Kapitola první: Vzestup Pána zla

Kapitola první

Vzestup Pána zla

V úzké, měsícem ozářené uličce se znenadání objevili dva muži. Vteřinku stáli bez hnutí, hůlky namířené jeden druhému na hruď; když se po chvíli rozpoznali, schovali hůlky pod plášť a svižnou chůzí se vydali společným směrem.

"Nějaké novinky?" zeptal se ten vyšší.

"Jen ty nejlepší," odpověděl Severus Snape.

Ulice byla po levé straně lemována divokým, nízce rostoucím ostružiním, po pravé vyšším, úhledně sestříhaným živým plotem. Dlouhé pláště povlávaly kráčejícím mužům kolem kotníků.

"Obával jsem se, že se zpozdím," řekl Yaxley, jehož hrubé rysy střídavě mizely a zase se objevovaly, jak v chůzi probleskoval měsíční svit mezi větvemi. "Bylo to o něco složitější, než jsem předpokládal. Ale doufám, že bude spokojen. I vy se domníváte, že vás přijme v dobrém?"

Snape stroze přikývl, ale dál to nerozváděl. Zabočili kolmo doprava, na širokou příjezdovou cestu. Živý plot zahýbal také a pokračoval dál za tepaná křídla impozantních vrat, jež příchozím zahradily cestu. Žádný z nich však ani nezpomalil; beze slova zvedli levou ruku v jakémsi pozdravu a prošli skrz, jako by temný kov byl pouhým dýmem.

Tisový plot tlumil zvuk jejich kroků. Vpravo od sebe zaslechli šelest; Yaxley znovu vytáhl hůlku a zamířil kamsi přes společníkovu hlavu, ale původcem zvuku se ukázal být jen obyčejný bílý páv, který si pyšně vyšlapoval po vrcholku živého plotu.

"Lucius, ten v tom vždycky uměl chodit. Pávi..." Yaxley s lehkým odfrknutím strčil hůlku zpátky pod kabát.

Na konci ulice se z temnoty vynořil honosný dům, svítící do tmy spodními okny ve tvaru diamantu. Kdesi v temnotě zahrady za plotem ševelila fontána. Snapeovi a Yaxleymu pod nohama skřípal štěrk, když chvátali k domovním dveřím, které se okamžitě otevřely, ačkoliv nebylo vidět nikoho, kdo by je otevíral.

Vstupní hala byla rozlehlá, jemně osvětlená a přepychově vybavená, se skvostným kobercem, pokrývajícím skoro celou kamennou podlahu. Oči bledých portrétů na zdech sledovaly Snapea a Yaxleyho, jak rázným krokem kráčí kolem nich. Oba muži stanuli před těžkými dřevěnými dveřmi vedoucími do další místnosti, na okamžik zaváhali a pak Snape stiskl bronzovou kliku.

Přijímací pokoj byl plný lidí, kteří tiše seděli okolo dlouhého, zdobeného stolu. Nábytek byl nedbale odsunut ke stěnám místnosti. Osvětlení přicházelo z praskajícího ohně v mramorovém krbu, nad nímž se tyčilo zrcadlo ve zlatém rámu. Snape a Yaxley chvíli zaváhali na prahu. Když si jejich oči zvykly na nedostatek světla, pozornost obou přitáhl nejpodivnější výjev celé scény: zjevně bezduché lidské tělo, visící vzhůru nohama nad stolem, se pomalu se otáčelo, jako by bylo zavěšeno na neviditelném vlákně. Jeho obraz se odrážel v zrcadle i na vyleštěném povrchu nepokrytého stolu pod ním. Nikdo z lidí, kteří seděli u stolu, nevěnoval zavěšené postavě pozornost, snad s výjimkou mladého bledého muže, sedícího téměř přímo pod ní. Zdálo se, že se neubrání nutkání k ní co chvíli vzhlédnout.

"Yaxley, Snape," ozval se pronikavý hlas z čela stolu. "Jdete na poslední chvíli."

Mluvčí seděl přímo před krbem, takže zpočátku nově příchozí viděli sotva víc než jeho siluetu. Když se přiblížili, ze tmy vystoupil jeho obličej, holý, podobný hadímu, se štěrbinami místo nosu a s blýskajícíma se rudýma očima se svislými zorničkami. Byl tak bledý, až se zdálo, jakoby z jeho tváře vycházel perleťový lesk.


"Severusi, sem," poručil Voldemort, ukazujíc na židli přímo po své pravici.

"Yaxley, vedle Dolohova."

