Kapitola druhá: Brumbálova památka

Kapitola druhá

Brumbálova památka

Harry krvácel. Zatímco svou pravou ruku svíral v levé, s tichými kletbami na rtech ramenem otevřel dveře svého pokoje. Ozval se zvuk tříštěného porcelánu. Šlápnul na šálek studeného čaje, který stál na podlaze za dveřmi.

"Co to sakra ... ?"

Rozhlédl se kolem sebe a zjistil, že odpočívadlo schodiště v čísle čtyři na Zobí ulici je prázdné. Zmíněný šálek čaje byla nejspíš Dudleyho představa kanadského žertíku. Krvácející ruku držel zdviženou a druhou Harry sbíral střepy hrnku a házel je do přeplněného odpadkového koše, sotva viditelného za dveřmi pokoje. Pak se vydal do koupelny, aby si opláchl prst pod tekoucí vodou.

Zbývající čtyři dny, kdy ještě nesmí používat kouzla, Harryho přiváděly k šílenství, ale musel si přiznat, že s touhle řeznou ranou na prstě by stejně nic nepořídil. Nikdy se nenaučil napravovat zranění, a jak o tom teď přemýšlel – zejména ve světle jeho nejbližších plánů – přišlo mu to jako závažný nedostatek v jeho kouzelnickém vzdělání. V duchu si řekl, že se musí přeptat Hermiony, jak se to dělá, a odmotal značný kus toaletního papíru, aby vytřel kaluž rozlitého čaje. Pak se vrátil zpátky do svého pokoje a zabouchl za sebou dveře.

Celé dopoledne strávil Harry tím, že vyklízel svůj školní kufr až do dna, poprvé od doby, kdy si jej před šesti lety prvně zabalil.

Před začátkem každého školního roku vždycky jen sebral horní tři čtvrtiny obsahu a nahradil je novým, ponechávaje na dně pestrou vrstvu zbytků – staré brky, vysušené hmyzí oči, poztrácené jednotlivé ponožky, které už mu stejně nebyly. Před pár minutami Harry zanořil ruku do této změti, ucítil ostrou bolest v prsteníčku pravé ruky a vytáhl ji celou od krve. Postupoval teď o něco opatrněji. Klekl si zpátky ke kufru, zašmátral po dně a poté, co vylovil starý odznak, na němž slabě poblikával nápis "PODPORUJTE CEDRIKA DIGGORYHO" střídaný sdělením "POTTER SMRDÍ", rozbitý a opotřebovaný lotroskop a zlatý medailonek, který skrýval vzkaz podepsaný R.A.B., konečně objevil ostrý předmět, který způsobil jeho zranění. Poznal ho hned. Byl to asi pěticentimetrový úlomek kouzleného zrcadla, který mu dal Sirius, jeho zesnulý kmotr. Harry ho odložil stranou a opatrně prohledal kufr ve snaze najít zbytek, ale z posledního daru od kmotra zbyl jen skelný prach, který pokrýval nejspodnější vrstvu nepořádku.

Harry se posadil a zkoumal úlomek, o který se říznul, a který nyní neodrážel nic jiného, než jeho vlastní jasně zelené oko, které na něj civělo zpět. Položil střep na dnešní výtisk Denního věštce, který ležel nepřečtený na posteli, a pustil se do boje se zbytkem nepořádku v kufru ve snaze utnout vyplouvající hořké vzpomínky a bodavé pocity lítosti a stesku, které vyvolal nález rozbitého zrcadla.

Trvalo další hodinu, než se mu podařilo kufr úplně vyprázdnit, vyházet bezcenné věci a roztřídit ty zbývající na hromádky podle toho, zda je bude či nebude nadále potřebovat. Jeho školní a famfrpálové hábity, kotlík, pergamen, brky a většina učebnic ležely na hromadě v rohu, ponechány svému dalšímu osudu. Přemýšlel, co asi s věcmi udělají jeho teta a strýc; nejspíš je za nejhlubší noci spálí, jako by byly důkazem nějakého strašlivého zločinu. Své mudlovské oblečení, neviditelný plášť, sadu na přípravu lektvarů, některé knihy, album fotografií, které mu kdysi věnoval Hagrid, stoh dopisů a hůlku si zabalil do starého batohu. V přední kapse byl Pobertův plánek a medailonek se vzkazem podepsaným R.A.B. Medailonek si toto čestné místo nezasloužil pro svou hodnotu – byl ve všech ohledech bezcenný – ale pro cenu, kterou stálo jeho získání.

