Příčná ulice
1. květen 2007 | 01.54 |
Z Děravého kotle jsme vyšli na dvorek. V jednom místě byla zeď maličko vydrolená. Starší žáci v tom místě zaťukali hůlkou, jakoby nic. K překvapení nás prváků se najdnou cihly začaly přeskupovat, posouvat... zeď se rozestoupila a vytvořila v tom místě malý průchod do zvláštní ulice. Jmenuje se Příčná a je to jediné místo v Londýně, kde můžete koupit veškeré čarodějné potřeby a doplňky, o jakých by se vám mohlo zdát. Zatímco žáci z vyšších ročníků sebejistě pobíhali od obchodu k obchodu, my prváci jsme žmoulali v rukách papírky se seznamem předepsaných učebnic a školních pomůcek a hledali, kde seženeme sešity, kotlíky a knížky.
"Nejlepší hůlky s nejdelší tradicí, to je Olivander!" vyvolával starší elegantní kouzleník před svým obchodem s kouzelnickými hůlkami.
"Nejkvalitnější kotlíky! Jen u mě! U Harolda!" snažil se ho překřičet druhý, který měl krámek hned naproti.
Postarší kouzelnice s vizáží mudlovských čarodějnic nabízela létající košťata (příšeně drahá, bohužel), kotlíky, měrky a další pomůcky.
Nejdřív jsem si vyzvedla svoje peníze z banky u Gringottů (trochu na mě šel strach ze skřetích úředníků, ale ukázalo se, že nejsou nebezpeční). Když jsem vyšla z banky ven, rozhodla jsem se, že začnu kouzelnou hůlkou. S velkou dávkou trémy jsem vstoupila k panu Hůlky-s-nejdelší-tradicí-Olivanderovi. Povzbudivě se na mně usmál. Zřejmě byl na vyjukané prváčky zvyklý. Nadýchla jsem se nádherné vůně, která mě obklopila uvnitř obcohdu a která se nepodobala ničemu, co jsem kdy měla možnost cítit. Nad harmonií mnoha exotických dřev se vznášely vlnky vůně ptačího peří, lesních květů, pryskyřice, omamného koření a nejmíň stovky dalších tajemných vůní, které jsem nedokázala ani pojmenovat.
"Hů- hůlku bych potřebovala," vykoktala jsem ze sebe, když jsem zjistila, že se mne obchodník už podruhé na něco ptal.
"Ano, to předpokládám," usmál se. "Proto jsem, slečno, chtěl slyšet vaše jméno."
"Promiňte," špitla jsem. "Amabell Tara Savour. Bradavice, první ročník."
Usmál se. "První ročník, pochopitelně."
Otočil se k vysokým regálům a já jsem si všimla, že jsou tvořeny snad stovkami maličkých zásuveček.
"Nu, vemte si hůlku a vyzkoušejte ji!"
S mírnými obavami jsem hůlku vzala mezi prsty. Byla chladivá, jako by ji vytáhli z jarního potoka. Taky byla docela těžká a měla jsem skoro pocit, že se mi snaží ze všech sil upadnout. Pan Olivander se maličko mračil.
"Zkuste s ní máchnout," řekl po chvíli.
Nevěděla jsem jak, a tak jsem nazdařbůh mávla hůlkou. Nestalo se nic, jen mi o něco víc ztěžkla v ruce. To už mi ji pan Olivander bral a ukládal ji zpět do pouzdra a do stejné zásuvky, odkud ji vytáhl.
Skoro na jistotu pak zamířil do opačného kouta místnosti. Ze zásuvky vytáhnul jasně červené, sametové pouzdro. Opatrně ho položil na pult.
"Zkuste tuhle!" řekl s pohledem upřeným na mě.
Hůlka v červeném pouzdře se mi líbila mnohem víc. Měla zlatou zdobenou hlavici ve tvaru jakéhosi kříže a její dřevo bylo hladké a velmi tmavé. Najednou jsem toužila uchopit hůlku do ruky, snad mne sama přitahovala, vztáhla jsem ruku a pohladila to nádherné dřevo... Povšimla jsem si, že se obchodník spokojeně usmívá, ale nevěnovala jsem tomu nejmenší pozornost. Beze slov jsem mluvila se zářící hůlkou, která jako by mě vábila stříbrným zpěvem. Opatrně a skoro s úctou jsem vzala hůlku do ruky. Okamžitě jsem ucítila jemné, příjemné mravenčení, které začínalo v prstech, objímajících hůlku, a rozlévalo se do celého těla. Byla jsem fascinovaná tím novým pocitem, který jsem nikdy nezažila.
