Nečekané rozloučení

Můj deníčku, nemám ani sílu psát... Bolest hlavy a žeber, která jsou nejspíš zlomená, ani nevnímám, mnohem víc to bolí někde uvnitř...
Dnes byl krásný den, sluníčko svítilo a podzim hrál všemi barvami. Narion mě vytáhl ven, abychom se šli projít do parku za školou. Došli jsme až k hájence profesora Hagrida a od ní jsme podél plotu došli do nízkého mlází vedle Zapovězeného lesa.
Do očí mi padl kámen, na kterém bylo vyryto jméno Snickers a nějaké datum. Přemýšlela jsem, co to ti snickeři může být za podivné tvory, když se k nám mezi stromy přiblížil profesor Kratiknot. Řekl, že Snickers bylo jméno krysáčka, který nedávno umřel Katleen z druháku. Narion se podivil, prý ji dneska viděl s klecí a krysáček tam byl. Pan profesor prohlásil, že v kleci nebyl krysáček, ale jen jeho duch.
"Občas se stane, že když váš mazlíček předčasně umře, vrátí se ještě zpátky v nehmotné podobě a nějakou dobu vás ještě doprovází," vysvětlil nám. "Chápete jistě, že se to nestává často a nedá se to nijak ovlivnit. Je pouze na rozhodnutí duše vašeho zvířátka, zda usoudí, že nejste dost silní na to, abyste jeho nečekanou ztrátu zvládli, a po nějaký čas s vámi zůstane, než si na smutnou skutečnost zvyknete."
Sklonila jsem se ke Kali a podrbala ji za ušima. Ještě že se nás to netýká, napadlo mne v duchu. Jak moc jsem se v tu chvíli mýlila!
Bloudili jsme s Narionem hromadami spadaného listí, Kali a jeho kocour Špunt se honili ve vysoké trávě. Přes bezpečnostní plot jsme hleděli do šera Zapovězeného lesa a s jemným mrazením v zádech jsme si představovali, jaké strašlivé příšery žijí v jeho nedohlédnutelné hlubině.
Od famfrpálového hřiště jsme zaslechli nějaké hlasy.
"Vypadá to, že přišli otevřít famfrpál, možná bude trénink!" vykřikl Nariona a už se letěl přesvědčit. Nojo, kluci. Jako kdyby u nich obstála barená a voňavá příroda, hřejivé sluníčko v zádech, když zaslechnou cvaknutí bedny s famfrpálovými košťaty! Rozumím mu, tenhle kozelnický sport je jeho velikou láskou, určitě větší než já nebo kterákoli jiná holka. Ve famfrpálu je vážně dobrý a v turnajích Nebelvír získává mnoho bodů jeho zásluhou.
"Ještě se projdu!" zavolala jsem na jeho záda.

Za chvíli jsme s Kali zamířily ke dveřím do Hradu. Cesta vedle okolo obávaného kouzelného stromu: Vrby mlátičky. Nikdy jsem nevěřila, že nějaká rostlina může mít vlastní zlou vůli. Tahle proradná vrba ale mlátí větvemi po každém, kdo by se přiblížil do jejího dosahu. Už několikrát jsem měla pocit, že se mezi listy zlomyslně směje, když se podaří zvlášť vydařený či nečekaný útok.
Dávala jsem si proto pozor a vrbu jsme s Kali míjely velkým obloukem. Vrba nás po očku pozorovala. Dělala jsem, že si jí nevšímám a pospíchala jsem dál.
Pak se semlelo všechno najednou. Slyšela jsem, jak vrba zlověstně zatřásla větvemi. Kali, která do té doby poslušně ťapkala za mnou, zježila hřbet, temně zavrčela a než jsem ji stihla chytit a honem zavřít do klece, vyrazila s vytasenými drápy proti stromu. Okamžitě jsem ji zavolala zpátky a vyběhla za ní.
"Kali, k noze!" volala jsem zoufale, i když jsem věděla, že je to zbytečné. Vrba se napřáhla. Kali se pokusila zatnout drápy do jejího kmene. Nehleděla jsem na nic a běžela pro Kali.
"Kali, NE!!!"
V tu chvíli už vrba napřela sílu všech svých větví proti drobnému tělíčku statečného zvířátka. S jedinou myšlenkou zachránit Kali jsem se vrhla mezi běsnící větve. Matně jsem cítila, jak mi dopadají na záda a hlavu, snažila jsem se krýt si obličej a zároveň horečně hledala nebohou Kali.
Pak nastala tma.
Pamatuji se teprve na chvíli, kdy jsem celá zmáčená slzami bloudila bezcílně Hradem a hledala někoho, kdo by mi pomohl. Snape! Určitě zná nějaký lektvar, který moji ubohou kočičku zachrání! Babička by jistě v obchůdku měla takových nejmíň tucet. Náhle se mi bolestně zastesklo po domově. Zaplašila jsem myšlenku na svůj domácí pokojíček, kde bych se schovala před každou bolestí, a pospíchala jsem do profesorovy pracovny.