Na stole vedle jeho sněžné sovy Hedviky ležel objemný balík novin: jedny z každého dne, který Harry strávil toto léto v Zobí ulici.

Vstal z podlahy, protáhl se a přesunul se ke stolu. Když začal probírat noviny a odhazovat je postupně na hromadu nepořádku, Hedvika se ani nepohnula. Sova spala, nebo to alespoň předstírala: zlobila se na Harryho, že se poslední dny skoro nedostala z klece.

Jak se blížil k posledním novinám z hromady, Harry zpomalil, protože věděl, že číslo, které hledá, vyšlo brzy poté, co se na léto vrátil do Zobí ulice. Vzpomněl si, že na první stránce byla malá zmínka o výpovědi Charity Burbageové, učitelky Studia mudlů v Bradavicích. Nakonec jej našel. Otočil na stranu deset, opřel se v židli a znovu si četl článek, který hledal.

VZPOMÍNKA NA ALBUSE BRUMBÁLA

Elphias Dóže

Potkal jsem Albuse Brumbála, když nám bylo jedenáct, během našeho prvního dne v Bradavicích. Naše tiché spříznění bylo nepochybně dané faktem, že jsme se oba cítili jako outsideři. Těsně před příjezdem do školy jsem prodělal dračí neštovice a přestože jsem už nemohl nikoho nakazit, můj pupínkovatý obličej a nazelenalá barva mnoho spolužáků odrazovala od nějakého bližšího kontaktu se mnou.Co se týká Albuse, ten přijel do Bradavic s břemenem nechvalné popularity. Sotva před rokem byl jeho otec Percival usvědčen z krutého a posléze veřejně probíraného útoku na tři mladé mudly.

Albus se nikdy nepokoušel popírat, že jeho otec (který měl později zemřít v Azkabanu) spáchal tento zločin; naopak, když jsem sebral odvahu se ho zeptat, ujistil mne, že si je vědom viny svého otce. Kromě tohoto ovšem Brumbál odmítal o této smutné záležitosti hovořit, ačkoliv se mnozí pokoušeli ho k tomu přimět. Někteří samozřejmě měli sklon čin jeho otce schvalovat a domnívali se, že i Albus je odpůrce mudlů. Nemohli se více mýlit! Jak by mohl potvrdit každý, kdo Albuse znal, on nikdy ani v náznaku neprojevil sebemenší protimudlovské sklony. Ve skutečnosti mu jeho odhodlaná podpora práv mudlů v následných letech naopak přinesla mnoho nepřátel.

Během měsíců každopádně Albusův vlastní věhlas začal zastiňovat pověst jeho otce. Na konci prvního ročníku už se o něm dávno nemluvilo jako o synovi nepřítele mudlů, ale jako o nejnadanějším studentu, jakého kdy škola poznala. Ti z nás, kteří jsme měli to štěstí být jeho přáteli, jsme těžili z jeho příkladu, nemluvě o pomoci a podpoře, kterými nikdy nešetřil. Později se mi přiznal, že již tehdy věděl, že jeho největší touhou je učit.

Nejen že vyhrál každou cenu, kterou škola vypsala, ale brzy začal také udržovat stálou korespondenci s nejvýznamnějšími jmény tehdejšího kouzelnického světa, včetně uznávaného alchymisty Nicolase Flamela, významné historičky Bathildy Bagshotové a kouzelnického teoretika Adalberta Waflinga. Některé z jeho článků našly své místo v odborných publikacích jako Moderní přeměňování, Kritický rozbor zaříkání a Lektvary v praxi. Očekávalo se, že Brumbálova kariéra bude závratná a bylo jen otázkou času, kdy se stane ministrem kouzel. Přestože se v následujících letech několikrát proslýchalo, že mu toto místo bylo nabídnuto, on nikdy neměl ambice stát se ministrem.