"Máchněte, slečno," dolehl ke mně Olivanderův hlas.
Jako ve snách jsem hůlkou opsala jakýsi oblouk.
PRÁSK!
Zamrkala jsem překvapením. Ze zdobeného konce hůlky vylétla sprška jisker doprovázená hlasitým třesknutím.
"Ano, to je ona," spokojeně pokýval hlavou obchodník.
"Je z ebenového dřeva a její jádro obsahuje péro z fénixe."
"Z fénixe?" vytřeštila jsem oči. Přestavila jsem si toho nádhlerného ohňového ptáka, který vybouchne v záplavě plamenů, když přijde jeho čas, a z popela se za pár chvil zrodí znovu jako mladé bezbranné ptáčátko. Jeho zpěv zní jako hudba z ráje rozjasňující duši a jeho slzy dovedou vyléčit každé zranění. Viděla jsem fénixe jen jednou v životě, když mě tatínek vzal s sebou na Ministerstvo. Prý jsem u něj stála bez hnutí celé dvě hodiny - a mně to tenkrát připadalo jako vteřinka.
"Z fénixe, slečno," přitakal znovu pan Olivander. "Važte si jí, je to velmi dobrá hůlka."
Posvátně jsem hůlku uložila do pouzdra, jako ve snách zaplatila a po paměti opustila obchod.
Čerstvý vzduch mě trochu probral. Další velký nákup mě čekal u čarodějnice s potřebami na výrobu lektvarů. Vytáhla jsem pomuchlaný seznam a začala diktovat: kotlík, dvě odměrky, vařečku a naběračku... Prodavačka se mě pokusila párkrát přesvědčit, že nezbytně potřebuji ještě to a ono, ale protože jsem měla k dispozici jen nemnoho peněz, jejím svodům jsem hladce odolala.
Po nakoupení všech sešitů, hábitů a knížek mi zbylo ještě sedm galeonů. Z mysli se mi vynořila věta z dopisu, kterým jsem byla zvána do Bradavic: Studentům je povoleno přivézt si s sebou jednoho kouzelnického mazlíčka. Zamířila jsem do obchodu, který byl snadno poznat podle směsice zvířecích pachů a zdálky bylo slyšitelné hlasité pískání, kvičení, mňoukání a štěkot. Občas se do toho mumraje ozvalo táhlé "Hu-hůůů" malého, popelavého sýčka, který seděl v kleci na zápraží.
Svých sedm galeonů jsem žmoulala v dlani a s rozbušeným srdcem jsem vstoupila do obchodu. Zvířecí pach mě přímo praštil do nosu.
"Tak co to bude," zavrčel nevrle prodavač.
Rozhlídla jsem se po obchodě. V klecích a kotcích tam seděli krysy, kočky, psi, malí králíčci a jiná zvířátka. Na bidýlkách posedávali papoušci, sovy a drobní skřivánkové.
"Co bych mohla mít z sedm galeonů?" zeptala jsem se.
"No," podrbal se obchodník na hlavě. "Řekněme... vrabce..."
Nálada mi poklesla. Přestavovala jsem si, že budu mít zvířátko, se kterým se budu moct pomazlit, až mi bude smutno, ale vrabec...
Naštěstí prodavač ještě pokračoval: "krysu nebo... ano, také kočku."
"Kočku!"
Nabylo nad čím váhat.
Prodavač přešel k velké dřevěné bedně. Nadzdvihl víko a za kůži na krku vytáhl krásnou hnědou kočičku. Zamňoukala.
"Tak jak se bude jmenovat?" zeptal se, zatímco zpod pultu vytahoval klec. Kočku přitom druhou rukou stále držel za kůži.
Mozek mi pracoval naplné obrátky. Hlavou se mi míhala jména, ale žádné z nich na tuhle kočičku nepasovalo.
Až nakonec -
"Kali!"
Ano, bude to Kali. Není sice černá (což je překlad toho jména v jazyce mojí babičky), ale ... Kali je prostě jméno, které k ní odjakživa patří.
