným slovy:

"No, tak se s tebou teda loučíme, kluku."

Udělal pohyb, jako by chtěl Harrymu potřást rukou, ale v posledním okamžiku se mu zazdálo, že to nezvládne – jenom zatnul pěst a začal pohybovat rukou dopředu a zpátky jako metronom.

"Připraven, Dudánku?" zeptala se teta Petunie a nervózně kontrolovala sponu na své kabelce, aby se pohledem vyhnula Harrymu.

Dudley neodpověděl, stál tam a s pootevřenými ústy trochu připomínal obra Drápa.

"Tak už pojď," řekl strýc Vernon.

Už byl skoro u dveří, když Dudley zamumlal: "Já to nechápu."

"Copak nechápeš, zlatíčko?" zeptala se teta Petunie s pohledem na svého syna.

Dudley zvedl tlustou, šunkovitou ruku a ukázal na Harryho.

"Proč nejede s námi?"

Strýc Vernon a teta Petunie ztuhli a zírali na Dudleyho, jako kdyby prohlásil, že se chce stát baletkou.

"Co?" řekl hlasitě strýc Vernon.

"Proč nejede taky?" ptal se Dudley.

"No, on- on nechce," řekl strýc Vernon, otočil se pohledem na Harryho a přeptal se: "Nechceš, že ne?"

"Ani v nejmenším," ujistil ho Harry.

"Tak vidíš," řekl strýc Vernon Dudleymu. "A pojď už, ať jsme pryč."

Vypochodoval z pokoje. Bylo slyšet klapnutí venkovních dveří, ale Dudley se ani nehnul a po několika nejistých krocích se zastavila i teta Petunie.

"Tak co je?" vyštěkl strýc Vernon, který se znovu objevil ve dveřích.

Zdálo se, že Dudley bojuje s myšlenkami, které mu nechtějí sejít ze rtů. Po chvíli tuhého a bolestného vnitřního boje se zeptal: "Ale kam půjde?"

Teta Petunie a strýc Vernon se po sobě podívali. Dudley je viditelně děsil. Ticho přerušila Hestia Jonesová.

"Ale... vy jistě víte, kam se chystá váš synovec?" zeptala se překvapeně.

"Jistě že víme," odvětil Vernon Dursley. "Jede s těmi vašimi lidmi, ne? Tak, Dudley, pojďme do auta, slyšel jsi toho pána, pospícháme."

Vernon Dursley opět odpochodoval co nejrychleji ke vchodovým dveřím, ale Dudley se ani nepohnul.

"S těmi našimi lidmi?"

Hestia vypadala velmi dotčeně. Harry už tenhle postoj u kouzelníků a čarodějek zažil, když slyšeli, že se jeho nejbližší žijící příbuzní se tak málo starají o toho slavného Harryho Pottera.

"To je v pohodě," ujistil ji Harry. "Na tom nezáleží, vážně."

"Nezáleží?" opakovala Hestia a její hlas začal zlověstně nabírat na výšce. "Copak si tihle lidé neuvědomují, čím vším jsi prošel? Jaká nebezpečí ti hrozí? Neznají tvou nenahraditelnou pozici, jakou máš v celém hnutí proti Voldemortovi?"

"Eeh... no, nevědí," řekl Harry. "Vlastně si spíš myslí, že jsem budižkničemu a já většinou-"

"Já si nemyslím, že jsi budižkničemu."

Kdyby Harry neviděl, že se Dudleymu hýbou rty, nevěřil by tomu. Zíral na Dudleyho několik vteřin, než si připustil, že to opravdu řekl jeho bratranec. Dudley zčervenal. Harry stál užaslý v rozpacích.

"No... teda... díky, Dudley."

Opět to vypadalo, že Dudley svádí rozsáhlý vnitřní boj, načež zamumlal: "Zachránil jsi mi život."

"To není přesné," odpověděl Harry. "Mozkomor by ti vysál jen duši..."