Tři roky poté, co jsme nastoupili do Bradavic, přijel do školy Albusův bratr Aberforth. Nebyli si ani trochu podobní; Aberforth nebyl vědecký typ a argumenty prosazoval spíš silou než rozumnou diskuzí. Nicméně je zcela mylné se domnívat, jako někteří, že bratři nebyli přátelé. Vycházeli spolu tak spokojeně, jak jen dva natolik odlišní chlapci mohou. Abychom byli spravedliví, musíme Aberforthovi přiznat, že život ve stínu Albuse nemohla být nijak příjemná zkušenost. Být neustále zastiňován bylo "riziko povolání" přátelství s ním a o nic lepší to nemohlo být ani když jste byli jeho bratr.

Když jsme já a Brumbál opustili Bradavice, měli jsme v úmyslu vydat se spolu do světa, jak bylo zvykem, a před zahájením vlastní kariéry navštěvovat a pozorovat zahraniční kouzelníky. Bohužel do našich plánů vstoupila tragédie. V poslední večer před odjezdem zemřela Albusova matka Kendra a Albus se po ní rázem stal jediným živitelem rodiny. Odložil jsem svůj odjezd tak, abych mohl vzdal svou čest Kendře na jejím pohřbu a vydal se sám na cestu. Vzhledem k mladšímu bratrovi a sestře, o které se musel za pomoci nepatrného množství zděděných peněz postarat, nebylo pochyb, že mne Albus nemůže provázet.

V tomto období našeho života jsme udržovali jen zřídkavý kontakt. Psal jsem Albusovi dopisy, v nichž jsem, asi dost necitlivě, popisoval úžasné zážitky ze své cesty, útěky před chimérami v Řecku počínaje a experimenty s egyptskou alchymií konče. Jeho dopisy mne stručně informovaly o jeho každodenním životě, který se mi zdál pro tak geniálního čaroděje k uzoufání nudný. Ponořen ve svých vlastních zážitcích jsem se ke konci mých ročních cest s hrůzou dozvěděl, že Brumbálovu rodinu postihla další tragédie: smrt jeho sestry Ariany.

Ačkoliv Ariana již delší dobu trpěla chatrným zdravím, rána, která přišla tak brzy po ztrátě jejich matky, oba bratry hluboce ranila. Všichni Albusovi nejbližší – a já mám to štěstí se mezi tuto šťastnou hrstku také počítat – se shodnou v tom, že Adrianina smrt a Albusův osobní pocit viny za ni (ačkoliv samozřejmě žádnou nenesl) jej poznamenaly navždy.

Když jsem se vrátil domů, nalezl jsem mladého muže, který si ve svém věku prošel utrpením, jež by snad příslušelo mnohem starší osobě. Adrianina smrt ještě ke všemu vedla nikoliv k obnovení vzájemné blízkosti mezi Albusem a Aberforthem, ale naopak k jejich většímu odcizení (v pozdějších letech ovšem obnovili když ne blízký, pak určitě alespoň upřímný vztah). Každopádně Brumbál od té doby jen zřídka mluvil o svých rodičích nebo o Arianě, a jeho přátelé se naučili neptat.

Jistě se najdou jiní, kteří popíší jeho úspěchy následných let. Z nesčetných Brumbálových příspěvků k rozšiřování obzoru kouzelných vědomostí, včetně objevu dvanácti způsobů použití dračí krve, budou těžit všechny budoucí generace, stejně jako z jeho moudrosti, kterou osvědčil zejména v dobách, kdy působil jako předsedající kouzelník Starostolce. Dodnes se vypráví o neuvěřitelném kouzelnickém souboji mezi Brumbálem a Grindelwaldem v roce 1945. Očití svědci mluví o pocitech hrůzy i posvátné bázně, kterými je naplnil boj těchto dvou mimořádných kouzelníků. Brumbálovo vítězství a jeho důsledky pro kouzelnický svět jsou považovány za zlomový bod v dějinách čar a kouzel, srovnatelný s deklarací Mezinárodní dohody o utajení nebo s pádem Vy-víte-koho.