Dokonce i mrzutý obchodník moji volbu schválil. "Je to hezké jméno, slečno."
Venku se začalo stmívat. V rychlosti jsem Kali dokoupila ještě nějaké krmení a honem jsme vyrazily zpátky k Děravému kotli.
"Nejlepší hůlky s nejdelší tradicí, to je Olivander!" vyvolával starší elegantní kouzleník před svým obchodem s kouzelnickými hůlkami.
"Nejkvalitnější kotlíky! Jen u mě! U Harolda!" snažil se ho překřičet druhý, který měl krámek hned naproti.
Postarší kouzelnice s vizáží mudlovských čarodějnic nabízela létající košťata (příšeně drahá, bohužel), kotlíky, měrky a další pomůcky.
Nejdřív jsem si vyzvedla svoje peníze z banky u Gringottů (trochu na mě šel strach ze skřetích úředníků, ale ukázalo se, že nejsou nebezpeční). Když jsem vyšla z banky ven, rozhodla jsem se, že začnu kouzelnou hůlkou. S velkou dávkou trémy jsem vstoupila k panu Hůlky-s-nejdelší-tradicí-Olivanderovi. Povzbudivě se na mně usmál. Zřejmě byl na vyjukané prváčky zvyklý. Nadýchla jsem se nádherné vůně, která mě obklopila uvnitř obcohdu a která se nepodobala ničemu, co jsem kdy měla možnost cítit. Nad harmonií mnoha exotických dřev se vznášely vlnky vůně ptačího peří, lesních květů, pryskyřice, omamného koření a nejmíň stovky dalších tajemných vůní, které jsem nedokázala ani pojmenovat.
"Hů- hůlku bych potřebovala," vykoktala jsem ze sebe, když jsem zjistila, že se mne obchodník už podruhé na něco ptal.
"Ano, to předpokládám," usmál se. "Proto jsem, slečno, chtěl slyšet vaše jméno."
"Promiňte," špitla jsem. "Amabell Tara Savour. Bradavice, první ročník."
Usmál se. "První ročník, pochopitelně."
Otočil se k vysokým regálům a já jsem si všimla, že jsou tvořeny snad stovkami maličkých zásuveček.
Přimouřil oči, jezdil rukama mezi šuplíky, až se jeho ruce zastavily a jednu pidizásuvečku vytáhly. Vyndal na stůl kožené hranaté pouzdro a s cvaknutím ho otevřel. Ležela v něm hnědá kouzelnická hůlka. Její hrot byl stříbrný a lehce se chvěl.
"Nu, vemte si hůlku a vyzkoušejte ji!"
S mírnými obavami jsem hůlku vzala mezi prsty. Byla chladivá, jako by ji vytáhli z jarního potoka. Taky byla docela těžká a měla jsem skoro pocit, že se mi snaží ze všech sil upadnout. Pan Olivander se maličko mračil.
"Zkuste s ní máchnout," řekl po chvíli.
Nevěděla jsem jak, a tak jsem nazdařbůh mávla hůlkou. Nestalo se nic, jen mi o něco víc ztěžkla v ruce. To už mi ji pan Olivander bral a ukládal ji zpět do pouzdra a do stejné zásuvky, odkud ji vytáhl.
Skoro na jistotu pak zamířil do opačného kouta místnosti. Ze zásuvky vytáhnul jasně červené, sametové pouzdro. Opatrně ho položil na pult.
"Zkuste tuhle!" řekl s pohledem upřeným na mě.
Hůlka v červeném pouzdře se mi líbila mnohem víc. Měla zlatou zdobenou hlavici ve tvaru jakéhosi kříže a její dřevo bylo hladké a velmi tmavé. Najednou jsem toužila uchopit hůlku do ruky, snad mne sama přitahovala, vztáhla jsem ruku a pohladila to nádherné dřevo... Povšimla jsem si, že se obchodník spokojeně usmívá, ale nevěnovala jsem tomu nejmenší pozornost. Beze slov jsem mluvila se zářící hůlkou, která jako by mě vábila stříbrným zpěvem. Opatrně a skoro s úctou jsem vzala hůlku do ruky. Okamžitě jsem ucítila jemné, příjemné mravenčení, které začínalo v prstech, objímajících hůlku, a rozlévalo se do celého těla. Byla jsem fascinovaná tím novým pocitem, který jsem nikdy nezažila.
