Nekončící noc

Alex se zvedl. Necítil se v hostinci Děravý kotel bezpečně a rozhodl se využít k přespání nedalekého mudlovského domu, který byl určen k pronájmu a majitel zřejmě zapomněl zamknout zadní vchod.

"Když se zítra neukážu, tak..."

Vytáhl z nástěnného držáku hořící pochodeň a vydal se do tmy.

V hostinci jsem zůstala jen já a Narion. Byl pobledlý a co chvíli se sotva znatelně otřásl.

"Hlavně, ať už se dneska nic nesemele. Jsem slabý jako moucha po tom všem," řekl unaveně.

V tu chvíli se dveře rozrazily. Dovnitř vpadl Alex s vyděšenýma očima.

"Nejdu nikam! Město je plné smrtijedů! V neviditelných pláštích prohledávají domy!"

Když se trochu uklidnil, vyprávěl, že několikrát viděl, jak se otevřely a zavřely dveře, aniž jimi někdo viditelný prošel. Také zahlédl svícny, které se samy vznášely ve vzduchu.

A dveře se rozlétly podruhé. Stál v nich neznámý muž bodrého vzezření.

"Kdo jste? Co tady děláte?" sesypali jsme se na něj jako vosy.

"Ale ale, děti, copak VY tady děláte samy v noci?" kroutil muž káravě hlavou.

"My se tady schováváme před Smrtijedy," odpověděl Narion.

"Ale jděte," rozesmál se bezstarostně muž. "Smrtijedi už přece žádní nejsou, od té doby, co jsme porazili... no, Vy-víte-koho. Já jsem z ministerstva, tak o tom asi přece jen něco vím, že?"

"Vy jste z ministerstva?" vykulili jsme na něj oči.

"Musíte honem něco udělat!"

Jeden přes druhého jsme se snažili vylíčit hrozné události dnešního večera.

Muž ale jen shovívavě kroutil hlavou, chvílemi se dokonce smál a všechno považoval za dobrou, byť trochu rozpustilou hru.

Když jsme líčili, jak zemřel policista, naoko se rozčílil: "Ale jdi chlapče," díval se káravě na Alexe. "Vypadáš, že to myslíš skoro vážně. Pak bych ti mohl jedině zajistit útulný pokojík u Svatého Munga. Říkám vám naposled, děti, Smrtijedi už dávno neexistují."

"Neexistují? A co D'Geris, kterému se podařilo letos proniknout až do Bradavic?! Říkám vám, že jsou - byli tady a mohou se zase kdykoliv vrátit," triumfoval Narion.

Muži ztuhl úsměv na rtech. "Tohle jsou vážné věci, o tom od vás nechci ani slyšet. A teď bych šel s dovolením spát, mám zde předplaceno na celý týden!"

"Klidnou noc, pane, ale neříkejte, že jsme vás nevarovali," podotkla jsem, když se zvedal ze židle.

"Dobrou smrt," procedil mezi zuby Alex.

Po chvíli jsme i my tři vyšli schody nahoru. Sedli jsme si ke krbu. Ačkoli jsme byli k smrti unavení, nikdo z nás nedokázal zamhouřit oko. Atmosféra byla stísněná. Dole cvakly dveře. Ztuhli jsme hrůzou. Sfoukli jsme svíčky a opatrně jsme se vykradli ke schodišti. Hostinská místnost byla ponuře osvětlena loučemi. Jejich plamen se pohyboval a koberec odrážel tlumené dupání několika párů těžkých bot. Nikoho jsme však neviděli. Vzduch zhoustnul nebezpečím.

"Rychle do pokoje," sykl Narion. Po špičkách jsme vklouzli do nejbližšího pokoje, Alex si vybral vedlejší dveře a otočil za sebou klíčem. Netrvalo dlouho a po chodbě někdo přeběhl tam a zase zpátky. Za několik minut, když byl všude klid, jsme se odvážili vystrčit hlavu z pokoje.

"Musíme varovat toho ministerskýho," napadlo Nariona a vydal se, s hůlkou napřaženou, k jeho dveřím. Byly otevřené. Na prahu se Narion zarazil. Stál nehnutě a jeho ramena se začala třást.

Promlvil až za dlouhou chvíli.

"Amabell..., on je...on je..." Jeho ochraptělý hlas přešel do hysterického křiku.

"Ježíši, Amabell, on je mrtvej! Zabili ho, chápeš to?"

Rozhodla jsem se okamžitě. "Nezůstanu tady ani minutu. Za půl hodiny mi jede vlak domů. Nebudu tu čekat jako ovce na porážku."

Nevnímal mně. Hleděl na mrtvé tělo, byl v šoku a stále opakoval: je mrtvý, oni ho zabili, je mrtvý...

Odtáhla jsem ho jemně od obrazu zkázy. Sama jsem raději do otevřených dveří ani nenahlídla.

"Kde je Alex?" napadlo mě s hrůzou. Narion stál a opakoval svoji mantru. Je mrtvý, chápeš, je mrtvý...

Zalomcovla jsem klikou od Alexova pokoje. Dveře nepovolily ani o píď. "Alexi! Prosím tě, ozvi se!"

Nahlédla jsem klíčovou dírkou. Za dveřmi panovalo ticho a tma. "Alexi!" opakovala jsem své volání. V pokoji se nic nepohnulo. Teprve za dlouhou chvíli jsem zaslechla tiché chrápání. Alex spal jako dřevo. Přidal se ke mně i Narion, křičeli jsme a bušili do dveří. Alex spal... no v jiné situaci bych použila výraz jako zabitý. Podívala jsem se na hodinky.

"Musíme ho tu nechat. Dá Bůh, že už se Smrtijedi nevrátí. Snad dostali, co chtěli. Narione, prosím, pojď se mnou. Za chvíli nám jede vlak. Přespíš u nás."

Vzpamatoval se. "Musíme to ale někomu ohlásit! Je tu mrtvý člověk!"

Podívali jsme se na sebe. Věděla jsem, že ho v tu chvíli napadlo stejné jméno jako mne.

"Ano, stavíme se u něj cestou."

Severus Snape však doma nebyl. Okna byla zhasnutá, zámek pevně držel těžké dubové dveře. Zkusila jsem zavolat do okna: "Pane profesore! Pane profesore Snape!"

Tak moc jsem si přála uvidět v okně jeho rozespalý úšklebek, slyšet jeho nadávání do trolů, kteří ho nenechají ani vyspat... ale šedá kamenná stěna neodpověděla ani zavlněním záclon za oknem.

"Nemá to smysl, jen na sebe upozorníme Smrtijedy. Rychle pojď!" odtáhl mne pryč.

Na nádraží jsme dorazili v rekordním čase. Vlak už byl připraven k odjezdu.