Albus Brumbál nikdy nebyl pyšný ani domýšlivý; v každém dokázal najít to dobré, jakkoli by byl ubohý či bezvýznamný, a já věřím, že ztráty, které jako mladý utrpěl, mu dodaly na lidskosti a soucitu. Jeho přátelství mi bude scházet víc, než dokážu vyslovit, ale to je stále ničím ve srovnání se ztrátou, kterou jeho smrt přináší kouzelnickému světu. Není pochyb, že byl nejinspirativnějším a nejoblíbenějším ze všech bradavických ředitelů. Zemřel tak, jak žil: bez ustání pracujíc pro dobro světa, do své poslední hodiny, vždy připraven podat přátelskou ruku malému chlapci s jizvami od neštovic tak, jako v první den, kdy jsem ho potkal.

Harry dočetl, ale zůstal hledět na obrázek, doprovázející nekrolog. Brumbál na něm měl svůj známý milý úsměv, ale jeho pohled přes půlměsícové brýle dokonce i na novinovém papíře vyvolával v Harrym pocit zrady[*] a smutku s příměsí ponížení.

Myslíval si, že zná Brumbála docela dobře, ale od chvíle, kdy dočetl tento nekrolog, musel si přiznat, že ho neznal vlastně skoro vůbec. Nikdy mu nepřišlo na mysl, aby uvažoval nad Brumbálovým dětstvím či mládím; bylo to, jako by se prostě Brumbál objevil na světě tak, jak ho Harry znal, úctyhodný, stříbrovlasý a starý. Představa mladého Brumbála byla prostě divná, asi jako představa hloupé Hermiony nebo přátelského třaskavého skvorejše.

Nikdy ho nenapadlo, aby se Brumbála zeptal na jeho minulost. Bezpochyby by to bylo trapné, možná dokonce drzé, koneckonců bylo veřejně známo, že Brumbál svedl ten známý kouzelnický duel s Grindewaldem, a Harryho nenapadlo se Brumbála zeptat, jaké to bylo, ani na žádný jiný z jeho dalších úspěchů. Ne, vždycky probírali Harryho, Harryho minulost, Harryho budoucnost, Harryho plány... a Harrymu teď připadalo, bez ohledu na to, jak nebezpečná a nejistá je jeho budoucnost, že propásl nenahraditelnou příležitost, když se Brumbála neptal víc na něho samého, i přesto, že jeho jedinou osobní otázku Brumbál nejspíš nezodpověděl zcela upřímně:

"Co vidíte vy, když se do toho zrcadla podíváte?"

"Já? Vidím sám sebe, jak držím v ruce tlusté vlněné ponožky."

Po několika minutách přemýšlení Harry vytrhl z Věštce stránku s nekrologem, pečlivě ji poskládal a založil ji do prvního dílu Praktických obranných kouzel a jejich použití proti černé magii. Potom odhodil zbytek novin na hromadu nepořádku, otočil se a zahleděl se na svůj pokoj. Nyní vypadal mnohem uklizeněji. Jediné, co ještě nebylo na svém místě, byl dnešní Denní věštec, který zůstal ležet na posteli, a úlomek zrcadla, který byl položen na něm.

Harry přešel pokoj, sesypal zrcadlo z novin a rozložil je. Když si srolovaný výtisk ráno převzal od poštovní sovy, jen letmo přehlédl titulky a odhodil ho stranou, když zjistil, že o Voldemortovi nic nepíšou. Harry si byl jistý, že Ministerstvo nutí Věštce novinky o Voldemortovi zamlčovat. Až teď si proto povšiml něčeho, co předtím přehlédl.

V dolní polovině titulní stránky byl menší titulek nad fotkou Brumbála, který kamsi kráčí a vypadá zničeně:

KONEČNĚ PRAVDA O BRUMBÁLOVI?