Oba muži se posadili na určená místa. Většina párů očí za stolem sledovala Snapea, a na něj také Voldemort promluvil nejdřív.

"Takže?"

"Můj Pane, Fénixův řád má v úmyslu přemístit Harryho Pottera z jeho současného úkrytu příští sobotu po setmění."

Lidé kolem stolu viditelně zbystřili; někteří ztuhli, jiní se neklidně zavrtěli, všichni ale upřeně zírali na Snapea a Voldemorta.

"Sobota... po setmění," opakoval Voldemort. Jeho rudé oči se vpíjely do Snapových černých s takovou intenzitou, že někteří z přihlížejících raději sklopili zrak, zřejmě v obavě, že by sami mohli být spáleni dravostí toho pohledu. Snape však klidně hleděl do Voldemortovy tváře a po malé chvilce se Voldemortova bezertá ústa zkřivila do čehosi, podobného úsměvu.

"Dobře, velmi dobře. A tato informace pochází ..."

"... ze zdroje, o kterém jsme hovořili," odpověděl Snape.

"Můj Pane!"

Yaxley se naklonil směrem k Voldemortovi a Snapeovi. Všechny tváře se k němu otočily.

"Můj Pane, já mám jiné zprávy."

Yaxley se odmlčel, ale Voldemort nepromluvil, a proto pokračoval, "Dawlish, ten Bystrozor, se prořekl, že Pottera nebudou přesouvat až do třicátého, do večera před jeho sedmnáctými narozeninami."

Snape se pousmál.

"Můj zdroj mi sdělil, že mají plány, jak nás svést na falešnou stopu; to bude nejspíš ono. Nepochybně bylo na Dawlishe sesláno matoucí kouzlo. Nebylo by to ostatně poprvé; je o něm známo, že je vůči němu málo odolný."

"Ujišťuji vás, můj Pane, že Dawlish působil velmi přesvědčivě," řekl Yaxley.

"Pokud byl ovlivněn matoucím kouzlem, pochopitelně byl přesvědčivý," odvětil Snape. "Já ujišťuji vás, Yaxley, že odbor Bystrozorů se už nebude nijak účastnit na ochraně Harryho Pottera. Řád je přesvědčen, že máme na Ministerstvu své lidi."

"Pak alespoň jednu věc řád odhadl správně, ne?" podotkl muž sedící poblíž Yaxleyho; sípavě se zasmál a jeho smích tu a tam opětovalo pár lidí, sedících za stolem.

Voldemort se nesmál. Jeho pohled zabloudil k tělu, zvolna se otáčejícímu podél své osy, a zdál se být ponořen do vlastních myšlenek.

"Můj Pane," pokračoval Yaxley, "Dawlish je přesvědčen, že k přesunu chlapce bude sloužit celý oddíl Bystrozorů..."

Voldemort pozvedl svou velkou bledou ruku a Yaxley okamžitě zmlknul. S nesouhlasným pohledem sledoval, jak se Voldemort otočil zpět ke Snapeovi.

"Kde chtějí ukrýt chlapce tentokrát?"

"V domě jednoho z Řádu," řekl Snape. "To místo je, podle mého zdroje, zajištěno veškerými ochrannými opatřeními, jaká Řád ve spojení s Ministerstvem mohou nabídnout. Myslím, že šance zmocnit se toho chlapce, jakmile ho tam jednou přepraví, je mizivá, můj Pane, leda by Ministerstvo do příští soboty padlo, což by nám mohlo poskytnout příležitost objevit a zneškodnit takovou část ochranných opatření, abychom se dokázali dostat i přes ten zbytek."

"No, Yaxley?" zvolal Voldemort k opačnému konci stolu, s rudými plamínky odrážejícího se ohně v očích. "Padne Ministerstvo do příští soboty?"

Všechny hlavy se opět otočily. Yaxley napřímil záda.

"Můj Pane, v téhle záležitosti mám dobré zprávy. Podařilo se mi – s obtížemi a po velké námaze – seslat kletbu Imperius na Bohusvata Tlustíka."

Mnozí, kdo seděli poblíž Yaxleyho, vypadali ohromeně; jeho soused, Dolohov, muž s protáhlou, křivou tváří, ho uznale poplácal po zádech.

"Pro začátek dobré," řekl Voldemort. "Ale Tlustík je jen jeden člověk. Dřív, než začnu jednat, musí být Brousek obklopen našimi lidmi. Jediný nevydařený útok na ministra by mne posunul o velký kus zpátky."

