Chroptící chýše

Vlastně jsem si ani nezapsala, jak jsem se sem, do Krásnohůlek dostala! Začalo to v Chroptící chýši...

Od té doby, co se Narion vyléčil z otravy, začal se chovat podivně. Pořád se ohlížel, vypadalo to, jako by stále čekal, že na něj někdo vyskočí zpoza rohu. Mluvil tlumeně a často jen v náznacích. Nechtěla jsem ho na to upozorňovat, ale stále mu cukal jeden oční koutek. Občas někam záhadně zmizel, a když se objevil, byl ještě zničenější.

Ten den jsem s ním mluvila naposledy. Říkal něco o Nicol a o Chroptící chýši a pak nepřišel na odpolední hodinu bylinkářství. Doba do konce hodiny byla nesnesitelná. Sotva profesorka odhodila zablácené rukavice, popadla jsem tašku s učebnicemi a s pomocí několika jednodušších matoucích kouzel se mi podařilo přelstít hlídkujícího Filche a opustit školní pozemky. Zamířila jsem rovnou do Prasinek a k Chroptící chýši. Schovala jsem se za starou pokroucenou borovici a lapala po dechu. Pak se mi srdce zastavilo – vážně jsem v Chýši postřehla světelné záblesky?

Opatrně jsem se naklonila a snažila se zaostřit mezi stromy... a vtom se mi srdce zastavilo podruhé. Na moje rameno zezadu dopadla něčí těžká ruka v kožené rukavici.
"Tak copak tu děláme, děvčátko?" zeptal se mě nějaký muž nebezpečně tichým hlasem.

Tiše jsem polkla. Hlas se mi zadrhl v hrdle, protože z Chroptící chýše vyšla... Nicol!
Teď nadešla moje poslední vteřina, pomyslela jsem si. Jaké to asi je, když vyšlehne zelené světlo a poslední slova, která uslyším, budou Ava-

"AVADA KE-!" zařvala Nicol, ale konec kletby zanikl v jejím pádu. 

Byla doslova odhozena výkřikem: "Impedimenta!", který zazněl odněkud z druhé strany. Těžká ruka mě pustila. Naopak chytila za rameno Nicol, dost necitelně s ní smýkla ze země a ihned se oba společně s hlasitým třesknutím přemístili.

A pak se objevil původce hlasu, který mi zřejmě zachránil život. Než se mi vrátila krev zpátky, kam patří, srdce se mi zastavilo potřetí.

"Do-...  do-brý den... ehm... pane."
Jeho černé úzké oči se ještě víc zúžily. Bledé rty se sevřely do tenké čárky. Černý plášť si přehodil přes rameno a známým pohybem zkřížil ruce před sebe.

"Čekám vysvětlení, Savourová," protáhl a nespouštěl ze mě oči.

Zase ten jeho Pohled! Nesnáším to! Chtěla jsem sklopit oči, ale nešlo to. Z mé hlavy k němu jako elektrické výboje létaly útržky mých vzpomínek – neznámý člověk v lese poblíž Narionova domova – strašlivá hodina s profesorem Aghripovem – hrůzný zážitek se Smrtijedy na hřbitově - Narion na pokraji smrti po snězení otráveného jablka – záblesky v Chroptící chýši a těžká ruka na mém rameni – Nicolina kletba – a profesor Severus Snape jako můj zachránce... tady jsem vzchopila všechny své duševní síly, abych dokázala před jeho zrakem uchránit své nejvnitřnější pocity, když jsem ho nad sebou spatřila.

Opatrný pohled do jeho očí mne spolehlivě ujistil, že se mi to nepodařilo.

Znechuceně se ušklíbl.

"Přestaňte si mě představovat na bílém koni, Savourová. Přišel jsem vás na minutu vyrazit ze školy!"

Pak se zatvářil ještě znechuceněji.

"Bohužel moje kompetence k tomu nedosahují. Nicméně hluboce doufám, že vaše kolejní ředitelka McGonagalová bude uvažovat racionálně."

Odhodil si z tváře pramen černých, mastných vlasů.

"Pojďte!" štěkl.

Poslušně jsem vykročila na popravu směrem zpátky k hradu.

.