Příští týden vychází šokující příběh špatného génia, mnohými považovaného za největšího kouzelníka své doby. Strhujíc jeho oblíbenou masku stříbrovlasé moudrosti, Rita Holoubková odhaluje jeho podivné dětství, divoké mládí za hranicemi zákona, celoživotní sváry a tajemné zločiny, které si Brumbál vzal s sebou do hrobu. PROČ muž, kterému předpovídali ministerskou kariéru, zůstal pouhým ředitelem? CO bylo skutečným účelem existence tajné organizace známé jako Fénixův Řád? JAK doopravdy skončil Brumbálův život?

Odpovědi na tyto a mnohé další otázky naleznete v nové šokující biografii Život a lži Albuse Brumbála, jehož autorka Rita Holoubková poskytla exkluzivní rozhovor naší redaktorce Betty Braithwaiteové. (str. 13 uvnitř listu)

Harry s trhnutím otevřel noviny a nalistoval stranu třináct. U článku byl umístěn obrázek dalšího známého obličeje: žena se zdobnými brýlemi a složitě nakadeřenými vlasy, odhalující zuby v něčem, co jistě považovala za vítězoslavný úsměv, na čtenáře mířila zvednutým ukazováčkem. Harry se ze všech sil snažil ignorovat obrázek, ze kterého se mu zvedal žaludek, a četl dál.

Při osobním setkání je Rita Holoubková mnohem srdečnější a ženštější, než byste mohli soudit z jejích proslule dravých článků. Přivítala mne v hale svého útulného bytu a hned mne vedla do kuchyně na šálek čaje s poctivým kusem koláče a pochopitelně pořádnou dávkou nejčerstvějších klepů.

"Brumbál je samozřejmě objektem snů pro každého životopisce," začala Holoubková. "Takový dlouhý, plodný život. Jsem si jistá, že moje kniha je jen první z dlouhé řady dalších." Holoubková jednoznačně zvítězila, co se rychlosti týče. Svou devítisetstránkovou knihu dokončila za necelé čtyři týdny od Brumbálova tajemného úmrtí v červnu. Zeptala jsem se jí, jak se jí tak superrychlý výkon podařil.

"No, až budete novinářkou tak dlouho jako já, blesková práce se stane vaším druhým já. Vím dobře, že kouzelnické společenství touží po celém příběhu, a já chci být první, kdo jejich touhu uspokojí."

Zmínila jsem často citovanou poznámku Elphia Dóžeho, Vrchního poradce Starostolce a dlouholetého přítele Albuse Brumbála, že "kniha Holoubkové obsahuje méně faktů než kartička z čokoládové žabky."

Holoubková zaklonila hlavu a rozesmála se.

"Zlatíčko Dóžínek! Pamatuji si, jak jsem s ním před pár lety dělala interview o právech mořských lidí, proboha. Byl úplně mimo, zřejmě si myslel, že sedíme na břehu Windermerského jezera, protože mi pořád opakoval, abych si dávala pozor na ropuchy."

Ale i jinde se ozývají dozvuky nařčení z nepřesnosti, vyslovených Elphiasem Dóžem. Opravdu si Holoubková myslí, že pouhé čtyři týdny jsou dost dlouhá doba na sestavení úplného obrazu Brumbálova dlouhého a výjimečného života?

"Ale drahoušku," usmála se zářivě Holoubková a poplácala mne afektovaně po ruce, "víte přece stejně dobře jako já, kolik informací se dá získat výměnou za buclatý váček galeonů, nepřijímáním odpovědi ‚ne‘ a s pomocí pěkně ostrého rychlobrku. Lidé přímo stáli frontu na to, aby si mohli hodit svou hrstičku bláta na Brumbála. Ne každý je přesvědčen, že byl tak úžasný – to víte, šlápl na nejedno důležité kuří oko. Ale starý Dožraný Dóže[‡] může klidně slézt z toho vysokého hipogryfa, protože já mám přístup k takovým zdrojům, za které by většina ostatních novinářů klidně dala svou vlastní hůlku a jeden z nich dokonce dodnes nepromluvil na veřejnosti, přestože byl Brumbálovi blízko v dobách jeho nejdivočejšího mládí."