"Máchněte, slečno," dolehl ke mně Olivanderův hlas.
Jako ve snách jsem hůlkou opsala jakýsi oblouk.
PRÁSK!
Zamrkala jsem překvapením. Ze zdobeného konce hůlky vylétla sprška jisker doprovázená hlasitým třesknutím.
"Ano, to je ona," spokojeně pokýval hlavou obchodník.
"Je z ebenového dřeva a její jádro obsahuje péro z fénixe."
"Z fénixe?" vytřeštila jsem oči. Přestavila jsem si toho nádhlerného ohňového ptáka, který vybouchne v záplavě plamenů, když přijde jeho čas, a z popela se za pár chvil zrodí znovu jako mladé bezbranné ptáčátko. Jeho zpěv zní jako hudba z ráje rozjasňující duši a jeho slzy dovedou vyléčit každé zranění. Viděla jsem fénixe jen jednou v životě, když mě tatínek vzal s sebou na Ministerstvo. Prý jsem u něj stála bez hnutí celé dvě hodiny - a mně to tenkrát připadalo jako vteřinka.
"Z fénixe, slečno," přitakal znovu pan Olivander. "Važte si jí, je to velmi dobrá hůlka."
Posvátně jsem hůlku uložila do pouzdra, jako ve snách zaplatila a po paměti opustila obchod.
Čerstvý vzduch mě trochu probral. Další velký nákup mě čekal u čarodějnice s potřebami na výrobu lektvarů. Vytáhla jsem pomuchlaný seznam a začala diktovat: kotlík, dvě odměrky, vařečku a naběračku... Prodavačka se mě pokusila párkrát přesvědčit, že nezbytně potřebuji ještě to a ono, ale protože jsem měla k dispozici jen nemnoho peněz, jejím svodům jsem hladce odolala.
Po nakoupení všech sešitů, hábitů a knížek mi zbylo ještě sedm galeonů. Z mysli se mi vynořila věta z dopisu, kterým jsem byla zvána do Bradavic: Studentům je povoleno přivézt si s sebou jednoho kouzelnického mazlíčka. Zamířila jsem do obchodu, který byl snadno poznat podle směsice zvířecích pachů a zdálky bylo slyšitelné hlasité pískání, kvičení, mňoukání a štěkot. Občas se do toho mumraje ozvalo táhlé "Hu-hůůů" malého, popelavého sýčka, který seděl v kleci na zápraží.
Svých sedm galeonů jsem žmoulala v dlani a s rozbušeným srdcem jsem vstoupila do obchodu. Zvířecí pach mě přímo praštil do nosu.
"Tak co to bude," zavrčel nevrle prodavač. Rozhlídla jsem se po obchodě. V klecích a kotcích tam seděli krysy, kočky, psi, malí králíčci a jiná zvířátka. Na bidýlkách posedávali papoušci, sovy a drobní skřivánkové.
"Co bych mohla mít z sedm galeonů?" zeptala jsem se.
"No," podrbal se obchodník na hlavě. "Řekněme... vrabce..."
Nálada mi poklesla. Přestavovala jsem si, že budu mít zvířátko, se kterým se budu moct pomazlit, až mi bude smutno, ale vrabec...
Naštěstí prodavač ještě pokračoval: "krysu nebo... ano, také kočku."
"Kočku!"
Nabylo nad čím váhat.
Prodavač přešel k velké dřevěné bedně. Nadzdvihl víko a za kůži na krku vytáhl krásnou hnědou kočičku. Zamňoukala.
"Tak jak se bude jmenovat?" zeptal se, zatímco zpod pultu vytahoval klec. Kočku přitom druhou rukou stále držel za kůži.
Mozek mi pracoval naplné obrátky. Hlavou se mi míhala jména, ale žádné z nich na tuhle kočičku nepasovalo.
Až nakonec -
"Kali!"
Ano, bude to Kali. Není sice černá (což je překlad toho jména v jazyce mojí babičky), ale ... Kali je prostě jméno, které k ní odjakživa patří.
Dokonce i mrzutý obchodník moji volbu schválil. "Je to hezké jméno, slečno."
Venku se začalo stmívat. V rychlosti jsem Kali dokoupila ještě nějaké krmení a honem jsme vyrazily zpátky k Děravému kotli.