Už když jsem se blížila k jeho dveřím, jasně jsem cítila, že kabinet je prázdný. Přesto jsem zoufale a se zbytkem nadějí zabušila na jeho dveře. "Pane profesore, prosím..." zašeptala jsem. Ale jen ticho potemnělé chodby mi bylo ozvěnou.
Přes slzy jsem ani neviděla na cestu zpátky. Málem jsem narazila do profesora Kratiknota.
"Co se vám stalo, slečno?" vyděsil se upřímně, když viděl, jak zmáčená slzami vycházím ze sklepní chodby.
Zmateně jsem se mu snažila vysvětlit, co se přihodilo. Zřejmě rozuměl jen slova kočka, vrba a léčivý lektvar, ovšem ve spojení s potoky slz mu to zřejmě k pochopení stačilo.
"Trochu mne mrzí, že jste šla nejdřív právě za profesorem Snapem," zamumlal spíš pro sebe.
Neměla jsem sílu mu cokoli vysvětlovat.
"Pojdte za mnou," vyzval mne.
Když jsme vyšli na zahradní cestu, jako by mi vrostly nohy do země. Zbledla jsem.
"Já tam... já tam nepůjdu, pane profesore,"zaprotestovala jsem chabě.
Podíval se na mne se soucitem v očích. "Nemusíte. Běžte k... no, víte kde jsme se ráno potkali, že?"
Strašná skutečnost došla až k mému mozku. potkali jsme se přece... u hrobu! Ale moje Kali přece ne- ...!
Jako ve snu jsem klopýtala k Hagridově hájence a do mlází, kde mě měla čekat nejsmutnější hodinka mého školního života.
Než jsem došla k hřbitůvku, profesor už tam byl a pomocí máchnutí hůlky vyhloubil mělký hrob, u nějž umístil šedý náhrobní kámen. Uprostřed byla vytesána čtyři písmena: KALI.
Cobře už nepamatuju, co se dělo potom. Chtěla jsem si Kali naposledy pohladit, přestože jsem měla pocit, že mně uvnitř hrudníku něco drásá nesnesitelnou bolestí. Nemohla jsem tomu nějak zabránit?
"Není to vaše vina, Amabell," řekl konejšivě profesor, jako by mi četl myšlenky. "Běžela vás chránit, protože cítila, že na vás vrba chce zaútočit."
"Jak jste si všimla, vaše kočka tu v podobě ducha nezůstala," pokračoval dál. "Znamená to tedy," podíval se mi do očí, "že vám věří. Že jste dost silná zvládnout to, že už s vámi není. A já vám také věřím," dodal pevně.
Doprovodil mne do Nebelvírské koleje. Vyčerpaně jsem padla do své postele. Brzy mne obejmul milosrdný spánek...

Zpět na hlavní stranu blogu