"Ano – můj Pane, to je pravda – ale jak jistě víte, jakožto vedoucí Odboru pro prosazování kouzelnického práva, Tlustík udržuje pravidelný kontakt nejen se samotným ministrem, ale také s vedoucími všech ostatních odborů. Myslím, že když teď máme tak vysokého úředníka pod svou kontrolou, nebude složité podrobit si i ostatní, kteří se pak společně zasadí o Brouskovo odvolání."

"Jistě, pokud nebude náš přítel Tlustík odhalen dřív, než se mu podaří ostatní přesvědčit," řekl Voldemort. "Každopádně zůstává nepravděpodobné, že by ministerstvo bylo do příští soboty moje. Pokud nemůžeme na chlapce tam, kam míří, budeme to muset zvládnout během přesunu."

"V tom máme výhodu, můj Pane," řekl Yaxley, rozhodnutý získat alespoň nějaké ocenění stůj co stůj. "Máme nyní několik lidí dosazených na Odboru magické přepravy. Pokud se Potter přemístí nebo použije letaxovou síť, okamžitě budeme informováni."

"Neudělá nic z toho," řekl Snape. "Řád se vyvaruje jakéhokoli způsobu přepravy, který spadá pod kontrolu nebo regulaci ministerstva; nedůvěřují ničemu s ministerstvem spojenému."

"Tím lépe," odpověděl Voldemort. "Bude se tedy muset přemisťovat vzduchem. To je pro nás mnohem jednodušší."

Voldemort znovu pohlédl na otáčející se tělo a pokračoval, "Toho kluka si raději ohlídám sám. Okolo Harryho Pottera jsme už udělali příliš mnoho chyb. Některé z nich byly moje vlastní. To, že Potter žije, je spíš vinou mých chyb než jeho nadání."

Společnost u stolu pohlížela na Voldemorta stísněně. Každý se bál, že může být obviněn ze skutečnosti, že Harry Potter stále ještě žije. Voldemort však zřejmě mluvil spíše sám k sobě než k někomu z nich, dále zahleděný na bezvládné tělo nad sebou.

"Byl jsem lehkomyslný, a tak mi čáru přes rozpočet udělal osud a náhoda, ti záškodníci všech dokonalých plánů. Ale už jsem se poučil. Pochopil jsem věci, kterým jsem dříve nerozuměl. Musím to být já, kdo zabije Harryho Pottera, a také to udělám."

Jakoby v odpověď na tato slova se ozvalo nečekané zakvílení, ohlušující nářek utrpení a bolesti. Mnozí z přítomných polekaně pohlédli dolů, neboť se zdálo, jakoby zvuk vycházel odkudsi zdola pod jejich nohama.

"Červíčku," řekl Voldemort stejným tichým, zamyšleným hlasem, aniž by odtrhl pohled od otáčejícího se těla nahoře, "neříkal jsem ti snad, abys našeho vězně držel v tichosti?"

"Ano, m- můj Pane," zajíknul se malý mužík sedící asi v polovině stolu, který se ve svém křesle tak krčil, že se na první pohled zdálo prázdné. Nyní chvatně vstal a cupital pryč z místnosti takovou rychlostí, že za sebou zanechal jen podivný stříbrný záblesk.

"Jak jsem říkal," pokračoval Voldemort a podíval se zpět do napjatých tváří svých posluchačů, "již tomu rozumím lépe. Měl bych si například dříve, než půjdu zabít Pottera, půjčit hůlku od někoho z vás."

Tváře kolem něj vyjadřovaly čirou hrůzu; zrovna tak mohl oznámit, že si chce vypůjčit ruku jednoho z nich.

"Nikdo se nehlásí?" podivil se Voldemort, "řekněme... Luciusi, nevidím jediný důvod, proč bys ty měl nadále mít hůlku."

Lucius Malfoy pozvedl zrak. Jeho kůže vypadala v záři krbu zažloutle a jaksi voskovitě, zapadlé oči lemovaly temné kruhy. Když promluvil, jeho hlas zněl ochraptěle.

"Můj Pane?"

"Tvou hůlku, Luciusi. Chci tvoji hůlku."

"Já..."

Malfoy stranou pohlédl na svou manželku. Ta upřeně zírala přímo před sebe, stejně bledá jako on, s dlouhými světlými vlasy splývajícími po zádech, ale pod stolem se její štíhlé prsty letmo dotkly jeho zápěstí. Po jejím dotyku vnořil Malfoy ruku pod hábit, vytáhl odtamtud hůlku a podal ji Voldemortovi, který si ji přidržel před rudýma očima a bedlivě ji zkoumal.

"Co je to?"