Díval se překvapeně na svého bratrance. Během letošního i loňského léta spolu skoro nebyli v kontaktu, protože když Harry přijel do Zobí ulice, hned si zalezl do svého pokoje a zůstával tam většinu času. Najednou mu došlo, že ten šálek studeného čaje ráno vlastně vůbec nemusel být pokus o kanadský žertík. Ačkoliv ho to upřímně dojalo, byl vcelku rád, že Dudleyho schopnosti vyjádření citů byly tímto vyčerpány do dna. Dudley se ještě jednou či dvakrát pokusil otevřít ústa a pak se spokojil se s tím, že zrudl a ponořil se do ticha.

Teta Petunie propukla v pláč. Hestia Jonesová jí věnovala pohled plný soucitu, který se ovšem změnil v pobouření, když se teta místo k Harrymu vrhla obejmout Dudleyho.

"T-tak sladký Dudlánek..." vzlykala na jeho objemném hrudníku. "T-tak hodný chlapec... J-jak hezky poděkoval..."

"Ale on mu přece vůbec nepoděkoval!" namítla rozhořčeně Hestia. "On jenom řekl, že si nemyslí, že je Harry budižkničemu!"

"Jo, ale od Dudleyho to je stejné, jako kdyby řekl ‚miluji tě‘," řekl Harry, který se zmítal mezi zlostí a touhou se zasmát, jak teta Petunie stále mačká Dudleyho, jako by ho Harry právě vynesl z hořící budovy.

"Tak jdeme nebo ne?" zakřičel strýc Vernon, který se znovu objevil ve dveřích obývacího pokoje. "Pokud vím, tak to máme jen tak tak!"

"Ano, ano to máme," řekl Dedalus Kopál, který dosud omráčeně sledoval probíhající rozhovor a teď se z toho snažil vzpamatovat. "Vážně musíme jít. Harry -"

Popošel kupředu a pevně stiskl Harrymu ruku oběma svýma.

" – hodně štěstí. Doufám, že se zase potkáme. Naděje kouzelnického světa leží teď na tvých bedrech."

"No," řekl Harry. "Jistě. Díky."

"Šťastnou cestu, Harry," řekla Hestia a také mu stiskla ruku. "V myšlenkách jsme stále s tebou."

"Doufám, že bude všechno v pořádku," řekl Harry s rychlým pohledem na tetu Petunii a Dudleyho.

"No, myslím, že se staneme nejlepšími přáteli," řekl Kopál zlehka a při odchodu z pokoje zamával kloboukem. Hestia ho následovala.

Dudley se jemně vykroutil z matčina objetí a vydal se směrem k Harrymu, který potlačil nutkání postrašit ho nějakým kouzlem. Pak k němu Dudley napřáhl svou velikou růžovou ruku.

"No to mě podrž, Dudley," řekl Harry do zvuku nových tetiných vzlyků, "že by do tebe mozkomoři vdechli novou osobnost?"

"Nevim," zamumlal Dudley. "Na viděnou, Harry."

"Jo..." odpověděl Harry a potřásl Dudleymu rukou. "Možná. Měj se, Velký D."

Dudley se téměř usmál a vyklátil se z pokoje. Harry slyšel ozvěny jeho těžkých kroků na štěrkové cestičce a pak už jen zabouchnutí auta.

Teta Petunie, s obličejem zabořeným v kapesníku, se ohlédla po zvuku. Zřejmě nečekala, že se ocitne sama s Harrym. Spěšně schovala kapesník do kapsy a řekla: "No – tak sbohem," a vydala se ke dveřím bez jediného pohledu na něj.

"Sbohem," řekl Harry.

Zastavila se a ohlédla. Na moment měl Harry silný pocit, že mu ještě něco chce říct. Pohlédla na něj zvláštním, roztřeseným pohledem a zdálo se, že na konci věty její hlas zakolísal, ale s jemným trhnutím hlavy si pospíšila z pokoje za svým manželem a synem.