Veliká publicita biografie od Holoubkové dává předpokládat, že přináší šokující sdělení těm, kteří dosud věřili, že Brumbál vedl bezúhonný život. Jaká jsou největší překvapení, která kniha odhaluje, ptám se?

"Ale jděte, Betty, přece neočekáváte, že prozradím ty nejlepší špeky ještě dřív, než si kdokoli koupí knihu!" směje se Holoubková. "Ale mohu se zaručit, že pokud si ještě někdo myslí, že Brumbálovo svědomí bylo běloskvoucí jako jeho vousy, čeká ho kruté probuzení! Řekněme, že nikomu, kdo ho slyšel zuřit na Vy-víte-koho, by se ani nezdálo o tom, že on sám fušoval v mládí do černé magie! A na kouzelníka, který poslední léta strávil obhajováním vzájemné tolerance, nebyl za mlada zrovna bez předsudků! Ano, Albus Brumbál měl velice temnou minulost, nemluvě o velmi pochybném rodinném zázemí, které se tak úzkostlivě snažil ututlat."

Ptám se, zda Holoubková naráží na Brumbálova bratra Aberfortha, jehož odsouzení Starostolcem za zneužití magie způsobilo před patnácti lety menší skandál.

"Ah, Aberforth je jen špičkou ledovce," směje se Holoubková. "Kdepak, já mluvím o mnohem horších věcech než je jeden bratříček s oblibou v laškování s kozami[§], dokonce horší než jeho otec, mrzačící mudly – ani jednoho z nich nemohl Brumbál zatajit, protože byli souzeni Starostolcem. Nikoli, byla to jeho matka a jeho sestra, o které jsem se zajímala, a drobné pátrání odkrylo skutečný brloh špíny – ale, jak říkám, budete si muset počkat na kapitoly devět až dvanáct, abyste se dozvěděli další podrobnosti. Vše, co mohu nyní prozradit, je, že není divu, že Brumbál nikdy nevyprávěl, jak přišel ke zlomenému nosu."

Když odhlédneme od rodinných kostlivců ve skříni, popírá snad Holoubková Brumbálův důvtip, který vedl k jeho kouzelnickým objevům?

"Měl dobrou hlavu," připouští, "ačkoliv nyní mnozí pochybují, zdali si opravdu může připisovat všechny zásluhy za své údajné objevy. Jak se mi v šestnácté kapitole podařilo odhalit, Ivor Dillonsby přísahá, že osm využití dračí krve objevil již dříve on sám a Brumbál si pak ‚zapůjčil‘ jeho zápisky."

Ale troufám si tvrdit, že význam některých Brumbálových úspěchů prostě nemůže být popřena. Co třeba jeho slavná porážka Grindewalda?

"No jistě, jsem ráda, že jste zmínila Grindewalda," odpovídá Holoubková s provokativním úsměvem. "Je mi líto, ale ti kdo s orosenýma očima vzpomínají na Brumbálovo okázalé vítězství se budou muset připravit na opravdovou bombu – nebo spíš na Bombu hnojůvku, vážně velmi špinavá záležitost. Jediné co vám řeknu je, nebuďte si tak jistí, že vůbec k nějakému pompéznímu souboji legend došlo. Po přečtení mé knihy budou muset lidé dospět k přesvědčení, že Grindewald prostě z konce hůlky vyčaroval bílý kapesníček a odešel v tichosti!"

O tomto nadmíru zajímavém tématu odmítá Holoubková cokoliv dalšího prozradit, proto se raději obracíme ke vztahu, který bude nepochybně její čtenáře fascinovat víc než jakýkoli jiný.