"Jilm, můj Pane," zašeptal Malfoy.

"A jádro?"

"Drak – blána ze srdce draka."

"Dobře," řekl Voldemort. Vytáhl svou vlastní hůlku a porovnal jejich délky. Malfoy udělal nevědomky drobný pohyb; na zlomek sekundy to vypadalo, že očekává Voldemortovu hůlku výměnou za tu svou. Voldemort postřehl jeho gesto a jeho oči se zlověstně rozšířily.

"Chceš moji hůlku, Luciusi? Moji hůlku?"

Někdo z davu se uchechtl.

"Dal jsem ti svobodu, Luciusi, je ti to snad málo? Avšak všiml jsem si, že ty a tvá rodina se v poslední době netváříte zrovna vesele... Copak vás trápí na mé přítomnosti ve vašem domě, Luciusi?"

"Nic – nic můj Pane!"

"Takové lži, Luciusi..."

Tichý hlas jako by syčel dál i poté, co krutá ústa umlkla. Jeden dva čarodějové se stěží ubránili zachvění, když syčení ještě zesílilo; bylo slyšet, jako by se něco těžkého sunulo po podlaze pod stolem.

Brzy se objevil ohromný had, který se pomalu plazil vzhůru po Voldemortově křesle. Stoupal vzhůru, v nekonečných smyčkách, až se uvelebil na Voldemortových ramenou; byl silný jako mužské stehno a jeho oči se svislými štěrbinami zorniček ani nemrkly. Voldemort tvora nepřítomně poplácal dlouhými, štíhlými prsty, pohledem však dál propaloval Luciuse Malfoye.

"Proč Malfoyovi vypadají tak nešťastně, když si svou současnou cestu zvolili sami? Copak můj návrat, má cesta k moci není jedinou věcí, po které jste celé roky toužili?"

"Samozřejmě, můj Pane," odvětil Lucius Malfoy. Třesoucí se rukou si otřel pot z horního rtu. "Toužili jsme po tom – tedy, toužíme."

Po Malfoyově levici jeho manželka s očima odvrácenýma od Voldemorta a hada podivně strnule přikývla. Malfoyův syn Draco, sedící po jeho pravici, který dosud zíral na nehybné tělo nad stolem, pohlédl rychle na Voldemorta a zpět, jako by se děsil možného pohledu z očí do očí.

"Můj Pane, řekla tmavovlasá žena, sedící zhruba v polovině stolu, hlasem plným dojetí: "je pro nás ctí, hostit vás zde, v domě našeho rodu. Nic pro nás nemůže být větší radostí."

Seděla vedle své sestry stejně nepodobná vzhledem, se svými tmavými vlasy a očima s těžkými víčky, jako svým chováním a vystupováním; zatímco Narcisa seděla strnule, skoro apaticky, Bellatrix se nakláněla k Voldemortovi, jako by pouhými slovy nedokázala vyjádřit svou touhu po blízkosti s ním.

"Nemůže být větší radostí," opakoval Voldemort s hlavou mírně nakloněnou ke straně, jak zkoumavě hleděl na Bellatrix. "Volíš silná slova, Bellatrix."

Radostí celá zčervenala; její oči se zalily slzami dojetí.

"Můj Pán ví, že mluvím čistou pravdu!"

"Nic nemůže být větší radostí... ani ve srovnání s tou šťastnou událostí, která, jak jsem slyšel, vaši rodinu potkala minulý týden?"

Zírala na něj s pootevřenou pusou, zjevně zmatená.

"Netuším, o čem to hovoříte, můj Pane."

"Hovořím o vaší neteři, Bellatrix. A také vaší, Luciusi a Narciso. Zrovna se provdala za vlkodlaka, Remuse Lupina. Jste na to jistě velmi hrdí."

Kolem stolu vybuchla salva uštěpačného smíchu. Mnozí se nakláněli, aby si vyměnili rozjařené pohledy, někteří bouchali pěstí do stolu. Ohromný had, vyrušený takovým hlukem, otevřel tlamu a zlostně zasyčel, ale Smrtijedi ho neslyšeli, tak byli nadšení z ponížení Malfoyových. Bellatrixin obličej, před chvílí ještě rozzářený štěstím, se najednou zbarvil ošklivými rudými skvrnami.

"Ona není naše neteř, můj Pane," vykřikla do bujné vřavy. "My – Narcisa a já – jsme její matce nevěnovaly ani pohled od té doby, co se provdala za toho mudlovského šmejda. Tenhle spratek s námi nemá nic společného, ani žádná bestie, za kterou se provdá!"

"A co na to říkáš ty, Draco?" zeptal se Voldemort, a přestože jeho hlas byl tichý, nesl se jasně nad posměšky a pobaveným pískáním. "Budeš jim hlídat vlčata?"

Všeobecné veselí dosáhlo vrcholu; Draco se vyděšeně podíval na svého otce, který upíral pohled do vlastního klína, pak zachytil pohled své matky. Sotva znatelně zavrtěla hlavou, načež se vrátila ke svému strnulému pohledu na protější zeď.

"Dost," řekl Voldemort a pohladil rozhněvaného hada. "Dost."

Smích vzápětí utichl.

"Mnohé z našich nejstarších rodů se během času poněkud nakazily," řekl, zatímco Bellatrix na něj bez dechu toužebně hleděla. "I ten váš je třeba prořezat, aby se strom udržel ve zdraví, že? Odstraňte zkažené větve, které ohrožují zdraví těch ostatních!"

"Ano, můj Pane," zašeptala Bellatrix a její oči se opět zalily slzami vděčnosti. "Při nejbližší příležitosti to udělám!"

"Máš ji mít," podotkl Voldemort. "I ve své rodině, stejně jako v celém světě... budeme odstraňovat tu rakovinu, která napadá zdravé, dokud nezůstane jen čistá krev..."

Voldemort pozdvihl hůlku Lucia Malfoye, namířil ji na zvolna se otáčející postavu zavěšenou nad stolem a krátce s ní švihnul. Osoba se s hlasitým sténáním probrala k vědomí a začala bojovat s neviditelnými pouty.

"Poznáváš našeho hosta, Severusi?" zeptal se Voldemort.

Snape pozvedl oči k tváři, visící vzhůru nohama. Všichni Smrtijedi teď sledovali zajatce, jako by jim bylo právě povoleno projevit zájem. Žena, pomalu se otáčející obličejem k ohni, řekla zlomeným a vyděšeným hlasem: "Severusi... pomoz mi!"

"Jistě," řekl chladně Snape, když se zajatá žena opět s pomalým otáčením odvrátila.

"A ty, Draco?" ptal se dál Voldemort a rukou, v níž nedržel hůlku, pohladil hada po hlavě. Draco prudce kývnul hlavou, teď, když byla žena při vědomí, už nebyl schopen na ni pohlédnout.

"Ale tos neměl, chodit na její hodiny," prohlásil Voldemort. "Pro ty, kteří to nevědí, dnes nás poctila svou přítomností Charity Burbageová, která ještě donedávna vyučovala na Bradavické škole čar a kouzel."

Mezi ostatními to zašumělo náhlým pochopením. Obhroublá, hrbatá žena se špičatými zuby se kdákavě zasmála.

"Ano... profesorka Burbageová učila děti čarodějů a kouzelnic všechno o mudlech... že od nás nejsou tak moc odlišní, že to jsou lidé jako my..."

Jeden ze Smrtijedů si odplivl na podlahu. Charity Burbageová se opět otočila obličejem ke Snapeovi.

"Severusi... prosím... prosím..."

"Ticho," řekl Voldemort s dalším máchnutím Malfoyovy hůlky a Charity umlkla, jako kdyby jí někdo zacpal ústa roubíkem. "Jako by nestačilo, že kazí a poskvrňuje mysl našich kouzelnických dětí, minulý týden profesorka Burbageová dokonce publikovala vášnivou obranu mudlovských šmejdů v Denním věštci. Kouzelníci prý musí přijmout ty, kteří jim kradou jejich vědění a kouzla. Pádným důvodem k tomu je prý i mizející počet čistokrevných... Chtěla by, abychom se všichni pářili s mudly... nebo, bezpochyby, i s vlkodlaky..."

Tentokrát se nikdo nezasmál; hněv a opovržení ve Voldemortově hlase bylo nepřeslechnutelné. Po třetí se Charity Burbageová přetočila tváří ke Snapeovi. Z očí jí tekly slzy a kapaly jí do vlasů. Snape se lhostejně díval, jak se opět pomalu otáčí pryč od něj.

"Avada Kedavra."

Záblesk zeleného světla ozářil každý roh místnosti. Charity se s pronikavým rachotem zřítila dolů na stůl, který se otřásl a zaskřípěl. Několik Smrtijedů sebou v křeslech trhnulo dozadu. Draco spadl na podlahu.

"Večeře, Nagini," řekl Voldemort jemně a ohromný had se kývavým plazením vydal na cestu z jeho ramen na leštěné dřevo.