"No ano," čile přikyvuje Holoubková, "Plnou jednu kapitolu jsem věnovala celému tomu Pottero-Brumbálovskému vztahu. Říká se, že byl nezdravý, snad až podivný. Vaši čtenáři si opět budou muset koupit mou knihu, aby poznali celý ten příběh, ale není pochyb o tom, že se Brumbál o Pottera už od samého počátku zajímal velmi neobvykle. Jestli to ale bylo skutečně v nejlepším zájmu chlapce – no, uvidíme. Rozhodně je veřejným tajemstvím, že Potter měl opravdu nadmíru složité dospívání."

Zajímá mne, zda Holoubková nadále zůstává v kontaktu s Harrym Potterem, s nímž loni udělala tak famózní interview: převratný článek, v němž Potter hovořil výhradně o svém přesvědčení, že se Vy-víte-kdo vrátil.

"Ale ano, rozvinul se mezi námi blízký vztah," odpovídá Holoubková. "Chudák Potter má jen málo opravdových přátel a my dva jsme se setkali během jedné z nejtěžších chvil jeho života – při Turnaji tří kouzelníků. Jsem nejspíš jedna z nemnoha žijících lidí, kteří mohou o sobě říci, že znají Harryho Pottera takového, jaký doopravdy je."

Což nás nenásilně přivádí k mnoha dohadům, které stále mezi lidmi kolují, ohledně Brumbálovy poslední hodinky. Domnívá se Holoubková, že Potter byl při tom, když Brumbál zemřel?

"No, nechci toho prozradit příliš – všechno je sepsané v knize – ale očití svědkové uvnitř bradavického hradu viděli Pottera, jak prchá ze scény pár okamžiků poté, co Brumbál spadl, vyskočil anebo byl shozen. Potter později svědčil proti Severusu Snapeovi, muži, jehož od prvního momentu nenáviděl. Je vše takové, jak se to jeví? Nechám na kouzelnické komunitě, k jakému závěru dospěje – jakmile si přečte mou knihu."

Po této napínavé poznámce se chystám k odchodu. Není pochyb o tom, že Holoubkové se podařilo sepsat knihu, která se okamžitě stane bestsellerem. Zástupy Brumbálových obdivovatelů se mezitím mohou třást obavami, co zanedlouho vyjde najevo o jejich hrdinovi.

Harry dočetl článek až do konce, ale dál zíral prázdným pohledem na novinový list. Odpor a zuřivost v něm bublaly jako v sopce; zmuchlal noviny a vší silou je mrštil proti zdi, kde se připojily ke zbytku nepořádku nahromaděného kolem přetékajícího odpadkového koše.

Začal slepě rázovat po místnosti, otvíral prázdné zásuvky a bezmyšlenkovitě bral do ruky knížky, aby je za chvíli položil zpátky na stejné hromady. Sotva si uvědomoval, co dělá, v hlavě mu hučely útržkovité fráze z Ritina článku: Plnou jednu kapitolu tomu Pottero-Brumbálovskému vztahu...nezdravý, snad až podivný... on sám fušoval v mládí do černé magie...mám takové zdroje, za které by většina ostatních novinářů klidně dala svou vlastní hůlku...

"Kecy!" zařval Harry a oknem uviděl souseda, který právě vypnul sekačku, jak polekaně vzhlédl.

Harry se ztěžka posadil na postel. Rozbitý střep zrcadla se vymrštil pryč; zvedl ho a otáčel ho v prstech, myšlenkami stále u Brumbála a těch lží, které o něm roznáší Rita Holoubková...

Záblesk jasně modré barvy. Harry strnul, pořezaným prstem opět sjel po ostré hraně rozbitého zrcadla. To se mu muselo jen zdát. Rychle se ohlédl přes rameno, ale zeď měla bledou broskvovou barvu přesně podle vkusu tety Petunie. Nic modrého, co by mohlo zrcátko odrážet, na ní nebylo. Podíval se znovu do zlomku zrcadla a nespatřil nic, než své vlastní jasně zelené oko, které mu pohled upřeně opětovalo.

Muselo se mu to jen zdát, jiné vysvětlení nenašel; vyvolal si tu představu, protože myslel na svého zesnulého ředitele. Bylo-li něco jisté, pak jedině to, že jasně modré oči Albuse Brumbála už na něj nikdy v životě nepohlédnou.